Názory k článku Povodně očima dívky, ženy a matky

Naďo,

ono asi nemá smysl, aby se člověk rozčiloval nad tím, co mu napíše primitivní, sprostá, zahořklá a trapná paní Kludie. Z jejích příspěvků je naprosto jasné, o jakého člověka jde. Můžeme ji jen politovat a ještě spíš bych chtěla politovat její děti. Jestli je vychovává k takovému chování, s jakým zde sama vystupuje, budou to docela chudinky. Takovým lidem je lepší se vyhnout. Věra

Vero, dekuji Vam, ze jste pochopila a snazila se me zastat. Zbytecne, nebot ted jste to schytala sama. Vazim si toho, ze jste napsala Klaudii a snazila se uvest muj prispevek na pravou miru. Tesi me, ze jste ho pochopila. O Klaudii se to rici neda, ale i takove osoby se zde vyskytuji. Ja si cenim Vasi slusnosti.

Ano, presne tohle jsem chtela napsat, pokud jsi to chtela slyset. Hruba chyba je neco jineho nez preklep ci vynechani pismene, coz vetsinou dela vice ci mene klavesnice pocitace. Nicmene napsala jsem, co jsem chtela.

Povodně přivedly-je napsáno správně!Říká se TY povodně,ne TI povodně.Takže,když neumíš česky,tak nekritizuj druhé.Tohle mě dovede fakt naštvat,když někdo neprávem kritizuje druhé,ale jinak sám ví houby!

Ahoj Lenko,
je vidět, že povodně jsi sice mockrát viděla, ale vlastně nikdy nezažila.
Chceš slyšet jak vidí povodně, 2002 v Praze, někdo koho se opravdu dotkly?
Pro mě jsou povodně spojeny se vzpomínkou na to jak ve dvě ráno, začaly všude houkat houkačky a sirény a policie začala evakuovat Karlín. Lidi byli vyděšení a nikdo jim nic neřekl, všichni museli opustit všechno co měli. Policie nám řekla, že si máme vzít věci na dva dny, hlavně doklady a že se nemusíme bát, že bude tak maximalně 5cm vody.
Měla jsem v té době 10měsíční miminko,se kterým jsem žila sama, narychlo jsem si zabalila plenky, mléko, vodu a nějaké přesnídávky a oblečení pro malého a odešla jsem jen v tom co jsem měla na sobě. Jedny kalhoty, triko a svetr přes ramena. Naštěstí jsem měla kamarádku,ke které jsem mohla jít a tak jsem se synem nezkončila někde v tělocvičně na zemi. Pak následova strašný týden, kdy jsem jen seděla u televize, brečela a modlila jsem se "Pane bože, prosím ať už nestoupá, prosím." Ale Vltava stoupala a stoupala. Když mě po týdnu konečně poprvé pouštěli do Karlína, tak už jsem věděla, že nebude co zachraňovat, náš byt byl v přízemí a byly v něm dva metry vody, a to né takové vody jako Vám teče doma z kohoutku, ale díky kanalizacím, které selhaly první,vody s odporně páchnoucím blátem plným infekcí a bakteríí, takže už předem člověk věděl, že nic nezachrání.Kdo cítil ten hroznej smrad, ví že už by takové věci nikdy nepoužil,ani po stém vyprání a dezinfekci.
Když jsem se pomalu po kluzkých chodnících dostala až k našemu domu a podle papíru na dveřích zjistila, že náš dům staticky odolal a nespadne, tak se mi sice trochu ulevilo, ale pohled do bytu mi nikdy nezmizí z hlavy.
Všechno co jsem měla bylo pryč! Zničeno, rozmočeno, pokryto vrstvou odporného smrdutého bahna a plísně.
Zůstala jsem sama s miminkem a měla jsem jen ty jedny kalhoty ve kterých jsem tehdy v noci odešla. Pro syna jsem taky neměla vůbec nic a od státu jsem na syna dostala podporu 10 000,-Kč. člověk byl sice vděčnej za jakoukoli pomoc, ale co si budeme vyprávět, co se dnes za tohle dá pořídit, když musíte začít úplně odznova. Tj. kočárek, postýlka, oblečení...
A to byl všechno jen začátek, začalo vyklízení toho co zbylo, všechno se muselo vyházet na chodníky a armáda a dobrovolníci to odváželi pryč, karlín byl jako po válce, každá věc, kterou jsem na ten chodník musela vyhodit mi patřila a něco pro mne znamenala. Jako samoživitelka s malým děckem jsem toho neměla moc, ale o to víc jsem si všeho vážila a najednou to všechno bylo pryč. Nikdy v životě jsem se necítila tak bezmocná jako tenkrát, když jsem nevěděla co bude dál a jak se s tímhle s prckem popereme, byla jsem na MD a jiné příjmy jsem neměla.
Všude kolem bylo spousta nešťastných lidí, ale všichni jsme se nakonec nějak spojili a pomáhali si s vyklízením apod. já byla mladá, ale spousta lidí tam na ty chodníky vyhodilo celé své životy.
Po nejsmutnějším vyklízení začalo běhání kvůli náhradnímu bydlení a po úřadech prosit o každou korunu co Vám mohl v tu chvíli někdo dát. Najednou se z lidí co se o sebe vždycky sami postarali stali žebráci stojící dlouhé fronty a finanční výpomoc.
Kdo tohle nezažil, tak nepochopí jak směšné Vám přijdou nabídky velkých firem s nábytkem, kteří dávali lidem postiženým povodní 10% slevu. Co je Vám platný levnější nábytek, když ho nemáte kam postavit. Byty sice byli vyklizené, ale mokré a plesnivé. Neobyvatelné na strašně dloho. Majitel našeho domu, v tu dobu nás shodou okolností vlastnila firma Asko nábytek, můj byt opravil až v listopadu roku 2004 takže víc než za dva roky.
Nikomu bych tohle nikdy nepřála, ale je pravdou, že člověk najednou zjistí, jak málo mu stačí k životu. Jednu věc jsem se naučila, nelpět na věcech, protože nikdy nevíte jak rychle o ně můžete přijít. Nikdy mě nemrzel nábytek a elektronika, tohle všechno si člověk může pořídit znovu, nejvíc mě bolelo, že jsem přišla o všechny fotografie z dětství a fotky syna když se narodil a všechny tyhle osobní věci. v roce 2002 mi bylo 22 let a najednou jak kdybych nikdy nežila, všechny památky a připomínky toho co bylo zmizely v nenávratnu. A to jsem byla mladá holka a trápilo mě to, představte si babičky, které lpí na každém obrázku od vnoučat a na každé fotce svého zemřelého manžela, tenkrát pro mnohé z nich život ztratil smysl.Protože starý člověk už víc než své vzpomínky prostě nemá.
Kdo nezažil nepochopí!!!
A prot mi Tvůj článek Lenko, přišel naprosto zcestný, protože tvůj pohled na povodně, je asi tak přesný, jako můj pohled na morovou ránu, taky jsem jí nikdy nezažila.