Názory k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Jsem z Prahy a MHD jezdím téměř pořád, protože jsem neřidič.

S jedním dítětem jsem to moc neřešila, eskalátory nebyly problém, všude jinde byl vždy někdo ochotný pomoci...dokud bylo dítě ve velkém kočárku. S golfkami už mi nikdo pomáhat nechtěl, i když jsem byla těhotná.

Po narození dvojčat nastalo období, kdy jsem si MHD musela odpustit, kočár pro tři děti se nevešel nikam kromě nízkopodlažního autobusu a tam bylo velmi těžké nepotkat jiný kočárek. Když starší dcerka dorostla natolik, aby zvládla Kiddy Board, velikost kočáru to vyřešilo, ale cestování MHD ne...nastupovat do autobusu nebo jezdit na eskalátorech se s tím nedalo.
Tlačit dvojčecí kočár jednou rukou a druhou vést dvouletého prcka už ale docela šlo....zvládly jsme eskalátory a nízkopodažní autobus.

Další posun vpřed nastal, když dvojčata zvládla sezení. Opustily jsme dvojčecí kočár a naučily se jezdit ve složení krosna, golfky a nejstarší za ruku. Takto jsem zvládla komplet MHD a nepotřebovala jsem pomoc...Kupodivu se mi jí dostávalo a to zejména od důchodkyň...vždy se našla nějaká, která mi sama od sebe nabídla pomoc se starší dcerkou při vystupování z dopravního prostředku.

Když jsem opět otěhotněla, nechtěla už jsem nosit větší zátěž a tak jsme se vrátily k dvojčecímu kočáru...k dvojgolfkám. Měli jsme hodně starý typ, nic na dlouhé ježdění, ale byly úžasně lehké a vešly se všude. Jen se s nimi nedalo nastupovat bez pomoci do vysokých autobusů a do tramvají. Eskalátory v pohodě, nízkopodlažní autobus taktéž, kamenné schody jsem řešila vyndáním dětí z kočáru, složením golfek a vynesením nebo snesením, děti šly po svých, jedno za ruku se mnou, druhé se starší dcerkou, která šla vždy nade mnou, abych mohla zachytit případný pád.

Pak nastalo krátké období bez kočáru, pro mě dost náročné. Eskalátory a většina dopravních prostředků byl problém, šlo to jen v nízkopodlažních autobusech a chtělo to alespoň jedno místo k sezení, nejlíp ale dvojsedadlo, kam se daly usadit všechny tři děti. Já jsem raději stála, i když s břichem.

Teď jezdíme opět s kočárkem a bez pomoci to většinou nejde. Na eskalátorech zvládnu kočár a jedno dítě nebo dvě děti bez kočáru, umím si představit ještě dvě děti a šátek nebo krosnu, až bude mimčo větší. Ale čtyři najednou asi nezvládnu. Totéž klasické autobusy, tramvaje, kamenné schody. Naštěstí jsou nízkopodlažní autobusy, tam to jde i s kočárkem a třemi dětmi k tomu, navíc je můžu usadit na ty sklápěcí sedačky.

A moje zkušenosti s lidmi?

Na kamenných schodech vždycky někdo pomůže. Někdy je potřeba déle počkat, ale jde to. Málokdy se někdo nabídne sám. O pomoc žádám spíše mladší muže ve sportovnějším oblečení. Starší lidé mívají častěji zdravotní problémy, ženy obecně a muži v oblecích mají strach, že se ušpiní. Vždy nabízím rukojeť a sama nesu kočár na druhé straně. Není tak potřeba vysvětlovat, kde nejlíp ho chytit a i pravděpodobnost zašpinění pomáhajícího je menší.

Na eskalátoru si pomáhat nenechám. Kdo není zvyklý vozit kočár, může spíš uškodit. Lidé se ani sami nenabízí. Vždy jsem pod kočárem, udržím ho celou vahou těla snáz než jen rukama. Pokud nechci, aby mi dítě sjíždělo v korbičce, držím rukojeť výš, takže je kočárek vodorovně a stojí jen na dvou kolech. Nemám problém na eskalátory nacouvat, kočárek si vždy předem srovnám tak, aby se nezasekl. Nespěchám při tom a protože nechci zdržovat ostatní cestující, vždy čekám, až přejde hlavní proud. Také se snažím, aby při jízdě nahoru nebyl nikdo hned za mnou, protože kočárek se při naklonění navalí na mě a já většinou potřebuji o jeden nebo dva schody ustoupit (i když i tohle se dá nacvičit, takže mi stačí na schody nastupovat trochu předkloněná s nataženýma rukama, čímž získám potřebný odstup od kočárku). Snažím se najíždět co nejvíce ke straně, aby spěchající mohli projít okolo (vím, že se to nemá, ale proč bych si měla kazit den jejich nadávkami nebo nepříjemnými poznámkami, ostatně já bych také měla mít ke kočárku doprovod a nemám...).

V nízkopodlažních autobusech pomoc s kočárkem odmítám, mnohem snáze se mi s ním manipuluje samotné. Pokud mám s sebou ostatní děti, neodmítám pomoc pro ně při nastupování nebo vystupování, i když to zvládáme i bez pomoci. Nastupujeme pokud možno první nebo pak až poslední, o uvolnění plošiny pro kočárky si většinou nemusím říkat a velmi často nám uvolňují i ty sklápěcí sedačky.

Klasickými autobusy a tramvajemi raději nejezdím. Zkušenost s pomocí s kočárkem tam mám horší, při nastupování a vystupování se nedá čekat jako u kamenných schodů, až se objeví někdo ochotný. A stihnout nastoupit s kočárkem a třemi dalšími dětmi je velmi obtížné. Mám strach ze situace, kdy mi zůstane jedno nebo více dětí v autobuse a já na chodníku nebo naopak. Bohužel mám zkušenost s netrpělivými řidiči a neochotnými cestujícími.

Celkově jsem ale s cestováním s kočárkem MHD v Praze docela spokojená.

Musím jen bohužel potvrdit, že k nejnepříjemnějším spolucestujícím v mhd patří důchodci. Hlavně ti od 70 výš. Například jeden asi sedmdesátiletý pán osočil mou švagrovou v metru, že beztak je těhotná jen proto aby mohla sedět a zabírat tak místo lidem co to opravdu potřebují. To už zůstává rozum stát. Ovšem ty co nejvíc prudí tak celý den prochodí po tržnici nebo obchodních centrech a to jim taky nevadí. A
další kapitolou jsou výtahy tam jaksi nechtějí pochopit, že s kočárem máme také právo jet. Když jsem jela s naší holčičkou výtahem u nás na poliklinice, tak se jich tam nahrnulo asi deset a když se rozsvítilo světýlko přetíženo, dožadovali se, aby si vystoupil ten kočárek, a to jsme tam byly první.

Bobe, ty jsi zkrátka šikovný. Já pro změnu šikovná nejsem.
Když couvám, je mnohem větší pravděpodobnost (znám se), že spadnu a na mě kočár a bude průšvih dvojitý, než když najedu kočárem a pak půjdu já. Kdyby - a doufám, že se to nikdy nestane - zastavily schody a kočár mi vyklouzl, tak aspoň můžu chytat, případně křičet, ať ho někdo chytí.
Když se budu válet se zlomenou nohou pod kočárem řítícím se ze schodů, tak si toho nemusí nikdo ani všimnout.

Neuvěřitelná příhoda se mi stala před Právníckou fakultou. Požádala jsem o pomoc mladého kluka s baťohem. Netvářil se příliš nadšeně, ale pomoc neodmítl. Nicméně když jsem chtěla nastoupit do zadních dveří první tramvaje, on šel do té druhé a řekl mi, že on ale jede touhle, tak ať si vyberu nebo že mám smůlu. Fakt síla. O to hůř, že to zřejmě byl student práv, což mně rozčílilo úplně nejvíc. A mám chuť se bít za změnu přijímacích zkoušek a zavedení psychologických testů a testů z morálního profilu. Teď už se opravdu nedivím některým rozhodnutím našich soudců a státních zástupců. Dáme se do toho?

Asi bych se opakovala ve vsech tech necekanych nastrahach zivota,co nas s detma a kocarkama cekaji. Jak je to s okolnim svetem,reakcemi lidi,kdyz se objevite nekde s ditetem,nebo kdyz vas vyhodi z obchodu s kocarkem(jako kdyz jste prasiva). Je to smutne a verim,ze spousta zen zustava s detma radsi doma.Bohuzel nas k tomu vsichni dozenou :-(Je mi z toho vseho na nic! Snad bude nekdy lip!!!