Názory k článku Na svém životě bych nezměnil ani tečku

Setkala jsem se s ním osobně, když dával přednášky na semináři pro učitele. Pomáhala jsem je organizovat a byla tam chvíli i tehdy má pětiletá dcera. Z něj opravdu vyzařovala láska. Ještě rok potom se mě stále ptala, jestli za ním někdy půjdeme. Tak ji to zasáhlo! Byl to úžasný objímající člověk! Všechny jeho knihy by měly být přeloženy do AJ, protože západní svět, který se čím dál víc snaží strkat čím dál tím menší děti do jeslí, by to tolik potřeboval! Teď jsem mluvila s kamarádkou, která žije v Belgii a říkala mi, že doktorka, kterou zná, plánuje dát dítě do jeslí ve 3 týdne! To je samozdřejmě extrém, ale běžné prý je od 3 měsíců. Važme si jeho práce! Díky nim je nám mnoho věcí jasných.

Jsem prakvapena tim, jakou vasnivou diskusi vzbudil zajem pana profesora o Matejcka o myslivost.Nevidim na tomto zajmu nic zvlastniho.Tzv. ochranci prav zvirat by se mozna tolik nepozastavili nad lidskym utrpenim jako se pozastavuji nad loveckou trofeji.Ukazuji prstem na vycpanou hlavu jelena,ale na trpiciho cloveka neukazou. A protoze vychazim z toho,ze clovek je vzdy na prvnim miste, nemohu jinak nez pred panem profesorem smeknout.Diky nemu, jeho ucitelum a kolegum se pohnuly ledy v tehdejsi ceskoslovenske spolecnosti smerem od ustavni vychovy k rodinne.Vydani Psychicke deprivace v detstvi zpusobilo poprask nejen u nas, ale i v zahranici. Dilo pana profesora Matejcka je naprosto vyjimecne a dokladem toho jsou opustene deti, ktere od roku 1973 mohou opet vyrustat v pestounske peci, tedy v rodine, deti, ktere kdyz nemohou vyrustat v nahradni rodine, mohou vyrustat alespon v detskem domove rodinneho typu nebo v detskem domove, ktery se o prostredi vice pripominajici rodinu snazi. Vsechno to je zasluhou pana profesora Matejcka a vsech jeho spolupracovniku a nasledovniku, protoze jeho dílo neni u konce.
A ze to byl normalni clovek, ktery mel take sve chyby? No jiste. Jsem presvedcena, ze pan profesor by to nikomu nevymlouval. Proč taky? Vzdyt to byl clovek se srdcem a hlavou na spravnem miste.

Poznala jsem ČLOVĚKA.Díky svému článku v učitelských novinách jsem přišla o práci.Díky tomu jsem konečně dopsala knížku pro děti a poslala ji k posouzení panu profesorovi. Do týdne mi odpověděl:
"Zkrátka pokud mohu posoudit, je to moc pěkné a moc dobře to vystihuje svět a mentalitu dítěte v předškolním věku. Spíš bych řekl, že obdivuhodně vystihuje. Také ony dva životní mezníky - narození a smrt jsou tu zachyceny decentně a tak, jak je asi předškolní dítě vnímá. Zvlášť tomu druhému se autoři zpravidla vyhýbají. Odpovídá to perfektně tomu, co víme z té naší dětské psychologie. Však v tomto smyslu také vždycky píšu, že děti mají s těmi svými lidmi chodit na pohřeb."
Bohužel, na křest knížky už ho pozvat nemohu. I proto, že jsem dosud nenašla nakladatelství, kterému by takový posudek stačil. Jeho laskavý dopis s osobní vzpomínkou na rodný kraj zůstává mou největší odměnou. Díky, pane profesore!

Bylo mi a je mi smutno na duši z odchodu tak hodného, laskavého a inteligentního pána, který dětem rozumněl, ale to už je život.
Ale z čeho mi je ještě více smutno, jsou lidé, kteří si musí za každou cenu rejpnout a najít něco negativního. Ať se podívám na diskuze ke článkům na Rodince či na Centru...Ať se laskavě každý napřed podívá na sebe a pak kritizuje. Nikdo nejsme jen z pozitiv.

Až budeš teskná Starucha
a budoucnost tvá plevel,
natoč si Bigbít do ucha
a pořádně vytoč level...