| řimbaba |
 |
(10.11.2010 9:04:49)
Zdravím,
velmi si vážím odvahy pěstounů a moc všem držim palce aby pořád nacházeli v sobě sílu a lásku.
Neodpustím si ale drobnou poznámku: pocity, ktere zažívá autorka (minimálně ty popsané) zažívám se svými biologickými dětmi také. Jejích objetí, polibky apohlazení velice vnímám, neočekávám od ních žádnou dokonalost (to už vůbec není předpokladem mé lásky k ním), také mne naučily asertivitě, toleranci, kreativitě i pokoře. A můj život by byl nudně předvídatelný bez nich.
Pravda, nebudu se radovat, že jen nepropadají, ale kdo ví, ve skrytu duše počítám se vším... Miluji je protože jsou a jsem nesmírně vděčná, že do mého života vstoupily.
|
| maceška | 
|
(10.11.2010 10:16:52)
Určitě máš, Řimbabo, velkou pravdu, všechny děti nás obohacují, něco nás učí. Ale přesto jsou tvoje zkušenosti nesrovnatelné s tím, co píše Hanka. Máme děti svoje biologické, i děti v PP, a vše, o čem píšete obě dvě, je kvalitativně diametrálně odlišné. Často se setkávám s tím, že "to známe taky, to prožíváme i my s našimi biologickými dětmi", ale to je opravdu jiná kategorie. Těm dětem skutečně chybí velmi významný kus jejich dětství, a to se podepisuje na každém dalším dni jejich života.
Dítě, které přichází z ústavu do rodiny, je nemocné těžkou nevyléčitelnou nemocí, na kterou nejsou žádné léky. Nemocí, která se nedá pojmenovat, nejsou pro ni zdravotní kódy, nedá se měřit. Je to hluboké, niterné zoufalství, extrémní opuštěnost.
Nemá v sobě nic z toho, co znáte od svých dětí. Nezáleží mu na ničem jiném než na vlastním přežití. Škube si vlasy, drásá kůži, hlavičkou buší do polštáře, kouše si ruce až do krve. V noci křičí ze spaní, pomočuje se a mokré prostěradlo dovedně skrývá. Jakmile se nikdo nedívá, krade jídlo a schovává si ho pod polštář. Má číhavý pohled a je kdykoliv připraveno se bránit. Neví, co jsou to city, emoce. Nepláče, nesměje se, čeká.
Funguje u něj „efekt odvrácené tváře.“ Když od dítěte, které s láskou vychováváte, matka odvrátí tvář, je zoufalé, nešťastné a udělalo by cokoliv, aby se na něj zase podívala, usmála se, přestala ho takto trestat. Matka s odvrácenou tváří představuje nejistotu a strach.
Pokud odvrátíte tvář od dítěte, které přišlo z DD, znamená to pro něj úlevu. Je to signál „dobrý, nedívá se, teď můžem“. Pohled z očí do očí, tento intenzivní kontakt s druhým člověkem, pro něj představuje ohrožení, nesnesitelný tlak, nejistotu. Jejich přitulení se má úplně jiné rozměry.
|
| Binturongg | 
|
(10.11.2010 10:35:52)
maceško - vehnalas mi slzy do očí. Je to hluboká, ryzí, vystihující a strašně smutná pravda...
|
|
| Červánek | 
|
(10.11.2010 11:00:07)
Maceško, až mě mrazí z toho, jak přesně jsi popsala situaci, kterou mnozí z nás zažívají dnes a denně:o(
|
|
| Hanka 75 | 
|
(11.11.2010 14:17:45)
A jsou takto postižené děti vyrůstající v každém ústavu ? Vzpomíbám na článek (fejeton či co to bylo) od Matějčka, píše o dvou ústavech, jeden vedli manželé v chudém kraji a děti, jež zažily oba ústavy, byly mnohem radši v tom chudším, právě díky jeho osazenstvu dospělých. I dítě vyrůstající v takovém ústavu je takto poznamenané, i dítě např. trávící své dětství v zařízení rodin. typu jako je Klokének (nevím, jak moc dlouhodobě funguje...) ?
A dále co bych ráda věděla, po jakém období stráveném v ústavu je dítě takto (ten pohled atd.) poznamenané ? Chápu, že je to jistě hodně individuální, a pevná hranice nebude, ale přesto se ptám. Zajímalo by mne to.
Např. se myslím uvádí, že dítě, které přijde do rodiny do cca 9 měsíců, tak tam zase tak velká citová deprivace není. Po jednom roce už je to kritické. Je tomu tak, či ještě zcela jinak. S věkem je to horší a horší... ?
Pokud ale člověk přijme dítě do cca 9 měs. tak vlastně to o čem píšete jako pěstounky téměř nezná, že ? Je to téměř jako biologické dítě, nebo ne ?
¨
Já jen přemýšlím, že toto museli zažívat děti po staletí, váleční sitortci nebo vůbec sirotci... kolik jich bylo po hladomoru na Ukrajině, v Číně, a v evropském středověku.. včetně dětí nemanželských, odložených... kolik jich je v dnešních Africe po rodičích zemřelých na Aids...
|
| Binturongg |
|
(11.11.2010 17:11:23)
Hanka 75 - je to horší než si myslíš. Jak jsem psala - týden po porodu stačí pro základ celé řady psychických poruch, které se mohou a nemusí projevit v různé intenzitě.
Na přednáškách nám to přirovnávali asi takto - Prvních 24h dítě pláče a volá mámu, pokud se s ní vůbec nesetká, upadne do apatie, málo jí, hodně spí a čeká, až umře.
To je běžný instinkt, který mají všechna mláďata.
Ale takové ty už totál nevratné změny...někdo říká po roce, někdo do 3 let...
|
| Binturongg |
|
(11.11.2010 17:15:13)
Vypadl mi odstavec - nevím jak se vyzkoumalo, že základ pro neurózy, úzkosti, deprese aj. začíná být mezi 5. a 7. dnem po porodu.
Ale než se na mě zas někdo vrhne - mluvím o dětech opravdu bez matky. Ne o těch, za nimiž může matka pravidelně docházet...
A na válečné sirotky, děti ve 3. světě atp. se ptáš?
No, nemyslím, že v dospělosti byli a budou tito lidé vyrovnaní pohodáři...
|
| Hanka B | •
|
(11.11.2010 17:52:12)
Přesně tak a ještě bych ráda doplnila, že i okolnosti před porodem mohou hrát nějakou roli. Dítě alkoholičky bude těžko získávat správnou výživu a správné stimuly, které pro svůj rozvoj potřebuje. A ví-li matka po celé těhotenství, že dítě nechce... Jinak bych řekla, že je to velmi individuální, ale nikdy bych se nepodepsala pod to, že dítě přijaté do 9 měsíců je v podstatě totéž co dítě biologické. Vidět deprivovaná miminka je moc smutné a myslím, že jen málo dětí, které jdou do adopce mají obdobný start do života jako děti chtěné a s láskou očekávané.
|
| Binturongg |
|
(11.11.2010 19:10:49)
Hanka B - rozhodně máš pravdu 
Ačkoli to 9timěsíční zaznamená velký a rychlý vývojový skok a start má podstatně lepší než dítě starší, stejně nikdy nikdo nevyzkoumá, co za paseku mu těch 9 měsíců nadělalo v duši.
To se projeví později... 
|
| maja | •
|
(11.11.2010 21:52:22)
9 měsíců je už strááášně moc staré dítě...to je poznamenané prakticky vždy
|
| Hanka 75 |
|
(13.11.2010 13:58:03)
Když se ví, že VŽDY, tak musíme vědět také JAK, jak je tedy poznamenané ?
Bude si to uvědomovat, nebo to zůstává v podvědomí ?
|
| Binturongg |
|
(13.11.2010 18:13:19)
Hanka 75 - ale já se taky nechci hádat, mně jen vždycky nadzvedne, když napíšu o traumatu a deprivaci dítěte, které je bez matky déle než 5-7 dní (což je mj. taky Matějček - přednášky na FF UK v 70. letech) a naprosto nepochopitelně zareaguje x lidí, že jejich děti nebo oni sami byli týden či déle v porodnici- nemocnici, děti se nosily jen na kojení, mohly se navštěvovat jen 1x denně či 1x za dva dny a já absolutně nechápu, proč to píšou, když o socialistickém porodnictví či nemožnosti rooming-in vůbec nebyla řeč.
To je jako napsat třeba o tom, jak je škodlivé předávkování vitamínem D a x lidí mi napíše, že oni ho museli užívat nebo ho dávali svým dětem a taky je to nezabilo...
No a s těmi válečnými a jinak trpícími dětmi jsem doposud nepochopila, nač konkrétně se ptáš, takže jsem jen chtěla upřesnění, nic ve zlém 
Mně jenom připadá, že se nejak snažíš z někoho vydolovat informaci, že existují případy, kdy těžké dětství člověka nijak nepoznamená, protože pořád argumentuješ v tomto smyslu, ale možná to jen blbě chápu - též nic ve zlém  
Ale proti čemu se tedy ohradit musím - když má máma 15 vlastních dětí, NENÍ TO TOTÉŽ jak SOS VESNIČKA ČI DĚCÁK. TO JE VSKUTKU VELMI ORIGINÁLNÍ ÚVAHA 
|
|
| Binturongg |
|
(13.11.2010 18:17:59)
"Když se ví, že VŽDY, tak musíme vědět také JAK, jak je tedy poznamenané ?
Bude si to uvědomovat, nebo to zůstává v podvědomí?"
Dobrá otázka - na to když přijdeš, budeš velmi slavná
Je milión druhů psychopatologických jevů a projevit se může asi tak půl miliónu z nich (nadsázka) a nikdy nikdo zatím nezjistil, u koho se co projeví a jakým způsobem.
Vědomí a podvědomí...to záleží taky na mnoha okolnostech 
Kdyby se vědělo, jak a co lze od toho kterého deprivanta a frustráta očekávat, bylo by vyřešeno, protože by se s tím dalo od dětství pracovat.
V současné době lze však pracovat jen jaksi globálně, bez zaměření na konkrétní věc...
|
|
| maja | •
|
(13.11.2010 20:22:53)
Hanko dle zkušeností s našimi dětmi a dětmi přátel: může jít například o špatné nebo nějak poznamenané vazby na lidi, třeba vůbec žádná nebo minimální vazba na rodiče a to ne jen při přijetí, tam je to jasné, ale taky třeba i po letech ( znám děti co mají dle psychologů a pozorování rodičů vazby velmi mělké, prakticky téměř nulové a jsou to pouze tzv. vyčuránci, vědí co na kterého dospělého včetně rodičů platí, jak s nimi manipulovat k dosažení cíle, pokud potřebují jsou vzorní milovníci rodičů , ale jakmile dosáhnou cíle tak city neřeší)nebo naopak žádnou vazbu vymění za naprosto patologickou závislost na nových rodičích... děti, které všechny lidi považují za své, na každého se věší, na každého se spoléhají...prostě většinou největší "postižení" je ve vztahové sféře, pokřivené city,ať do záporna tak do kladna, žárlivost, může se to nakonec projevit i neláskou sebe sama, mlácením hlavou do zdi, sebepoškozováním, nízkým sebevědomím.... starší děti už i myslí , že všechno je všech, hamouní pro sebe , co kde najdou schovají, nebo hned snědí, neumí navazovat vztahy atd atd..... prostě chybějící rané připoutání tě poznamená ať chceš nebo ne, není nikdo kdo by adekvátně reagoval na tvoje miminovské potřeby a tak jednáš tak aby ses zachránila, pud sebezáchovy ...buď řveš jak tur aby si tě někdo všiml, sestra v kojeňáku , nebo naopak ležíš jak myška , protože přijdeš na to, že ticho taky přitahuje " není s ním něco, když je tak zticha:????" ...prakticky nic mezi tím není a neexistuje ( v kojeňácích) , protože normální chování neupoutá pozornost a chceš li přežít musíš se o to starat...jedno naše dítě šlo k nám do rodiny rovnou z porodnice a mělo prakticky největší poruchu připoutání, připoutalo se tak, že nebylo možné se od něj hnout, nebylo schopné chodit do školky i do školy to byl problém...a i dnes ve vyšším věku tahle záležitost přetrvává , ale samozřejmě už ne tak , že nechce jít do školy :) , další dvě děti tímhle trpí také... pokud tě nějak blíž zajímá přečti si knihu od Koukolíka a spol "život s deprivanty" , tam zjištíš, že vztahové problémy jsou jen jedny z mála , které "opuštěné, tj. nepřipoutané " děti mají.....určitě existují i děti , které vztahové problémy nemají, škoda že je neznám :)
|
|
|
|
|
|
| Hanka 75 |
|
(12.11.2010 23:37:06)
No to si také nemyslím, že budou vyrovnaní pohodáři.. jak tě to napadlo... ?
Já jen, kolik takových lidí v naší minulosti muselo být a je, jakým mechanismem to funguje dál... co to s sebou nese pro nějakou kulturu... jak fatální následky by to pro nějakou kulturu a její poválečné (pokatastrofální) generace muselo být, a že to nikde není zpracovávané... nebo je to tak přítomné až skryté... jen takové zamyšlení...
Snad to není tak zlé, pár dnů po porodu. Jestli ano, já byla též několik dnů dítě téměř nepochované - produkt social. porocnictví a nedostatku míst v porodnici - moje mamka ležela na zcela jiném oddělení.
No ovšem produktem social. porodnictví jsme téměř všichni, téměř všichni jsme takto poznamenaní... nebo ne ?
Nechci tímto popírat, skutečnost, že první dny života je přítomnost milující matky pro dítě důležité (též to tak velmi cítím), jen, snad to není tak fatální. A terapií se to zpracovat dá, nedá ? Jak vlastně funguje terapie ? jak jsem pochopila, tak její napravující funkce je omezená, např. v těchto případech není nic platná. Maximálně může dát vědomí o tom proč něco tak je a z toho plynoucí něco (?), ale víc nic.
No a já mám dvojčata - pro můj opravdu špatný pocit, že jsem je nemohla pochovat, chovat, když plakali prvních 24-48 hodin po porodu téměr vůbec (vyjma chvilek na kojení, to ale vlastně neplakali) nemohla jsem s nimi být a pak ruce a síly jaksi nestačily.. no mám v sobě ránu, která se těmito informacemi, jak je prvních 5 dnů důležitých, jen rozrývá a těžkne. No ovšem je-li to pravda, nemá cenu se tomu bránit. Jen jsem možná i ráda, že jsem toto nevěděla v té porodnici, neb své hranice a systém bych asi nepředělala, na poporodní depresi si možná zadělala...
Tak věřmě v ozdravnou sílu dnů budoucích a ať se brzy změní náš dětem v ústavech nepřející systém a je hodně lidí jako Maceška a autorka článku.
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(12.11.2010 23:54:44)
Hanko, svým dětem zpravidla napravit dokážeme, pokud se na ně nakonec dokážeme naladit a uspokojujeme jejich potřeby tulení a naší přítomnosti (které u těch separovaných dětí mohou být větší a dlouhodobější - takže zapojit intuici a nedat na "dobré rady"). V nás tu ránu může terapie za pomocí různých technik zahojit také - dost z toho umíme jako lidi sami a tam, kde to zůstává dál, lze si nechat pomoci odborně.
|
|
| Binturongg |
|
(13.11.2010 8:37:33)
Hanka 75 - napsalas:
Pokud ale člověk přijme dítě do cca 9 měs. tak vlastně to o čem píšete jako pěstounky téměř nezná, že ? Je to téměř jako biologické dítě, nebo ne ?
¨
Já jen přemýšlím, že toto museli zažívat děti po staletí, váleční sitortci nebo vůbec sirotci... kolik jich bylo po hladomoru na Ukrajině, v Číně, a v evropském středověku.. včetně dětí nemanželských, odložených... kolik jich je v dnešních Africe po rodičích zemřelých na Aids...
NO A JÁ JEN ODPOVÍDALA
Ani u toho 9timěsíčního už nemáš jistotu, že bude vše ok, ale dejme tomu, stát se může cokoli i u biodítěte, ale ten druhý odstavec - cos tím teda chtěla říct?
Žě nějaká traumata a deprivace v dětství nemůžou mít takový vliv, protože to zažívají děti po tisíciletí?
A už asi postopadesáté tady píšu, že to, že matka své dítě po porodu vídá (v jakékoli frekvenci), je něco úplně jiného, než když ho do 7 dnů nevidí vůbec!!!
|
| Hanka 75 |
|
(13.11.2010 13:54:22)
Asi jsi nepochopila, že se nechci hádat, jen jsem nadhodila téma k zamyšlení, s tím, že někdo třeba bude znát studie... ale ty jsi nějak bojovně naladěná.
Hledáš v tom zlehčování (napsalas: Žě nějaká traumata a deprivace v dětství nemůžou mít takový vliv, protože to zažívají děti po staletí.), ale já kladu otázku !!
Hádat se nemám sílu a chuť a odpověďik mým nadhozeným otázkám a tématům asi nemáš.
A stejně mi zůstává záhadou, Matějček uvádí, že některé děti projdou ústavní výchovou téměř nepoznamenané, je to někdy těmi dětmi - dokáží si najít své lidi. Ale je to též vychovateli. Jaká je jejich role ? Jak moc dokáží-nedokáží eliminovat negativa ústavní výchovy, viz výše můj dotaz o dvou ústavech s rozdílnými vychovatelích, o nichž píše Matějček. Na to by mne též zajímala odpověď. Však v minulosti některé rodiny s 10-15 dětmi a více - to již byli téměř ústavy. Kolik svého času těžce prcující a zaneprázdnění rodiče mohli svým dětem věnovat ? Kde je ta podstata, která činí nejvíce, konkrétněji než jen "mateřská láska", které její aspekty...
|
| maja | •
|
(13.11.2010 20:34:13)
myslím, si, že na vychovatelích to záleží nejvíce, to je jisté...že pokud má jedna sestra 10 dětí a ty musí krmit, přebalovat a spol tak nemá čas se jim věnovat ani přibližně tak jako matka ( jiná nejbližší vychovávající osoba) , ale pokud má ty děti 2-3 tak jim samozřejmě podá citově úplně jinou péči, bližší k mateřské a i deprivace bude jiná, třeba žádná ...je to všechno jako vždy o penězích. A v dnešní době , kdy např. mě známý kojeňák nemá dost peněz a znova slučuje oddělení , kde je pak třeba i 20 dětí na 2 sestry :(...tak asi tak...a co se týče těch velkých rodin, tam je to zase jinak, bratři a sestry vychovávají se navzájem, velká tlupa kde nikdo není sám, to je taky o něčem úplně jiném, pokud by teda neměli 15terčata a všechny děti nebyly přibližně stejně staré, ale byla to klasik rodina ...malé až skoro dospělé nebo dospělé děti
|
|
| Michaela | •
|
(15.11.2010 8:45:15)
Pracuji v děcáku. Myslím, že jsou tu lidi, kteří pracují fakt dobře, na maximum pro ty děti. A jsem si JISTÁ, že to nenahradí rodinu, ani omylem. Při sebevětším úsilí nenahradíš to, že se lidé v práci střídají, že děti nevidí vzor komunikace mezi partnery, taky že na jednom místě je houf deprivovaných dětí - kumulace třeba 50dětí (a každé má v sobě rány a potřebovalo by individuální letitý přístup) v jednom děcáku. Musíš se věnovat až 8 dětem, avšak dětem s problémy a dětem, které jsou citově vyprahlé (každé by tě chtělo jen pro sebe. Pokud je nějaký děcák soukromý a typu: manželé vychovávají 8 nebo nevím kolik dětí a společně s nimi žijí - pak mi to přijde zvenku podobné jako pěstounská péče, jak e to zevnitř nevím, nemám zkušenost.
Každopádně v normální velké rodině, se dětem věnuješ postupně, jako malinké si je vymazlíš a pak přichází teprve nové, každé dítě má svou pozici a své místo, cítí že je přijímán, má stabilní stále "Své" osoby. Výchova dle mě není jen o volném čase, který můžeš věnovat dítěti. Tak je to zažité jen v posledních desetiletích v naší společnosti.
A máš pravdu, některé děti z děcáku jsou úspěšné (a podle mého "jakoby nepoznamenané") Jsou to sociálně zdatné a tzv."hezké" děti, které umí přitáhout pozitivní pozornost dospělého. Avšak právě u těchto dětí si říkám: "kde by byly, kdyby vyrůstaly v rodině? Kam až by mohli svůj potenciál rozvíjet?"
|
|
|
|
|
|
| Dee Dee+2 kluci |
|
(11.11.2010 21:24:26)
Hmmm,moje dítě jsem si první tři týdny života chovala sporadicky-tak jednou za den,někdy i obden.Prostě jsem se složila z okolností kolem příchodu na svět-9 měsíců zdravé dítě,najednou vvv a prognózy šílené,operace mozku a první měsíc si mě užilo málo.Co teď? Mám ho odložit?Bude z něj asociál? Ne,spíš radši přestanu chodit na Rodinu a rozčilovat se z těchto názorů.
PS:Nevím,jak dopadne můj syn.Ale vím,jak dopadl syn jedné paní od nás z města.Úplně normálně-je to chytrý a milý,empatický kluk.Nícméně svoji maminku prvních 6 měsíců svého života nezažil.Nějak se jí rozjela šílená laktačka,až musela do psychiatrické léčebny.O syna se starala tchýně...a jak říkám,dnes je kluk ok.
|
| maja | •
|
(11.11.2010 21:54:32)
no počkej, tady si asi nerozumíme...toto dítě, které nemělo mámu, mělo tchýni...to je úplně jedno kdo to ve finále je ta blízká osoba.... tchýně nejspíš chlapci projevovala city a starala se o něj co nejdříve to šlo, vlastně úplně jako máma
|
|
| Binturongg |
|
(11.11.2010 23:49:35)
Dee Dee - měl tchýni. Měl jednu milující osobu, s níž byl pořád. Měl vlastní řád a denní režim...
To je taky něco úplně jiného.
Stejně tak je něco jiného, když matka své dítě vídá - alespoň tak, jak píšeš - ale to je pořád dokola, o takových případech tu nebyla vůbec řeč...
|
| Dee Dee+2 kluci |
|
(12.11.2010 17:36:26)
Tchýně se o něj starala,když byl jeho tatínek v práci.Odpoledne si ho bral tatínek a zapojila se i širší rodina.Dost putovalo,nevěděli,na jak dlouho totiž bude ta maminka "pryč". Byl trošku déle,chtěla totiž dítěti ublížit (fakt ošklivá laktačka),naštěstí v posledním záchvatu racionálního chování radši zaklepala na sousedy.
I tak je dítě ok.
|
| Binturongg |
|
(13.11.2010 8:32:44)
Dee Dee - tak jinak: Ty chceš zjevně mermomocí dokázat, že dítě může být v pohodě i bez matky "pouze" s podporou rodiny (nepočítám, že nevíme, jak staré je to dítě a to, že řada patologií z raného dětství se pojeví až v dospělosti, někdy ještě později, takže tvrdit, že je vše bez následků, je velmi odvážné).
Opravdu jsi tím chtěla říct, že dítě bez mámy, pendlující od babičky k tátovi, od táty k tetě a zase k babičce (kolik lidí si ho mohlo střídat, že?) je ve stejné situaci jako kdyby ho šoupli do kojeňáku?  
|
|
|
|
| maceška |
|
(12.11.2010 7:41:51)
Buď v klidu, Deedee. Tvůj syn má milující mámu, která by za něj i dýchala, kdyby to bylo potřeba. Rozhodně není ohrožený tím, co popisuju výše. Opravdu je to úplně jiná kategorie.
A nemysli si, že děti přicházející z DD, jsou takové celý život. Mnoho se podaří napravit, jizvy zacelit a mnohdy i zpracovat a vytěžit vše pozitivní, co vytěžit lze. Hančiny holky i naše děti jsou moc prima. Jenom je to stálo mnohem větší úsilí než děti, které se narodily do milujícího prostředí.
Terapeutická moc rodiny je velmi silná. Možnost prožít emočně naplněný vztah je pro tyto děti nejvzácnější dar. Ne každý ho dostane :-(
|
| Dee Dee+2 kluci |
|
(12.11.2010 23:11:24)
Maceško díky.
Jinak o tom úsilí mi něco podívej...Mám jedno dítě,které bude možná ok,ale sil,prostředků apod.mám vyčerpáno,jako za tři děti...
Díky za podporu.Fakt mě to moc pomohlo.Občas mě to tady štve-ty domarodky,operátorky laktační linky a bond-girl,co tvrdí,že záleží na prvních pár dnech a na biologii. Podle mě i na tom,co přijde po tom dost záleží.
Jinak by asi nemělo smysl bojovat.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(12.11.2010 23:58:45)
Dee Dee, teď tě fakt nechci naštvat, ale ony ty bond-girl rozhodně netvrdí, že na dalších dnech nezáleží. Naopak, když si uvědomíme, že jsme možná o ideální start přišli, máme navíc možnost to vědomě, cíleně v těch dalších dnech (a letech) napravovat (zatímco pokud o tom nevíme, můžeme s něčím zbytečně bojovat).
A jejich úsilí se z velké části zaměřuje i na to, aby všichni takové situace, do jaké ses dostala, v budoucnu zvládali lépe, matce i dítěti k většímu propěchu.
Ať se vám oběma daří.
|
|
|
|
|
|
| maja | •
|
(11.11.2010 21:50:09)
deprivace se projevuje už úplně malých dětí , stačí měsíc dva v kojeňáku .... na dětech se projevuje i "nechtění" během těhotenství ...z vlastní zkušenosti jsou deprivované i děti , které jdou po měsíci k rodině.... může se stát , že se původní nepřipoutání se změní v naprostou závislost na rodičích, hlavně mámě....samozřejmě děti , které jsou v DD déle, jsou na tom zpravidla hůř , ale nemusí to tak být, záleží na dítěti a typu zařízení v kterém je
|
|
|
| Hanka B | •
|
(11.11.2010 16:06:35)
To, co maceška napsala, je přesné. Jen bych ještě doplnila, že těch deprivačních projevů, mechanismů přežití a pokřivených způsobů vyjadřování emocí může být více. A člověk je bohužel často zpočátku špatně čte - neorientuje se v nich. Starší dítě má navíc už často dobře osvojené účelové chování - chování, které se mu v minulosti vyplácelo, či mu prostě pomáhalo přežít. Starší dítě může působit velmi sebestředně - má tolik potřeb, tolik práce samo se sebou, se svými emocemi, že nemá kapacitu na to, aby řešilo dopady svého chování na ostatní. A v neposlední řadě - uvědomila jsem si, jak strašně těžké musí být pro starší dítě, které už vystřídalo minimálně dvě výchovná prostředí a rozhodně více než dva vychovatele, zorientovat se v prostředí nové rodiny a přijmout nová pravidla a nové hranice. Je to velmi náročný běh na dlouhou trať.
|
|
| Polka12 |
|
(12.11.2010 21:25:28)
Uměly byste nám poradit? V 11/2009 jsme si přivezli 5-měs chlapečka (narozen v 30 tt, velmi nechtěný, ihned do koj.ústavu) Po roce u nás stále v noci mlátí hlavou do matrace, silné rány cca každých 15-30 min. Co můžeme dělat aby toho nechal? Teplé mléko, meduňka, lék Aerius ani noční chování nepomáhají.. Nechce s námi být v posteli.
|
| maceška |
|
(13.11.2010 10:19:22)
Polko, napiš mi na mejl, zkusíme to lépe rozklíčovat a najít cestu - ne vždy se to podaří. Každé dítě je jiné a každému pomáhá něco jiného, z takto kusých informací nelze dělat závěry.
|
|
| Ita | •
|
(14.11.2010 21:16:08)
Polko, zkus mi možná napsat více o dítěti - nemoci, na jaké je náchylný, jaké je tělesné kontituce. Jsem lékařka, dělám homeopatii, léčím i děti včetně svých a vím, že i u psych. poruch homeopatie pomáhá, ale musí se správně tipnout lék.
|
|
|
|
| tehule77 | 
|
(10.11.2010 13:25:02)
Řimbabo, píšeš sice o své "normální mateřské" lásce pěkně, ale úplně "mimo mísu". Zakladatelka píše o citech, které si my "jen biologické matky" nejspíš ani nedovedeme představit.
Neskutečně tu sílu v pěstounech a opatrovnících "problémových či handicapovaných" dětí obdivuju. Já sama bych asi těžko dokázala "fungovat" bez tajných přání, jak by se asi moje děti mohly vyvíjet, bez očekávání opětování lásky, které do svých dětí vkládám, bez očekávání i trochy vděčnosti. To vše od svých dětí v koutku doše naprosto očekávám, nestydím se za to. I já své rodiče milovala za jejich péči a vím, že ji taky očekávali, nežili oni ani teď já s vědomím, že tu lásku , co do dětí vkládám, nemusím cítit od nich ke mně zpět. Cítím, že je tam "od přírody". To pěstouni cítit nemohou, ti se za vše musí sami zasadit, každá jejich snaha nemusí být odměněna, tak jak by jim správně asi náleželo....
No prostě obdivuji Vás, kteří opuštěným dětem takto neskutečně pomáháte do života, do lásky!!!!
|
| řimbaba |
|
(10.11.2010 14:35:50)
Nechci v žádnem případě vyvolávat debaty na téma jak to kdo má. Naprosto si uvědomuji výjímečnost situace ve které nse ocitne pěstoun oproti "jen" biologickému rodiči. Samozřejmě vznika prostor pro jiný typ rozporů a emocí... Jen mne ovanul pocit (z článku), že pěstounské pocity jsou něčim nadřazené pocitům bio rodičů a to mne vybídlo k reakci.
|
| Binturongg |
|
(10.11.2010 15:03:02)
řimbabo - nadřazené ty city nejsou a ani na mě ten článek tak nepůsobí, ale asi bych to s biomateřskou láskou nesrovnávala.
Biomatka to má totiž mnohem jednodušší.
MILOVAT VLASTNÍ DÍTĚ NENÍ NIC TĚŽKÉHO, i když má handicap, i když krade a propadá.
Milovat cizí dítě, problémové, svéhlavé, nevděčné, uvědomovat si, že je to jen vyústění absolutního zoufalství, opuštěnosti a lítosti, ale vědět také, že výsledek je více než nejistý... TO je těžké!!!
Proto bych klidně jistou "nadřazenost" citů nebiomatky akceptovala
|
| řimbaba |
|
(10.11.2010 16:50:58)
Zajímá mne uvaha na toto téma: Jsem pěstoun, děti se "nepovedou"(možno dosadit cokoliv: kradou, fetují, nevděčný,...) vím, že jsem pro to udělala co jsem mohla ale proti mne stály geny, popřípadě nepříznivý start dítěte. Můžu výjit s "čistým štítem", dělala jsem coby si většina lidi netroufla.
Jsem bio rodič, děti se "nepovedou"(viz výše) nemam žádnou "polehčujicí" okolnost - jsem prostě "špatný" rodič.
ZdůrazŇuji, že se nejedná o skrytý (ani otevřený) útok jen mne zajímaji Vaše názory.
|
| maja | •
|
(10.11.2010 22:23:11)
řimbabo...myslím, že jsou to dvě poměrně odlišné situace bio děti x ado, PP děti, i když samy pěstounky (některé) a hlavně ado rodiče mají někdy tendence říkat , že ne , že to není jiné , že je to stejné jak s city tak s výchovou....ale není to tak. Přijaté děti milujeme buď hned , mámeli štěstí, nebo jsou li to prckové, nebo později, u starších , když se vztah vytvoří , po čase společného soužití, děti se na nové rodiče naváží, připoutají se k nim až po čase ( a to i u mimin) , není to plynulé jako u bio rodičů , přeci po porodu i před porodem, většina maminek se na svoje děti těší, miluje je již v břiše a většina je miluje také hned po porodu, děti jsou neustále v kontaktu s mámou, mají pocit bezpečí, svoje lidi , kteří ve většině případů jsou na svoje děti hodní, vytvářejí jim zázemí jak má být atd ... a pak máš děti opuštěné, nechtěné ( i v břiše to ta mimina cítí , že nejsou chtěná) , mámy dělají kdoví co i během těhotenství, pokud se dětí nevzdají hned tak si je vezmou domů a tam ty děti prožijí mnohdy hotové horory,věci nad kterými rozum zůstane stát a než se dostanou do domova tak uplynou třeba i roky zneužívání, hladu, týrání, samoty doma ...nelze srovnávat tyto dva "druhy dětí" , jejich vývoj a péči o ně a rodičovství. Je to prostě úplně o něčem jiném a to většinou i u těch ado mimin, která přicházejí po porodu o osobu, která je jen pro ně a na kterou se mohou citově navázat. ... představ si, že dostaneš domů 10 leté dítě, které doma žilo v rodině kde mu nedávali najíst, za maminkou chodili divní pánové, občas taky za dítětem, hulilo se tam, chlastalo se tam, fetovalo se tam, nepralo nevařilo ..pak se dítě dostane do DD , tam nemá osobu které by mohlo věřit, nic není jeho, všechno je všech, co si neurveš nemáš...když máš bio dítě , tak i když zlobí jak čert a dělá cokoliv tak pořád od narození má tebe jako svého člověka, pořád, nemění se to, jistota zázemí atd.... a jinak si myslím, že jak bio rodiče tak ado rodiče , PP rodiče jsou prostě nešťastníci když se jim dítě nepovede. Většinou všichni dělají všechno pro to , aby dítě tzv. slušně vychovali a když se to nepovede, no co se dá dělat , to je život. Jen je tam jaksi rozdíl toho pardon za ta slova vstupního materiálu.... např. v širší rodině máme jedno bio dítě, pěkné číslo , ADHD, dys, problémy s chováním a také se snaží zaprvé to vyřešit , ale také již vědí , že to je po tatínkovi, který byl taky pěkné kvítko a , že se s tím teda dá jen málo co dělat protože to asi kuk holt zdědil geneticky ...zrovna jako PP, ado rodiče řeknou, děláme co můžem , ale může to mít po rodičích ....
|
|
| Gladya, bývalá dasa, | 
|
(10.11.2010 22:25:48)
Řimbabo, já to vidím takhle, rodičovství je rizikový podnik vdžycky. U přijatých dětí je riziko větší než u dětí chtěných a biologickými rodiči milovaných. Problémy jsou tím pravděpodobnější, čím déle bylo dítě v ústavech a čím je "anamnéza" biologické rodiny horší. Pro každého člověka platí, že osobnost formuje řada vlivů. Proto "nevydařené děti" - ať biologické nebo přejaté - nemusjí být chyba rodičů. Na druhou stranu se nemůže svádět laždé selhání adopce nebo PP na "špatné geny". Syna máme od jeho 3 měsíců, je teprve na počáku puberty, takže to nejhorší mám před sebou. Znám i jiné rodiny s adoptivními dětmi, takže za pár let řeknu víc
|
|
| Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta | 
|
(1.12.2010 2:01:02)
Zajímá mne uvaha na toto téma: Jsem pěstoun, děti se "nepovedou"(možno dosadit cokoliv: kradou, fetují, nevděčný,...) vím, že jsem pro to udělala co jsem mohla ale proti mne stály geny, popřípadě nepříznivý start dítěte. Můžu výjit s "čistým štítem", dělala jsem coby si většina lidi netroufla.
Jsem bio rodič, děti se "nepovedou"(viz výše) nemam žádnou "polehčujicí" okolnost - jsem prostě "špatný" rodič.
Máme tři děti - jedno z vlastních zdrojů, dvě pěstounské. Můžu naprosto potvrdit, že pocity z pokroků u těch přijatých, které mají každý krůček doslova vybojovaný, jsou diametrálně odlišné. Náš biologický fakt všeho dosahuje oproti nim "zadarmo" - ať ve vývoji, ve vztazích, či v naplňování výchovných požadavků, a tak nějak se to od něj prostě očekává. Mám z něj samozřejmě velikou radost, nicméně takovou jinou, možná pyšnou nebo nevím jak to nazvat.
Naši přijatí klopýtají a perou se se životem, takže jsme naopak každou změnou k dobrému doslova nadšení. Protože víme, že si to opravdu vydřeli s mnohem větší námahou.
(A není snadné udržet v tom nějaký výchovný balanc, aby si ten bio nemyslel, že nám na něm záleží míň nebo že ho míň oceňujeme!)
Ale přestože víme, že případné neúspěchy našich přijatých dětí můžeme svádět na geny, deprivaci, traumatizaci (případně i stigmatizaci, protože jsou tmavší pleti), stejně je těžké nevnímat je jako vlastní neúspěch (nemohla jsem udělat ještě víc? možná jsem někde udělala chybu? co kdybych bývala...?) Ani okolí vám obvykle moc nepřidá. Třeba teď jsem dvě hodiny vysvětlovala paní učitelce, že tohle dítě žilo od narození x let bez mámy, bez lásky, v džungli dětské skupiny v DD... a výsledkem bylo, že jsem se dozvěděla, že holt bychom asi na něj měli být přísnější a každý večer mu prohlížet tašku (což samozřejmě děláme, ale to je vedlejší). Těžko lidem vysvětlíš, že my nejsme ti, kdo tomu dítěti problémy způsobují, že jsme ti, kdo mu je pomáhají řešit... (slova pěstounky s 12 dětmi)
|
|
|
| řimbaba |
|
(10.11.2010 16:54:11)
Jinak, tím, že někdo vyšplha na Mt. Everest z vlastní vůle snad nezakládá nároky na nadřazenost?
|
| Binturongg |
|
(10.11.2010 17:48:05)
řimbaba - záleží na tom, co považuješ za nadřazenost. Asi to slovo cítíš pejorativně nebo tak nějak tvrdě - já to cítím jinak, nebo jsem možná nenašla podobné, víc odpovídající slovo
Můj názor je ten, že kdo dokáže dát lásku a výchovu opuštěnému lidskému mláděti, aniž by očekával super výsledek a vděk, je nadřazen i tomu, kdo zdolá Everest...
A rozhodně bych to nesrovnávala s nějakým sportem
Pro mě je jediná máma s jediným dítětem v pěstounské péči víc, než všichni Zlatí hoši a jiní národní reprezentanti
|
| řimbaba |
|
(10.11.2010 17:59:13)
Tak to jsme si nerozumněly.
Mt.Everest jen jako něco výjímečného ne jako, že sportovci versus maminky/pěstounky.
|
| Binturongg |
|
(10.11.2010 18:50:21)
Řimbaba - aha
Ale jinak s tou "selhávající" výchovou - biodítě se stává problematickým z mnoha důvodů a nikdy (ani u těch opuštěných)nehledáme VINÍKA, nýbrž PŘÍČINU! Zůstává však fakt, že problematických biodětí je mizivé procento, zatímco těch opuštěných absolutní většina... To je ten rozdíl.
Taky jde o to, co považuješ za PROBLÉM...
A jestliže si dáme jako příklad třeba agresivitu, aroganci, špatný prospěch a např. sebevražedné sklony v jednom dítěti, pak, když má vlastní rodiče, bych opravdu hledala příčinu ve špatné výchově (pokud v tom není duševní nemoc)..
|
| MiladaL, dvě děti | •
|
(11.11.2010 6:47:55)
Řimbabo, málokdy reaguju, ale teď prostě musím. Lidé, kteří najdou v sobě odvahu starat se o děti, které popisuje Zakladatelka, jsou prostě výjimeční svojí odvahou, obětavostí a trpělivostí, před kterou se hodně lidí sklání. Pro mě je to naprostá elita lidstva. Jestli jim to nechceš uznat, tak Tě asi nikdo nenutí. Mít vlastní děti a starat se o ně je normální věc, oni jsou někde úplně jinde.
|
|
|
| MiladaL, dvě děti | •
|
(11.11.2010 6:58:41)
ještě k mému předchozímu vzkazu pro Řimbabu: Tvoje reakce na Zakladatelku a na Macešku by se daly přirovnat v materialistickém gardu asi tak k tomu, jako by k debatě milionářů o luxusních autech přistoupil nějaký našinec a začal jim vykládat, že si koupil Fabii.
|
| řimbaba |
|
(11.11.2010 10:22:54)
Co říct? Já zase nerada akceptuji "nedotknutelnosti" všeho druhu. Když ty to ráda, tak prosím.
|
|
|
|
|
| Jana + 4 | 
|
(11.11.2010 8:25:47)
Řimbabo, stáváme se opravdu pěstounkami z vlastní vůle a nezakládá to nárok na nadřazenost. V tomhle s Tebou souhlasím. Každý z nás má svou cestu, možná svůj úkol? Sama jsem se rozhodla milovat "cizí dítě". A článek autorky i reakce Macešky vystihuje podstatu pěstounství, jeho úskalí a klopýtání. Děkuji za ně
|
|
|
|
| Hanka B | •
|
(10.11.2010 22:23:07)
Díky za všechny reakce. To o té nadřazenosti mě rozhodně nenapadlo. Ono asi právě nejde srovnávat nesrovnatelné. Výchova dětí s psychickou deprivací, výchova dětí traumatizovaných je asi opravdu diametrálně odlišná od výchovy biologického dítěte.
|
|
|
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(10.11.2010 19:40:25)
Řimbabo, já možná chápu, jak to myslíš, mám děti vlastní i přijaté.
Taky si vážím toho, že se děti jdou přitulit, že jsou hodní, že se snaží a dělají pokroky.
Ale u těch vlastních to člověk tak nějak očekává, považuje to za jakousi normu, ano, je to příjemné, ale tak to prostě má být, svět se točí správným směrem.
Ale u dětí přijatých je přitulení a pokrok (jakýkoliv a v jakémkoliv ohledu) něčím, na co se čeká a v co se doufá, takový důkaz toho, že to všechno má přes ty těžkosti smysl, že ten svět roztáčíme tím správným směrem.
Možná bych to v tomto přirovnala k výchově postižených dětí, kdy se rodiče radují z věcí, které ti se zdravými dětmi považují za naprosto nromální, běžné, někdy až obtěžující, a přitom je každý malinký pokrok a projev normálního života u dětí přijatých i u dětí postižených tak vítaný a očekávaný, hřeje u srdíčka jiným způsobem.
Ne že by to u vlastních člověk nevnímal, že by ho to nehřálo, ale je ten pocit prostě o něco jiný
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)