Názory k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

Zajímá mne uvaha na toto téma: Jsem pěstoun, děti se "nepovedou"(možno dosadit cokoliv: kradou, fetují, nevděčný,...) vím, že jsem pro to udělala co jsem mohla ale proti mne stály geny, popřípadě nepříznivý start dítěte. Můžu výjit s "čistým štítem", dělala jsem coby si většina lidi netroufla.
Jsem bio rodič, děti se "nepovedou"(viz výše) nemam žádnou "polehčujicí" okolnost - jsem prostě "špatný" rodič.

Máme tři děti - jedno z vlastních zdrojů, dvě pěstounské. Můžu naprosto potvrdit, že pocity z pokroků u těch přijatých, které mají každý krůček doslova vybojovaný, jsou diametrálně odlišné. Náš biologický fakt všeho dosahuje oproti nim "zadarmo" - ať ve vývoji, ve vztazích, či v naplňování výchovných požadavků, a tak nějak se to od něj prostě očekává. Mám z něj samozřejmě velikou radost, nicméně takovou jinou, možná pyšnou nebo nevím jak to nazvat.
Naši přijatí klopýtají a perou se se životem, takže jsme naopak každou změnou k dobrému doslova nadšení. Protože víme, že si to opravdu vydřeli s mnohem větší námahou.
(A není snadné udržet v tom nějaký výchovný balanc, aby si ten bio nemyslel, že nám na něm záleží míň nebo že ho míň oceňujeme!)

Ale přestože víme, že případné neúspěchy našich přijatých dětí můžeme svádět na geny, deprivaci, traumatizaci (případně i stigmatizaci, protože jsou tmavší pleti), stejně je těžké nevnímat je jako vlastní neúspěch (nemohla jsem udělat ještě víc? možná jsem někde udělala chybu? co kdybych bývala...?) Ani okolí vám obvykle moc nepřidá. Třeba teď jsem dvě hodiny vysvětlovala paní učitelce, že tohle dítě žilo od narození x let bez mámy, bez lásky, v džungli dětské skupiny v DD... a výsledkem bylo, že jsem se dozvěděla, že holt bychom asi na něj měli být přísnější a každý večer mu prohlížet tašku (což samozřejmě děláme, ale to je vedlejší). Těžko lidem vysvětlíš, že my nejsme ti, kdo tomu dítěti problémy způsobují, že jsme ti, kdo mu je pomáhají řešit... (slova pěstounky s 12 dětmi)

Je to už cca dva roky, co jsem slyšela o porodu vedeném tak, že dítě je od matky "odděleno" až po té, co se samo prvně nadechne. Dojde tak k "chemickému" ukončení těhotenství. Dítě dá v tu chvíli matce signál, že je porod u konce a tělo matky tento signál velmi dobře registruje.
Všechny porody "na běžícím páse" a samozřejmě i porody v tísni atd. jsou jakoby předčasné. Maminky pak nevědí, čím by to dítko zahrnuly, protože podvědomě "vědí", že jim nedaly něco důležitého a dětičky "nevědí coby", protože jim podvědomě něco chybí. Od té doby rodily v mém okolí tři maminky tímto doporučeným způsobem. Domluvily se s lékařem, že zkrátka pár minut počká. U kamarádky se na sále rozplakaly i sestry dojetím, jak se maličká usmála a jen vrněla. Všechna miminka jsou klidná, jsou tichá a spokojená. No a maminky samozřejmě taky. Takže: díky Bhagate za Tvá slova )

Polko, zkus mi možná napsat více o dítěti - nemoci, na jaké je náchylný, jaké je tělesné kontituce. Jsem lékařka, dělám homeopatii, léčím i děti včetně svých a vím, že i u psych. poruch homeopatie pomáhá, ale musí se správně tipnout lék.

Hanko dle zkušeností s našimi dětmi a dětmi přátel: může jít například o špatné nebo nějak poznamenané vazby na lidi, třeba vůbec žádná nebo minimální vazba na rodiče a to ne jen při přijetí, tam je to jasné, ale taky třeba i po letech ( znám děti co mají dle psychologů a pozorování rodičů vazby velmi mělké, prakticky téměř nulové a jsou to pouze tzv. vyčuránci, vědí co na kterého dospělého včetně rodičů platí, jak s nimi manipulovat k dosažení cíle, pokud potřebují jsou vzorní milovníci rodičů , ale jakmile dosáhnou cíle tak city neřeší)nebo naopak žádnou vazbu vymění za naprosto patologickou závislost na nových rodičích... děti, které všechny lidi považují za své, na každého se věší, na každého se spoléhají...prostě většinou největší "postižení" je ve vztahové sféře, pokřivené city,ať do záporna tak do kladna, žárlivost, může se to nakonec projevit i neláskou sebe sama, mlácením hlavou do zdi, sebepoškozováním, nízkým sebevědomím.... starší děti už i myslí , že všechno je všech, hamouní pro sebe , co kde najdou schovají, nebo hned snědí, neumí navazovat vztahy atd atd..... prostě chybějící rané připoutání tě poznamená ať chceš nebo ne, není nikdo kdo by adekvátně reagoval na tvoje miminovské potřeby a tak jednáš tak aby ses zachránila, pud sebezáchovy ...buď řveš jak tur aby si tě někdo všiml, sestra v kojeňáku , nebo naopak ležíš jak myška , protože přijdeš na to, že ticho taky přitahuje " není s ním něco, když je tak zticha:????" ...prakticky nic mezi tím není a neexistuje ( v kojeňácích) , protože normální chování neupoutá pozornost a chceš li přežít musíš se o to starat...jedno naše dítě šlo k nám do rodiny rovnou z porodnice a mělo prakticky největší poruchu připoutání, připoutalo se tak, že nebylo možné se od něj hnout, nebylo schopné chodit do školky i do školy to byl problém...a i dnes ve vyšším věku tahle záležitost přetrvává , ale samozřejmě už ne tak , že nechce jít do školy :) , další dvě děti tímhle trpí také... pokud tě nějak blíž zajímá přečti si knihu od Koukolíka a spol "život s deprivanty" , tam zjištíš, že vztahové problémy jsou jen jedny z mála , které "opuštěné, tj. nepřipoutané " děti mají.....určitě existují i děti , které vztahové problémy nemají, škoda že je neznám :)

Hanka 75 - ale já se taky nechci hádat, mně jen vždycky nadzvedne, když napíšu o traumatu a deprivaci dítěte, které je bez matky déle než 5-7 dní (což je mj. taky Matějček - přednášky na FF UK v 70. letech) a naprosto nepochopitelně zareaguje x lidí, že jejich děti nebo oni sami byli týden či déle v porodnici- nemocnici, děti se nosily jen na kojení, mohly se navštěvovat jen 1x denně či 1x za dva dny a já absolutně nechápu, proč to píšou, když o socialistickém porodnictví či nemožnosti rooming-in vůbec nebyla řeč.

To je jako napsat třeba o tom, jak je škodlivé předávkování vitamínem D a x lidí mi napíše, že oni ho museli užívat nebo ho dávali svým dětem a taky je to nezabilo...

No a s těmi válečnými a jinak trpícími dětmi jsem doposud nepochopila, nač konkrétně se ptáš, takže jsem jen chtěla upřesnění, nic ve zlém

Mně jenom připadá, že se nejak snažíš z někoho vydolovat informaci, že existují případy, kdy těžké dětství člověka nijak nepoznamená, protože pořád argumentuješ v tomto smyslu, ale možná to jen blbě chápu - též nic ve zlém

Ale proti čemu se tedy ohradit musím - když má máma 15 vlastních dětí, NENÍ TO TOTÉŽ jak SOS VESNIČKA ČI DĚCÁK. TO JE VSKUTKU VELMI ORIGINÁLNÍ ÚVAHA