Názory k článku V naději 3 - Jsem nezodpovědná matka?

..... znám podobné prohlášení. Pronesl ho jeden můj příbuzný. A neopoměl dodat, že je špatná politická situace, mladé rodiny mají málo peněz, žádnou šanci na bydlení, ve světě jsou války a vůbec, teď prostě není dobrá doba na to, přivést na svět dítě. Ta žena, která se rozhodla být "v takové nevhodné době" těhotná svého otce neposlechla a tak se v roce 1955 narodil můj bratr. Já se narodila o 9 let později, a opět si moje maminka musela vyslechnout řeč o "nevhodné době" na to mít dítě.
Později, když už jsem byla dospělá a hovořily jsme o tom, pronesla: "Mám pocit, že ta "vhodná doba" za celá ta léta nenastala."
Nemyslím, si, že ten, kdo se v jakoukoliv dobu rozhodne mít dítě jedná nezodpovědně. Rozhodnutí mít dítě je přece projevem naší důvěry, že snad brzy bude na tomto světě lépe :-))

Simča

Henri, my sme celé tehotenstvo čakali dcérku a našim favoritom bola Anna Maria alebo prípadne Mária Anna. Ešte sme uvažovali aj o variante spojenej Annamária, Marianna.
Inak, v našom prípade sú to vlastne krstné mená starých mám.

No nakoniec to u nás skončilo trošku inak :)))

Souhlasím se Sally a chápu Henri,

ač nejsem člověk, který by snadno podléhal masové hysterii, přesně to se mi stalo po útoku na WTC, a myslím, že to byl opravdu důsledek mediální masáže. Asi za dva měsíce poté jsme jeli do Anglie a já jsem se musela opít, abych zvládla průjezd pod tunelem (co kdyby tam nějaký terorista dal bombu, určitě by to nebylo nic složitého), hltala jsem TV zprávy a novinové titulky a když se v jakémsi bulvárním plátku objevila zpráva, že Usáma chce shodit atomovku na Anglii, tak jsem se skoro musela jít převlíknout. A taky jsem přemýšlela, kde koupit plynovou masku a kde je nejbližší kryt. A bylo mi divné, že ostatní lidé nejsou z toho tak, s prominutím, podělaní jako já, a možná jsem jim to měla i trošku za zlé.

Zpětně to vnímám jako přechodné pominutí smyslů a trochu se za to stydím - žádné reálné nebezpečí mi v tu chvíli nehrozilo. Ale všechno zlé je k něčemu dobré - dověděla jsem se něco o sobě a o tom, že ač bych si to nikdy nepomyslela, jsem za určitých okolností taky schopná podlehnout panice a pak to stojí za to.

Myslím, že je důležité umět odlišit vlastní, místy třeba dost paranoidní pocity, a realitu. Souhlasím se Sosanem a se Sally, že současná doba opravdu není nebezpečná natolik, abychom se do ní museli bát přivést své děti, naopak, je jedna z nejbezpečnějších, aspoň tady u nás.

Sally,
naprosto s tebou souhlasím. To co se dneska na nás odevšad hrne za informace, to by i ten největší pohodář asi nedal. Viděli jste nekdy zpravy na nove (bohuzel už se to valí i na CT), kde běžně ukazují mrtvoly lidí, nebo lidi křičící bolestí, hořící....nebo i zvířata zbídačená, ubitá atd. no a nakonec ukaží milé a roztomilé mláďátka a pod heslem vžyt se nic neděje končí přehlídka hororů o pul osmé(!).
Nejedná se ale jen o zprávy jen tak pro "zasmání" uvedu příklad jedné mojí kámošky, která se bojí se doma podívat do kukátka na dveřích, když někdo zvoní. Viděla totiž jeden "poutavý" akční film, kde vrah zabíjel své oběti tak že zazvonil přede dveřmi a pak vrtákem vrtal přes kukátko do oka...
No já už sem se na akční filmy přestala dívat dávno a abych řekla pravdu i u Patriota (slavný velkofilm) jsem přepínala kanály. A námitka mých známých, že to tak přece doopravdy bylo a že musíme vidět pravdu, u mě teda neobstojí.
Když bych něco podobného žažila sama, tak bych mrtvého člověka zřejmě přiklryla (a prokázala mu tak i svou úctu) a ne se dívala na jeho rozdrásané mrtvé tělo bez hlavy tak jak nám to ukazují v televizi.
Vy byste snad udělaly to druhé.......

Sally,

Prostě - chtělo by to trochu víc radosti ze života a optimismu...

... není to přece tak dávno, co nejsi v Čechách. Nevypadá to tak, aspoň zblízka ne, ale radosti ze života a optimizmu je tady dost. Nejlépe to bylo vidět o povodních, jak se hned začali rojit vtipy a některé hodně drsné a smál se jim každý, i ten kdo měl vodu v baráku. Co jiného už člověku zbývá, než ten vtip, jinak by se zbláznil :-).
Psala mi včera kamarádka žijící v Bostonu, jak si za neskutečné peníze sehnala kazetu s filmem Vesničko má středisková, ale stálo jí to za to a potešila jsem jí, pořád je to tak. Pořád se může jako pan doktor kochat, pořád si o tom pan strážný může myslet své a pořád tady bude někdo někomu malovat parohy na traktor a smát se tomu. Prostě Češi si ze sebe budou pořád dělat pr... :-).

Ten nepříjemný pocit neplyne z neustáleho "být ve střehu". Spíš je to takové to dětské přání, aby byl všude mír, aby se lidi měli rádi, trochu naivní, ale hezké ... A pak střílení na veřejném místě, kde by si to nečekala, bereš jako nepříjemné probuzení, i když to místo nepovažuješ za nějak superbezpečné (třeba zmiňovanou kapsářku už beru jako místní folklór), ale aby šlo vyloženě o život, to je moc. Dopadlo to zaplaťpánbůh dobře, ale taky tam mohlo být pár postřelených, aby jsme nezacházeli úplně do krajností.

:-) jo a k těm zásobám. Pár dní už jsme díky vodě byli odříznutí od světa i bez elektriky, takže svíčky máme, náhradní baterie taky, jídlo máme na vyšších poličkách, na zemi už nic, plynový vařič, spacáky, baťohy pro jistotu na půdě :-) Kontaktní místo mimo domov nemáme, pořád spoléháme na mobily a kdyby jeden přišel o mobil, známe čísla naspamět, kdyby oba tak nevím - pořád si optimisticky říkáme, že nám už se nic špatného stát nemůže, všechno jsme si vybrali vloni :-).

Ale máš naprostou pravdu, média dokážou neuvěřitelné věci a to si myslím, že jsem z těch odolnějších - o bulvár ani nezakopnu, to spíš manžel ví kdo, s kým, co a jak a v normálním tisku prolítnu headlines, komentáře nečtu vůbec, na hádání se v novinách nejsem zvědavá, na zprávy na Nově začínám být alergická, jsou sice hodně obsažné, ale ta dikce některých příspěvků mi drásá uši. Takže filtruju automaticky, přesto na mě zapůsobily zrovna ty instrukce k používání masek. Pořád jsme si s manželem říkali, proč to proboha říkají, akorát vyvolají masovou hysterii, vždyť nás se to netýká, ale i on měl takový nepříjemný pocit, že útok na WTC si doslova šáhnul i na nás a nic už nebude jak bylo.