Názory k článku Chci ven, a sám

Opravdu žasnu. O tom ježdění na kole tu už někdo psal, ale i jinak, copak rodič nemají povinnost na děti dohlížet? U nás v domě (ve městě) je rodina, kde maminka pouští již od dvou a půl let svou dcerku ven se sestřičkou (1.třída) - tatínek je Rom, ti to tak mívají. Maminka mi vždycky přišla celkem fajn. Holky jsou v pohodě, zvládají to, ale stejně ... tu starší už před cca. dvěma lety, když lítala venku, srazilo auto, měla zlomenou nohu. Copak se tohle smí? Nebo se to řeší až, když se něco stane?

Štěpka

PS. My jsme si chodili hrát kolem domu až od první třídy a to jezdilo mnohokrát méně aut.

No jo, to už tak bývá. Já taky když si vzpomenu, jak jsem v 9 letech prolézala kanály a stavby a výkopy... A jak jsem do centra města jezdila sama do hudebky trolejbusem, a byla jsem tak malá, že jsem se kolikrát včas neprotlačila ke dveřím trolejbusu, abych mohla vystoupit, a zastávku jsem tak přejela...
A teď své děti (7 a 9 let) se bojím pustit přes cestu. Je jiná doba, více aut, více kriminality. A taky každé dítě je jiné. Můj starší syn ještě dlouho nebude samostatný. Jsem ráda, že mám mladšího syna, který mi dokázal, že to není moje chyba, že prostě u každého je to jinak. Nedá se to uspíšit. Já myslím, že matka své děti zná nejlíp a ví, kdy jim už může důvěřovat, že se neztratí, že se rozhlédnou u silnice, že s nikým cizím nikam nepůjdou...
Přeji nám všem, matkám, aby se nám nikdy nesplnily ty černé představy, co všchno by se mohlo stát, když své děti nějakou tu hodinku nevidíme, a lítají nám po sídlišti...
:-))

Nepatřím mezi babičky,které rozmazlují děti. Ani jim nekupuji čokoládu a bonbony, protože dcera si to nepřeje. Ale měla bych strach je pustit samotné v Praze, i když holčičce jsou 4 a klukovi budou v září 3 roky. Přitom svého syna jsem ve 4 letech pouštěla ven, bydleli jsme na okraji Prahy.Po malé vedlejší silnici, spíš cestě, u které domek stál, přejelo jedno auto za hodinu nebo ještě méně, ale hlavně - ta auta jezdila pomalu, nezažila jsem, že by některé prosvištělo jako jezdí dnes! Nikdy se tam za ty roky nic žádnému dítěti v okolí nestalo. Ale mohlo.. až po letech jsem se dozvěděla, že čtyřletý syn, který měl zakázáno vzdálit se dál, než do sousední ulice, utekl s o dva roky starším kamarádem dost daleko, k rybníku, kde vlezli na lodičku a projížděli se po rybníku, přičemž do lodičky zatékalo... málem mě ranila mrtvice ještě dodatečně při představě, jak to mohlo dopadnout. Proto si myslím, že ani čtyřleté děti by ještě neměly někde běhat zcela samotné, když tak aspoň pod dozorem starším sourozenců, jsou-li spolehliví. A dvouleté dítě...o tom raději ani nepřemýšlet. Vnuk je nesmírně čilé dítě, chodí od 10 měsíců, v 9 měsících již vylezl na okno, nedovedu si vůbec představit nechat ho někde běhat samotného!

Omlouvám se, špatně jsem vložila. Příspěvek patří k článku a ne do této diskuze. Jsem popleta, omlouvám se, ale neumím to smazat. Ale každopádně hezký den, Ivana

Bydlíme na okraji menšího města. Když bylo dceři asi přes 3 roky, šly jsme s kočárem s mladším synkem z města.V místech, kde už začínají rodinné domky se dcera rozhodla,že by chtěla jít pěšinkou mezi zahrádkami,kde jsme někdy chodívaly, s kočárem to tam ale nešlo. Uprosila mě, že cestu zná a ať jen já ten blok obejdu po silnici, sejdeme se na opačném rohu,cca 100m od našeho domu. Její cesta byla kratší,nějakých 60 m,tak jsem zběsile uháněla,abych tam byla za stejnou chvíli.Když jsem dorazila, dcerka nikde.Krve by se ve mne nedořezal.S kočárem jsem zase pádila zpět.Až skoro v místě,kde jsme se rozešly, jsem ji uřvanou potkala s nějakým dědou,který se jí ujal,ale pěkně mi vynadal.Dcera vyrazila na pěšinku,pěšinka byla zarostlá kopřivami,tak se bála jít dál a vrátila se a nějak už to celé nezvládala,začala brečet a ten děda jí tam našel.Od té doby jsem ji samotnou nikam nepustila, je jí přes 5.