| Eva | •
 |
(14.1.2010 19:00:28)
Patřím mezi úzkostlivé rodiče a nejsem sama.
Bydlíme ve dvacetitisícovém městě, kde si nikdo nikoho nevšímá.
Nevšímá si ani jeden druhého v domě. Děti tu jsou na obtíž, řvaní pod okny se neustále řešilo na "domovních schůzích" a proto i děti přestalo bavit chodit ven.
Jsem nervozní, neklidná, když je malá někde za barákem a ona sama pochopila, že z lítání po venku nic nemá. Před domem hlavní silnice, za domem plácek, kde je mizerné pískoviště, o které už nemá zájem a jedna houpačka, o kterou bojuje vždy několik dětí. Ani ve snu by mě nenapadlo, aby šla někam, kde na ni neuvidím.
A to je velice samostatná. Není bojácná, jen ví, co všechno se může stát.
Říkám jí, že jí věřím, lidem ne.
Před nedávnem kousek od nás zavraždil pedofil chlapce, který si směl chodit hrát do parku. Určitě tisíckrát od mámy slyšel, že se nemá bavit s cizími a přesto jednou neposlechl, jednou se nechal zlákat a ...
Máma to nezvládla, už je taky po smrti.
I já jsem chodívala celé dny kolem vesnice u starkej na Slovensku, chúďa, nevěděla o nás i celé hodiny, jen hladová jsme došla domů na kus jídla. Krásné časy.
Žilo se v domnění, že úchylové nejsou, o pedofílii se nemluvilo a kdo tím trpěl, byl v base. V novinách bylo víc pozitivních zpráv, protože v socialismu přeci jinak žít nelze.
Vzpomínám ráda a stejně tak ráda bude vzpomínat má dcera, jen na jiné vzpomínky. Je jiná doba, jiné zájmy ...
Kdybychom měli možnost tolika vyžití my, taky bychom nejspíš nelítali celé dny venku.
Ano, jsem starší rodič a co? Mám i dvě dospělé děti a i u nich to bylo stejně. Od baráku se nesměly hnout. Les jsme měli tehdy kousek. Nikdy tam nesměly sami.
Když jsem měla syna v kočáru, dnes je mu dvacet, unesla poblázněná zdr. sestra kočárek s malým Tadeáškem. To všechno vás poznamená.
Každoročně zveřejňují koncem roku fotografie pohřešovaných dětí.
Copak Vás to nechává chladnými?
Mě tedy ne a proto, pokud si myslím, že dokážu svoje děti ohlídat a přitom je neomezuju v rozletu, ke kamarádům chodit smějí, do kroužků taky chodí, kontakt s kamarády mají, tak to udělám.
Ony nevědí, oč přicházejí. A já nebudu tak hloupá, abych jim to vykládala a vzbuzovala v nich lítost nad tím, že nevědí, jaké to je být samo v lese, samo za městem ...
|
| Ecim | 
|
(14.1.2010 19:09:21)
Evo, rozumím. Jsem dospělá, ale do lesa nechodím - sama ani s dětmi. Když se odněkud vracím pozdě večer, tak chci, aby mi manžel přišel naproti. Jako plnoletá jsem si mohla chodit, kam jsem chtěla, ale jen pod podmínkou, že budu mít doprovod až před dům. Ale já bych se bez doprovodu stejně bála jít. Dnes mi podle mého názoru nehrozí o nic méně nebezpečí, než kdyby mi bylo 18. A je mi fuk, co si kdo o tom myslí. Se svou dcerou (pokud budu někdy nějakou mít) to jednou budu dělat stejně.
Jako dítě jsem sice od 3.třídy jezdila na mimoškolní aktivity sama, ale ty se konaly hned po škole, takže jsem do tmy byla doma a pokud ne (v zimě), tak mi někdo přijel naproti. (Za tmy mi to nevadilo, naopak.)
|
| Eva | •
|
(14.1.2010 19:16:39)
Díky, už jsem si říkala, jestli jsem sama. A zrovna jsem ve zprávách slyšela, že v Karviné pedofil zneužil dvě děti. Pak si pusťte děti ven.
|
| Zuuuza | 
|
(14.1.2010 19:31:37)
V Orlové. Žila jsem tam 19 let... Brr..
|
| Eva | •
|
(14.1.2010 19:42:45)
Aha ... ano, teď jsem to četla na netu. Myslím, že to kde, není až tak důležité, jako to ... co udělal. Dneska Orlová, zítra jiné město ...
|
| Zuuuza |
|
(14.1.2010 19:44:03)
Jj, to je pravda. Ale když je člověk odtamtud, tak běhá mráz po zádech ještě víc..
|
| Eva | •
|
(14.1.2010 19:49:43)
Vím, znám ... Havl. Brod je kousek od nás ... Jakub ...
|
|
| Ecim |
|
(14.1.2010 20:16:36)
Kousek od našeho domu kdysi vybouchla bomba. V místě, kudy jsem skoro denně chodila spoustu let.
A jednou jsem byla přepadena. Krátce po poledni a také v místě, kudy jsem pravidelně chodila.
|
| Zuuuza |
|
(14.1.2010 20:19:46)
 
|
|
| Eva | •
|
(14.1.2010 20:56:00)
Je to děsný ... určitě jsi pak začala přemýšlet trochu jinak. Ale člověk nemůže žít pořád ve strachu. Časem si oddychne, jen nesmí moc. Já jsem vlastně pořád ve střehu a nejen ve strachu o děti. O tom, čím jsem si prošla, jsem tu už psala do jiných diskuzí a přesto ... malou pustím i samotnou ven. Jinak by nás strach úplně sevřel. A stejně lidem nevěřím.
Stejně se bojím, i když si říkám, že bych měla být víc uvolněná.
|
|
|
|
|
|
| Tenna /2 | 
|
(15.1.2010 0:24:17)
Evo, tyto případy jsou samozřejmě otřesné. Také mne zasahují a také se bojím. Ale nemohu přeci děti vychovávat ve strachu, nemohu jim zakazovat vystrčit nos z domu, hlídat je na každém kroku až do jejich dospělosti. To, co tu spousta maminek popisuje ze svého dětství, už asi dneska nikdo svým dětem nedovolí, ale opačný extrém je také špatný. Navíc, pedofilů určitě nepřibylo, jen se o těch případech dnes veřejně mluví. Což je samozřejmě jedině dobře, ale nebezpečí nebude o moc větší, než bylo dřív. Jen dřív nebyla taková anonymita, lidé byli zvyklí znát své okolí a právě proto, že děti běhaly venku společně, těžko se k nim někdo cizí mohl beze svědků přiblížit. Věřím, že jsou dnes místa, hlavně ve velkých městech, kde to skutečně nejde nechat děti jen tak pobíhat na ulici, a je to hrozná škoda. Ale nějakou formou bych se jim to snažila alespoň částečně dopřát - u prarodičů, známých, na chatě ...
|
|
|
|
| lucyová (kluci 07/2006 + 05/2008) | •
|
(14.1.2010 22:48:21)
To je přesně ono. Přehnaná úzkost, protože známe moc hrozivých historek. Já si třeba každoroční souhrn fotek pohřešovaných dětí neprohlížím. Proč bych to dělala? Pomoct nemůžu, jen mě to vyděsí. Ono se obecně na tvé argumenty nedá celkem nic říct, všechno je to pravda, ale v takovém stresu se přece nedá žit. Nemůžeš děti držet ve zlaté kleci. 1000x je uchráníš, po tisící prvé se může něco stát.
A myslím, že se dá riziko snižovat i jinými zpsůsoby, než že prostě děti ven nepustíme. Třeba že jich bude chodit víc pohromadě...
A ještě k těm historkám: připomnělo mi to historky o porodech. Poslouchat / číst příběhy hrozných porodů je imho cesta, jak mít hrozný porod sama. Z toho strachu, který historky nutně vyvolají.
Neříkám, že člověk má rizika ignorovat. Ale nic se nemá přehánět.
|
| Eva | •
|
(15.1.2010 9:28:22)
Ano, to je ono.
Moje malá dcera chodí ráno do školy sama, sama se vypravuje a ano, teprve od letoška. Je ve čtvrté třídě, družinu jim už nedovolili, je moc dětí. Neměla jsem z toho radost. Jak říkám, bydlíme v domě, kde i kdyby někdo řval, nikdo neotevře. Ale na druhou stranu, se každý pitomě stará o to, kdo k nám přišel na návštěvu.
Jednou, v loni v září, když chodila prvně sama do a ze školy, jsem ji sledovala. Týden, abych se ujistila, že chodí správně přes frekventovanou silnici. Nevěděla o tom. Ráno ji hlídá policista, odpoledne už ne. Chtěla jsem si být jistá, že prostě neudělá sek. Zvládá to, ale to, co jsem viděla, to mě zarazilo. U našich vchodových dveří nějací dva chlapi. Opisovali si jména ze zvonků. To už jsem ale došla malou. Zazvonili a moje prdlá sousedka jim otevřela, a když jsem se jich ptala, co chtějí, neodpověděli. Brala jsem telefon do ruky a že volám Policii a hned byli pryč. Vzali to tak rychle, že jsem je neviděla, kam zmizeli.
Pak se mi divte, že jsem úzkostlivá.
Straší dceru jednou při odchodu z diskotéky, obtěžovali tři maníci. Šla ještě s kámoškou, člověk si říká, že jdou dvě, pomůžou si, budu klidnější a leda prd. Kdyby nejela kolem zrovna hlídka, tak nevím, jak by to dopadlo.
Proto jí chodím naproti i v noci, když chce někam jít. Nesedí jen doma. Teď má kluka, jsem klidnější a nečekám na to, až přijde.
Mé kamarádce okradli a zmlátili desetiletého syna přímo na ulici před cukrárnou, kam si šel cestou ze školy něco koupit. Je to u obchodu, kolem hafo lidí po třetí odpoledne. Kluk brečel a nikdo mu nepomohl.
Prodavačka tvrdila, že nic neviděla a to prý na ně křičela, ať se jdou rvát jinam.
Není to ve mně, že mám strach, je to v lidech, že kašlou na to, co se děje kolem a nezajímají se o to podstatné, ale o drby.
Před týdnem jsem s malou byly sáňkovat, ano, byly jsme spolu, protože nás to tak baví. Asi 13-letý kluk vyletěl na bobech tak blbě, že si při dopadu spadl tvrdě na záda. Kašlal, chrchlal ... na kopci stálo snad deset rodičů a ani jeden neběžel dolů k němu. Byl tam sám. Proč by taky ne, byl velký. Zabrzdila jsem a pomohla mu. Měl zapadlý jazyk, modral. Když jsem křičela, jestli je to něčí dítě, tak se nikdo neozval. Odvedla jsem ho před dům, nechtěl, abych s ním šla až k bytu, prý by máma řvala.
Před 5 lety jsem si udělala kurz první pomoci, jezdila po školách a spolu s lektorkou chtěla dát dětem v osmých a devátých třídách základy. Z desítek oslovených škol měla zájem snad desetina a všechny z okolních vesnic. Bylo to zdarma a pod záštitou ... kříže. Ve městech nebyl zájem vůbec.
Už to leccos vypovídá. Věřím tomu, že lidé na vesnici jsou si blíž a že děti tam mají šťastnější dětství.
A také vím, že z drobných úrazů se tam určitě hned nedělá zanedbaná péče a rodinu nezačne navštěvovat sociálka, jako je to právě u nás. Znám to ze svého okolí. "Nabonzovaná" rodina si užila své. Sousedka se postarala. Děti prý byly často samy i venku.
Jak říkám, divná doba, o co se lidé starat mají, o to se nestarají.
Děti mají ve škole schránku důvěry. Zkuste do ní hodit lístek, že je něco špatně. Nic ... prostě se to přejde. Děti tam jsou až na posledním místě, hlavně že učitelky jsou dneska in, mají nastřelené náušnice, propíchlé pupíky, nosí mini a veřejně se tahají s milenci o x let mladšími. Pak mají mít u dětí autoritu.
A pak se mi vážně divte, že chci svoje děti uchránit a dokud budu moct, udělám vše, aby tomu tak bylo.
U těch starších je to už snad za mnou, i když ... jsou dospělí, když zmizí z domu, chci vědět, kde jsou a kdy dojdou. Máme mobily, nikomu neublíží, dát o sobě vědět. Stačí prozvonit.
Nemám z dětí strašpytle. Jsou samostatní, nepřenáším na ně svůj strach, jsou sebevědomé, někdy až moc a mají kamarády. Jen žijí jinak, než my.
Místo lítaní venku, je prarodiče berou a brali k moři, já o něčem takovém mohla jen snít.
Mají jiné vzpomínky a rozhodně ne špatné. A o to jde.
|
|
|
| lucyová (kluci 07/2006 + 05/2008) | •
|
(14.1.2010 22:48:24)
To je přesně ono. Přehnaná úzkost, protože známe moc hrozivých historek. Já si třeba každoroční souhrn fotek pohřešovaných dětí neprohlížím. Proč bych to dělala? Pomoct nemůžu, jen mě to vyděsí. Ono se obecně na tvé argumenty nedá celkem nic říct, všechno je to pravda, ale v takovém stresu se přece nedá žit. Nemůžeš děti držet ve zlaté kleci. 1000x je uchráníš, po tisící prvé se může něco stát.
A myslím, že se dá riziko snižovat i jinými zpsůsoby, než že prostě děti ven nepustíme. Třeba že jich bude chodit víc pohromadě...
A ještě k těm historkám: připomnělo mi to historky o porodech. Poslouchat / číst příběhy hrozných porodů je imho cesta, jak mít hrozný porod sama. Z toho strachu, který historky nutně vyvolají.
Neříkám, že člověk má rizika ignorovat. Ale nic se nemá přehánět.
|
|
|
.
)
Nechápu proč? 
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)