Názory k článku Jak jsem rodila já

Milá Kateřino, Tvůj zážitek je opravdu hrozný. Jsem za Tebe ráda, že vše dopadlo dobře a máš u Sebe svoje miminko.
Já jsem poprvé rodila před dvěma roky a dopadlo to špatně. Těhotenství jsem prožívala celkem normálně. Na miminko jsme se s manželem moc těšili. Ke konci mi začalo být dost špatně, ovšem nikdo to nebral v úvahu. Jednalo se o histerii a strach z porodu. Fajn, říkala jsme si. Tolik žen rosilo přede mnou, zvládnu to také. Můj gynekolog mi říkal, že hlavička je vysoko, ale že do porodu to bude dobré. Miminko bylo veliké po manželovi, nemělo dostatek místa a nemohlo v bříšku dýchat. Po namáhavém porodu přišel na svět náš chlapeček a já jsem si oddechla. Jak začal plakat, začala jsme také. Radostí a úlevou. Byla jsme s manželem šťastní a pyšní. Asi za půl hodiny nám přišla paní doktorka říct, že s miminkem je to velice vážné a musí jej odvézt do Fakultní nemocnice na JIP. Nechápali jsme, co se stalo. Chlapečka jsem ciděla jen chvilku a pak mě odvezli na pokoj. Celou noc jsem na pokoji sama přemýšlela, co se stalo, co jsem zanedbala. Druhý den mě propustili domů, abych mohla jezdit za miminkem.
Chlapeček při převozu chytil nějakou infekci asituace byla ještě horší. Celý měsíc byl jako na houpačce, jednou to bylo dobré, pak zase horší. Jezdili jsme s manželem za ním a utěšovali se, jak si ho odvezeme. Vše bylo nakoupené pro miminko. Každý den jsme volali do nemocnice s hrůzou, co nám řeknou. Poslední návštěva se nám komplikovala, byli jsme rádi, že nám vyšla, protože druhý den nám miminko umřelo. Na celou řadu infekcí. Jeho tělíčko bylo tak vyčerpané, že to nezvládlo. Hrozně to bolelo. Byla jsme proto ráda, že jsem semohla vrátit do práce. Gynekolog mi řekl, že se to stává a nejlepší bude, co nejdřív otěhotnět znovu. Jenže vysvětlete, ženě, která chce právě to dítě, které právě ztratila, aby chtěla hned jiné.
Podle lékařů navíc nikdo nepochybil. Nikdo nevěděl, co se mohlo stát. V tom smekám před panem doktorem, který Tě rodil, že přiznal, že se tak stalo.
Brzy jsem otěhotněla znovu a dnes už máme druhé děťátko. Celé těhotenství jsem se hrozně bála. A hlavně porodu. Zejména proto, že termín porodu vycházel úplně stejně jako loni. Pořád jsem přemýšlela, jak a kde rodit. Lékař mi říkal, že když to šlo po prvé normálně, půjde to znovu. Ale hlodal ve mě červík pochybností. Ke konci těhotenství jsme nastoupila do porodnice normální prohlídky. Zvolila jsem si takouvou, kde je novorozenecká JIP. Pro jistotu, kdyby se něco stalo. Prohlídky probíhaly normálně, ale možnost jiného porodu se mnou nikdo neprobral. Uklidňovala jsem se, že se stejná chyba nemůže stát. Ale ...
Nakonec mi to nedalo a s manželem jsme vyhledali odbornou pomoc. Pan doktor, který se zabývá těmito problémy nám s manželem jasně vysvětlil, ža první miminko bylo velké, manžel má skoro dva metry a já 160 cm a tudíž nemělo místo a téměř se udusilo. Hlavička je vysoko, tak jako po prvé. Navíc jsme při kontrole výpočtu termínu porodu zjistili opakovanou chybu v termínu téměř o tři týdny. Zpětně jsem si promítla první těhotenství a možnost, že mimčo bylo ještě ke všemu pravděpodobně přenošené. Lékař nám vysvětlil i to, že když bude porod přirozený, situace se bude s velkou pravděpodobností opakovat. Navrhl jednoznačně císařský řez. V tu chvíli jsme byla jak opařená. Na císaře jsem nikdy nechtěla.
Nakonec jsme se domluvili a já nastoupila k termínu porodu. Porod proběhl bez komplikací, přístup lékařů i sester byl naprosto profesionální a narodila se nám zdravá holčička. Člověk je sice jak mátoha, hlavně břicho bolí a když miminko zakřičí, nejde to tak z lehka, jak po klasickém porodu. Ale na všechno zlé zapomenete, když držíte svoje zlatíčko v náručí.
Teď se chystáme na operaci pupeční kýly. Já malé říkám, že má na bříšku ocásek. Čemuž se s manželem už jen smějeme.
Ráda bych apelovala na maminy, co se chystají rodit. Nenechte se odbýt. Lépe na kontroly chodit víckrát a mít jistotu, že vše je v pořádku. Lépe být histerka než bez miminka. Lépe být otravná, ale v pohodě. Helena

Ja jsem take jako prvorodicka syna dlouho prenasela po dvou tydnech nas poslali do nemocnice na vyvolani porodu, 4 dny jsem byla napojena na kapackach a ladovali do me jednu injekci za druhou, zadne kontrakce porad neprichazeli, paty se den se primar rozhodl ze mi pichnou vodu a budeme rodit, rano kolem seste mi pichly vodu, opet vymenily lahev s kapackou a na me pomalu zacali prichazet kontrakce, syn se narodil v pul jedne, porod jsem mela velmi tezky, protoze jsem se skoro neotevrela, museli me hodne nastrihavat, malicky uz nemohl dychat a omotal si pupecni snuru kolem hlavicky, kdyz se narodil tak byl fialovy ale dychal a vse ostatni bylo v poradku. Mel 3 kila 80. Kdyz ho primar videl tak jedine co rekl bylo, ze mel asi opravdu udelat cisare. Moc jsem zavidela ostatnim ze prisly do porodnice a behem pul hodiny uz meli svoje miminko, nas to stalo hodne sil a odvahy. i meho muze ktery byl u porodu se mnou a jedine diky nemu jsem to asi zvladla, po tech ctyrech dnech uz jsem byla tak unavena ze samotny porod pro mne potom byl vysvobozenim, ale jedno vime urcite. Dalsi detatko a hlavne dalsi porod uz nechceme.

Prekvpuje mne, ze s takovym vysvetlenim davno nikdo neprisel. Vsichni se jen neustale divi, ze nikdo nechce mit deti a svadeji to na materialni duvody. Vsichni ale vime, ze deti lze uzivit vzdycky, kdyz se chce, ackoli to neni jednoduche.
Spis me v souvislosti s nizkou porodnosti napadlo presne to same, co Vas. Dnesni zeny jsou velmi samostatne a nezavisle a povazuji materstvi za uz i tak velkou psychickou a fyzickou zatez, a proto je jeste vice odradi situace, ktera je stale v mnohych porodnicich. Nejenomze nechteji byt soucasti nejake porodni masinerie, ale nechteji dobrovolne zazit ponizeni ci dokonce psychickou ujmu, ktera je bohuzel casto i dnes soucasti porodu. A pritom by to mel byt nejkrasnejsi zazitek v zivote.
Ja to povazuji za prirozeny pud sebezachovy, pokud nekdo nechce mit deti z tohoto duvodu. A nestaci jen mavnout rukou s tim, ze : "Prezila jsem to ja, prezijes to i ty."

Uplne chapu maminku, ktera si prozila porod jak se patri. Mam podobne zkusenosti.
Mela jsem celkem pohodove tehotenstvi, termin porodu byl 14/4/98. Rikala jsem si, ze to bude maly beranek ( jako ja ), takze tatinek bude mit dva "rohatce".
Jenze skutecnost byla jina. Termin jsme s miminkem nerespektovali, nejak se nam nechtelo a kupodivu lekari s tim nehodlali nic delat. Neustale tvrdili, ze to nechame na prirode. Obvykle provorodicky nechavaji prenaset 10 dnu, pak uz se vyvolava porod. Ale s nami porad nic nedelali. Az jednoho dne, byl to ctvrtek, o pul pate rano me chytly kontrakce, byly pravidelne po 7 min. Nechala jsem manzela vyspat, ale kolem sedme se to zkratilo na 5min. V klidu jsme odjeli do porodnice s myslenkou, ze za 5 dnu budeme doma, my tri.
Kontrakce trvaly cely ctvrtek po 5 minutach, celou noc, cely patek. Jen se na me chodily divat porodni asistentky. Kratila jsem si chvile prochazkami po chodbach a v pravidelnych intervalech rozdychavala porodni bolesti. V patek, v deset hodin vecer mi praskla plodova voda. Oddychla jsem si, myslela jsem , ze uz "to" bude. Ale ouhej. Petimunutove kontrakce trvaly jeste celou sobotu. Cele ty 3 dny, jsem nejedla a nepila. Chodily se na me divat, nic moc nikdo nedelal, i kdyz jsem upozornovala, ze odtekla voda, a ze necitim pohyby. Porad jen to :" nechame to na prirode ". Manzel za mnou chodil, maminka za mnou chodila, porad je posilali domu, ze to bude o pulnoci... Az v tu sobotu mamince dosla trpelivost a udelala tam "scenu". Jeste, ze tam byla, ja jsem byla slaba a omdlevala jsem. Pamatuji si, ze jsem chtela epidural, odpovedeli, ze je vikend a anasteziolog ma volno. Moji matku neuklidnili a najednou se zacinali o me vic zajimat. Dostala jsem ruzne infuze a injekce a buhvi co jeste. Vim jen, ze se Hanicka narodila az v nedeli 26.4., v osm hodin rano. Byla cela fialova, neplakala a museli ji resuscitovat. Mela 4kg. Porod mi pokazili, navic se dcera narodila pomoci klesti a jeste ji tahali za pravou ruku. Takze ta rucenka, do slova a do pismene, visela u telicka. Byli tam 4 lekari, ani jeden nenavrhnul cisarsky rez. Az na jednoho, byl to mlady doktor, ktery vedel, ze plod je velky. Nikdo ho nebral vazne. Byl to zdlouhavy porod a ja se neotevirala tak jak bych mela.
Nevim, vsechny tyto porodni prihody se mi zdaji pro toto stoleti a to predesle skoro neskutecne. Ale opak je pravdou.
Dcerinu ruku se nam povedlo zachranit, cvicili jsme podle Vojtove metody a Hanicka je dnes prvnacek a dela nam radost.

chci reagovat na Váš článek o komplikovaném Císařském řezu.
Já mám za sebou Císaře už dva. Mám dvě dcery, 3letou a roční. Rodila jsem v Benešově u Phy a musím Vám opravdu napsat, že podruhé - už víte do čeho jdete a jste Zkušenější rodička,než napoprvé. Poprvé jsem měla plodovou vodu pryč a porod nepostupoval dál, takže po různých tabletkách a infuzích bylo přistoupeno k sekci v celkové narkoze - nic moc, břicho bolelo atd. Ale dva roky na to jsem šla znovu do té samé porodnice, s tím, že vím, do čeho jdu. chtěla jsem epidural - abych z toho svého porodu taky něco měla - bylo to jiné, než napoprvé, dcerku mi ihned ukázali a ujistili mne, že je zdravá a v pořádku. Necítila jsem při porodu žádnou bolest, jen nepříjemný pocit, že ze mne někdo tahá kus mého já. Svírala jsem ruku anestezioložce a byla vděčná, že tam je. Všechno proběhlo jak mělo, pravda, musela jsem 24 hodin pak jen ležet, ale už jsem se nebála NA VŠECHNO ZEPTAT, NENECHALA JSEM SI DO VŠEHO MLUVIT A HLAVNĚ VĚDĚLA JSEM JAK DLOUHO A CO BUDE BOLET. UMĚLA JSEM DÍTĚ NAUČIT SÁT MLÉKO A BYLA JSEM NAPROSTO V POHODĚ. Těšila jsem se domů.
Přeji více hezkých zážitků z DRUHÉHO PORODU.
zdraví Bohuna