Názory k článku Zkratka, která nevede NIKAM

hmmm, a jakpak se asi stal tyran tyranem, he ??

v tom to asi je. Každý jsme jiný. Já jsem opravdu nikdy rodičům ani ve vzteku neřekla něco takového, jako že je nenávidím. To mi připadá hrozné. Občas jsem také mívala návaly vzteku. Ale čím jsem starší, tím lépe se umím ovládat. Asi je to tak správně, abych pak lépe mohla snášet pubertu svých vlastních dětí.

No a k příspěvku Šáry - v zásadě s Tebou souhlasím. Ano, někdo musí být tzv. vůdce smečky. Jenže my nežijeme ve smečce, kde se praktikuje právo silnějšího. Jen člověčí rodiče jsou ochotni se starat o své děti, třeba už dospělé. Jsou ochotni se starat o své slabé dítě /myslím tím např. jakkoli postižené/. To zvířecí rodiče neudělají. Obrazně přirovnávat rodinu ke zvířecí smečce jde, ale praxe je jiná.
V rodině nejsou vztahy založeny na právu silnějšího, ale na respektu. Pokud mě děti nebudou respektovat a nebudou mi věřit, můžu z nich vymlátit třeba duši, ale k ničemu to nepovede.
Pro někoho výprask neznamená nic, jen úlet. Ale pro jiného /třeba pro mě/ to je naprosté ponížení. Neumím popsat své pocity. Ani teď po tolika letech bych nejednala jinak. Byl to pocit naprosté bezmoci a vzteku. Z toho vyplynulo to konstatování a jistota: tak tohle už nikdy ne.
Jak už jsem psala - jak mám respektovat někoho, kdo nerespektuje mě.
Nicméně, jsem přesvědčená, že jsem nedělala nic tak hrozného a nepřístojného.
Z pohledu některých z vás zřejmě ano. Co je tak zvráceného na tom, pokud jsem byla od 15 let občas o víkendech bez dozoru rodičů. Mě to tak hrozné nepřipadá. A rodiče udělali to nejlepší, co mohli. Nechali mě být a nemluví mi do života. Jak tady některá psala, že by jí vadilo, když by jí rodiče neradili, že prý by si ta dotyčná myslela, že ji snad nemají dost rádi.
Pro mě je projev lásky to, že se mi nesnaží radit /připouštím, že by možná chtěli/, protože prostě vědí, že bych to nesnesla. Já takovéto rady vnímám jako zasahování do mých záležitostí. Nemohou mi poradit, i kdyby chtěli. Nikdy neznají všechny souvislosti. Byly by to jen jejich představy o řešení problému. Ale já nejsem oni v mladším vydání. Žiju jinde,jiným způsobem a mám jiné zkušenosti. Prostě oni mi mohli předávat zkušenosti svým vlastním chováním a jednáním, dokud jsem byla dítě. Pak už to nebylo možné. Nevím, jak jinak to napsat.

Už mi to přijde legrační tenhle rozhovor, ale dala bych mu facku. A o respektu to vůbec není. Taky jsem na něj někdy křičela, ve vzteku, že ho nenávidím a nikdy nechci vidět a on, že mě neuvidí atd atd. A zrovna tak se hodně ošklivě dokážu pohádat s manželem. Jednou jsem po manželovi v hádce hodila vidličku a ona se mu bohužel zabodla do ruky. No hrůza hrůzovatá :-)) ITÁLIE jak vystřižená. A pak sme se omlouvali a udobřovali. A moc ho miluju a respektuju a vážim si ho. A stejně tak otce a stejně tak děti. Jenže prostě jsem příliš impulzivní. Zas na druhou stranu na moji hrozněmochodnou a obětavou maminku nekřičím i když mě někdy naštve, ale ona je citlivka cvitlivá tak by to nerozchodila a stejně tak moje mladší sestra. Jenž moje děti, teda mluvím o tšch starších, žádný velký citlivky nejsou a sebevědomí maj na rozdávání tak podle toho s nima jednám. Ne proto, že bych je nerespektovala, ale protože vím, že je jedna výchovná absolutně nerozhodí v tom smyslu, že by je to nějak poznamenalo. Prostš každej sme nějakej. Nemůžeš všechno brát smrtelně vážně ani facku ne :-) Ale vlastně můžeš. Fakt nikho nenutím aby svoje děti bil jen vysvětluju jaký můžou nastat situace a že každýmu vyhovuje něco jinýho. Jsou rodiny kde lítaj talíře a jsou rodiny kde se mlčí. Důležitý je jestli se milujou (a nezabijou)

ale já bych spíš chtěla vědět, proč je pro nás normální stav, kdy rodič dá dítěti pořádnou facku, ale obráceně to tak není. Je to pouze z pozice síly?
Asi ano, když Tvůj argument je, že má 120 kg, takže bys možná nepřežila.
Jenže i kdyby měl jen 50 kg, tak bys facku tátovi nedala. Proč? Nejspíš proto, že ho respektuješ. Pro ale ne on Tebe?

Nevím tak úplně přesně co tady řešíte,ale chci jen reagovat na to jak komunikuješ se svojí dcerou.Nemohu jinak než souhlasit.Já mám celkem 4děti a o všechny se bojím stejně.I když ty starší dcery jsou už dospělé a jejich puberta byla značně bouřlivá a přesto tolik rozdílná.Problém byl ten,že je poznamenala smrt otce,který zemřel když jim bylo 15 a 14 let a já se kromě jejich výchovy musela starat ještě o 14měsíčního chlapečka,který byl tak maličký když táta umřel.Všechno co jsem je do té doby učila a ony dělaly automaticky neboť jim bylo vštěpováno,že to nedělají pro mne nebo někoho jiného,ale pro sebe,aby v budoucnosti se uměly ke každé práci postavit jak se patří a tím sobě zajistit jak peníze tak i domácí pohodu,která je v rodině velmi důležitá a hlavně pro jejich sebevědomí,které je taktéž pro jejich budoucnost velmi důležitá.Starší dcera byla do jisté míry velmi spolehlivá co se týkalo dodržování včasných příchodů a dohody o tom kam jede a ským-ovšem v chování ke mně byla občas velmi krutá aniž si to pravděpodobně uvědomovala-zkrátka svoje názory prezentovala svým možným pohledem a jiný/tedy můj/pohled ji nezajímal.Přesto jsem přesvědčena,že se dokázala se svojí dospělostí vyrovnat daleko lépe než její mladší sestra a i když dodnes je naše výměna názorů docela bouřlivá dá se opravdu hovořit o diskuzi a jsme schopny své názory osvětlit a tolerovat se navzájem.Mladší dcera si bohužel od jistého pubertálního věku připadala odstrčená -což byl jen její pocit,ale já jsem jí ho nedokázala vymluvit a tak dcera dělala naschvály nedodržovala to na čem jsme se dohodly,s oblibou se místo v určenou večerní hodinu vracela až na druhý den a ještě se divila jak to,že mám nervy nadranc,že se o ni bojím,a není mi jedno jak se chová.Byla naštvaná když musela hlídat svého mladšího brášku,protože já jsem musela pracovat abych svoji rodinku uživila.Pravda je,že jsem mnohdy pracovala od rána do večera,pracovala jsem soukromě abych mohla uživit rodinu a současně své mladší dceři sponzerovat odbornou školu/vyučila se jako prodavačka/.Se synem mi tenkrát pomáhaly obě babičky-každá měla svůj přístup-jedna dodržovala zásady mojí výchovy a ta druhá/tchýně/šla systematicky proti nim.Všechno se to projevuje teď když je mu 13let a jeho puberta přikvačila takříkajíc o nejméně dva roky dříve neboť je dost inteligentní,ale chyba je ta,že si se svojí inteligencí neví dost dobře rady-navíc je hyperaktivní a také dislektik a disgrafik-abychom zvládali /podotýkám,že jsme stále sami/ten nápor navštěvujeme psychologickou poradnu a to dost pravidelně i s nejmladší dcerou,která přišla na svět hodně pozdě z mého takříkajíc posledního pokusu o soužití s mužem.Syn ji pokládá za vetřelce,který mu ubírá místo v popředí-je takzvaně jediný mužský v rodině,ale bere to tak ,že my bychom ho měli ve všem upřednostňovat-tak ho to učila tchýně.Stále si říkám kde jsem dělala a dělám chyby,ale jsem jen člověk a v podstatě se stále učím a chci se ze svých chyb poučit.Nikdo z nás nemá patent na rozum a děti jsou zkrátka idividuality a určitě žádný rozumný člověk nechce aby byly jiné.Zkrátka i ony na některé věci přijdou-dříve či později a pokud to půjde musíme je chránit a třeba i tzv."poučovat,a mluvit a mluvit a jít příkladem",ono to určitě padne na dobrou půdu a jednou nás mile překvapí.Tak jsem se tady rozvykládala,ale nějak jsem to musela říct a ráda si přečtu i váš názor.