Názory k článku Děti jako závaží

Jestli Váš muž opravdu lpí ma synovi,¨a je schopen se o něho postarat,domluvte střídavou péči.Co bude mít vaše dítě z maminky,která je psychicky NA DNĚ?Synovi vysvětlete,že ho máte oba stejně a pořád rádi,jen vy -jako manželé už nejste schopni fungovat.

I já se mockrát zamýšlela nad osudy "svých" čtyř dětí. Starší tři jsou sourozenci z jedné původní rodiny, která je týrala a nepečovala o ně. Takhle na první pohled jasné řešení - děti do DD a rodiče před soud. Ale během doby jsem se dozvěděla víc podrobností a začala přemýšlet, jak bych se chovala já jako matka 6ti dětí, bez vzdělání, bez autority, protože otec dětí její autoritu u dětí plánovaně likvidoval, bez peněz byť i na základní potraviny, s obrovským pocitem bezmocnosti. I zvíře, zahnané do kouta kouše.Život mě naučit neodsuzovat nikoho moc rychle, taky jsem prožila lecos, na co nerada vzpomínám, a nebýt mé původní rodiny, možná by mi sociálka mé 2děti v té době odebrala. Řešením není plošné odebírání dětí z rodin, ale včasná a odborná pomoc v těch rodinách, které o to stojí. Věřím, že takových rodin, které by s pomocí svou roli vůči dětem zvládly je dost velká část. Ústavy by měly být jen krátkodobé řešení v případech, kdy rodina dětem ubližuje, nebo se nechce starat.

Darunko, řešila jsem podobný problém před 16 léty. Nechtěla jsem se rozvádět, bohužel bývalý manžel se domníval, že ženská v domácnosti je méně než slepice a méně než služka. Čtyři roky jsem mu dávala šanci, přetrpěla jsem i domácí násilí, které se stupňovalo až do té míry, že jsme se s dcerou v noci zamykaly, aby nás můj tehdejší manžel nebil, když se vrátí ožralý v noci z hospody. Nakonec jsem se rozvedla, nebylo to k normálnímu životu. Podotýkám, že když jsem se vdávala, byl to vynikající chlap, pracovitý a skromný. Během nějakých 4 let se změnil k nepoznání. Po rozvodu mi bývalý manžel ze vzteku odmítl platit výživné a neplatí ho dodnes. Bohužel soudy ho všeomožně chrání. Například mi napsaly, že mi nemůže platit výživné, protože by pak neměl na hospodu a cigarety, což je jeho jediné kulturní rozptýlení!!!! Řvala jsem na soudu jako tur, řekla jsem přímo při soudním líčení, že by se soudci za tento rozsudek měli stydět, že je to urážka všech zodpovědných rodičů. Tato formulace byla předmětem mé stížnosti až na ministerstvu spravedlnosti. Předseda soudu, který s rozsudkem neměl nic společného, se mi omluvil, ministerstvo to dodnes zkoumá (je to víc než rok). Dodneška se soudím o výživné. A neustoupím ani o píď. Nejde o peníze, jde o princip. Ze zákona i z lidské slušnosti jsou prostě oba rodiče povinni se starat, tak proč bych měla okrást své dítě? Ve prospěch koho? Otce, který se o dítě 14 let nezajímá, 14 let ho neviděl a dítě z toho mělo v dospívání psychická traumata, že otec na něj zvysoka kašle?

Jinak otec se od nás po několika letech odstěhoval, musela jsem ho dát vystěhovat soudně. Dcera viděla, že za ní budu stát, že mi na ní záleží a že se o ni budu starat, jak nejlépe dovedu. Dokázala pak strávit, že jsem jezdila služebně do Německa a byla tam celý týden, kdy se o ni starala moje teta. Dokázala přežít pobyt na letním táboře, sama pak byla v 18 letech rok ve škole v Německu, aby se naučila jazyk. Dítě musí vědět, že alespoň jednomu z rodičů na něm záleží, děj se co děj. Nikdy bych otci nezakazovala styk s dítětem, ale nesměl by být v hospodě a otec by o dítě musel stát. Dneska můžu říct, že otec je dceři lhostejný. Léta ji neviděl (ona jeho ano, pozná ho, on ji ale ne. Viděla ho inkognito, on ji nepoznal).
Není to veselé, ale lepší, než otec-alkoholik a násilník a z něho zneurotizovaná matka s myšlenkami na sebevraždu.

Pardon, nejak se mi tam vloudila "zavirovana" verze prispevku... tady je nova:
Jsem taky adoptivní matka a všechno tohle mě dost trápí. Vůbec si nemyslím, že ve všech případech existuje rovnice náhradní rodič = spasitel pro opuštěné dítě, nemluvě o DD (stejně jako Maceška Tě moc ráda "poznávaám," ale obecně řečeno si fakt myslím že ústavy, a zvlášť ústavní systém v zemích jako je ČR, jsou nepřijatelnými místy pro dětí). Ano, ve většině ohledů je mému dítěti mnohem lépe u nás než u původních rodičů. A často si myslím,že i kdyby se k nim býval mohl vrátit a mít šťastnou rodinu, nestálo by to za další rok v kojeňáku, možná ani za dalších 6 měsíců (už tam strávil první rok života a ta doba je nesmírně citlivá...vidím to i u starších dětí v DD, ty které byly v kojeneckém a batolecím věku v rodině a mají určité psychické výhody). Svého syna bych nedala za nic na světě...jenže opravdu nevím, jestli tohle všechno bylo pro něho to nejlepší řešení. Moc by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby jeho původní rodině někdo pomohl, aby si ho mohli nechat. A hlavně bych se vsadila že při kontaktu s KÚ padla spíš slova jako "tady bude v bezpečí, může tu zůstat do tří let" než "dobře si rozmyslete, jestli ho tady chcete nechat, bude tu neskutečně strádat, nebude mu tady dobře, potřebuje rodičovskou lásku." Nejsem si jistá, jestli je dobré rodičům opakovat, že můžou ztratit nárok na dítě pokud se aspoň jeden z nich do dvou či šesti měsíců neukáže(protože to můžou lehce zneužít), a rozhodně bych rodičům nedávala víc než pár šancí, protože dítě není hračka a ústav neni paní na hlídání (ale dlouhodobý pobyt v ústavu by vůbec neměl existovat!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Nicméně vidím velký problém v tom, že sociální pracovnice a ústavy nabízejí ústavní pobyt jako jednoduché a relativně bezproblémové řešení i v případech, kdy se nejedná o žádné týrání ani zanedbávání, místo toho aby rodiče řádně informovali o skutečném nebezpečí ústavního pobytu.

Až bude můj syn větší, doufám že bude i nadále rád, že je náš a že svou adopci nebude zazlívat ani nám, ani svým původním rodičům. Ale myslím, že má veškeré právo na to, aby se zeptal sociálních pracovnic a personálu v nemocnici a v KÚ, jestli udělali všechno - nebo vůbec něco!! - proto, aby nemusel být od původní rodiny odloučen.

Uf. Je fakt těžké s tímhle zápasit.

Když jsem byla malá, také jsem necítila tolik lásky od rodičů. jako měli mí mladší sourozenci. Byla jsem vychovávána v úplné rodině. Ale těžko mě chápaly, protože tátta byl extrovert a já introvert, nechápal, že potřebuju více soukromí a více času sama pro sebe, na učení atd. Byla jsem za to neustále hubována. Nepamatuji si, že by si semnou někdo hrál. Úkoly byly s pohlavkama a pod.

Nyní mám svoji rodinu, a můžu říct, že naučit se k dětem správně chovat, věnovat se jim s láskou, kterou si zaslouží může a je pro člověka, který se to nenaučil v dětství dost velký oříšek. Trvalo mi sedm let, než jsem se naučila věřit svým instinktům a věnovat dětem lásku, kterou si zslouží. Naštěstí mám výborného manžela, který mi dost pomáhá, a tak překonáváme společně všechny překážky, jak se dá.
Jsem ráda, že mám tři děti, někdy je to makačka, zvlášť, když mě přepadnou deprese, kterými trpím už od dětství.Ale lékama se to dá zvládnout. A pak si jen užívám mateřství. Myslím, že přes všechno co jsem zažila mám v životě velké štěstí. Teď vím, že mojí buoucností je rodina a té se snažím věnovat, jak jen to jde.
A to přeji všem, kteří se ještě potácí mezi minulostí a přítomností.
Hezký, spokojený nový rok přeju všem dětem , maminkám a tatínkům. Naschledanou