Názory k článku Děcka, jdeme ven!

já jsme vyzkoušela tak zvaný bezpečný ohradník a už se mi to vypaltilo
děti mají malou krabičku a ta když jdou přez mnou vymezený prostož okamžitě mi to posle sms a místo kdy se právě nachází
je to řízené přes satelit jako navigace v autě stojí to 4t a mě z toho nemrzí ani kruna doporučuji evženie malá 736 675 272

Velký bratr se dívá.
Zaplať PB za nesofistikované a normální lidské metody dohledu nad dětma, jako je fyzickej kontakt, zrak a sluch.

... - já bych naopak spíše řekla, že mladé maminky jsou častěji vystrašenější, ještě nemají ten nadhled, nechají si kdeco nakukat od leckoho z příbuzenstva (ti do ní také víc hustí, když je mladá a "nezkušená"), pak jsou z toho nejisté, zakřiknuté, nechtějí nic "udělat špatně"...

Já mít děti v mladším věku, byla bych asi mnohem méně vyrovnaná, měla bych v řadě věcí mnohem méně jasno (pro sebe), myslím že bych to asi moc nezvládala, to až p té 30ce jsem si to pomalu dokázala představit...

Takže já si myslím, že o věku to spíš není. Ale vím asi co myslíš...
Také dnes vidím takový trend, že jsou rodiče (aˇuž mladší či starší) příliš úzkostliví, nikam děti nepuštějí ani když ty by to zvládly, vozí je všude možně i přesto že by to šlo jinak...
Je i více informací o všem možném - což na jednu stranu je dobře (co bych dělala bez internetu ?), ale na druhou stranu pak má člověk i těch negativních a dostrašujících informací někdy až moc - a pak se i více bojí (obecně a zejména o děti)...

Dnes jsme byli se starším synkem u zápisu, školy máme kousek (necelých 10 minut pěšky), musí přes jeden přechod, ale celkem přehledný a je to tu spíš klidné sídliště na okraji Prahy. Myslím že zpočátku budu synka doprovázet a pak už to časem určitě zvládne sám (a bude na svou školáckou samostatnost hrdý ). Ale znám tu maminky které bydlí ještě blíž k té škole a dítě by do té školy samo chodit nenechaly...

Kde

Musím říct, že se taky bojím doby, až bude chtít dcerka (dnes 3 roky) chodit někam sama. Bydlíme ve velkém městě, u nás na sídlišti sice máme několik pěkných nových hřiští, ale kolem každého plácku jsou ze všech stran silnice.... Už si představuju, jak vystřelí za zakutáleným míčem nebo za kamarádem na druhé straně ulice mezi zaparkovanými auty a skočí přímo někomu pod kola :-( A z pedofilů mám taky strach, vždyť tady sotva známe lidi z našeho domu, z vedlejších už ani náhodou. Ale musím říct, že jak se tu hromadně vzpomíná na "naše dětství", kdy se lítalo po venku a lesích, tak to jsem vlastně taky nezažila. Žila jsem ve městě od narození, bydleli jsme v činžovním domě přímo u hlavní silnice vedoucí na výpadovku z města a pro mě a moje kamarády z domu bylo normální, že jsme si směli hrát jen na uzavřeném dvoře, kam na nás rodičové z domu viděli. Žádné lítání, kam nás napadlo. Já jsem chodila někam "dál" až tak od deseti let, kdy jsem začala chodit ven s kamarádkou ze školy,která bydlela o kousek dál, ale i tak jsme musely být buď před naším domem nebo před jejich, nikam dál nás rodiče nepustili. A potkávat se se spolužáky jen tak na ulici byla pro mě taky utopie - u nás byla výběrová základka zaměřená na cizí jazyky, chodily do ní děti z celého města, takže většina mých spolužáků stejně bydlela různě roztoušená po městě a museli bychom se k sobě přemísťovat pomocí MHD, takže to taky padalo v úvahu až od střední, na základce ještě ani náhodou. Na vesnici to bylo jiné - manžel taky vzpomíná, jak v dětství na vesnici lítala půlka děcek z vesnice po loukách kolem, ale ve městě to asi i dřív bylo něco jiného. Takže mně to teď jako nějaký bůhvíjaký rozdíl nepřijde - spíš dnes víc chápu, proč nás tenkrát rodiče kontrolovali.