| Sosan | •
 |
(9.4.2003 12:10:46)
Myslím, že to, proč se děti rodí u nás míň, není dáno pocity ohrožení. My jsme sami prožili celé dětství v reálné hrozbě jaderného konfliktu východu a západu (znamenajícího pravděpodobně zánik civilizace) a také jsme se narodili a naši rodiče z toho nebláznili. Teď riziko - alespoň v ČR - není větší, jen je víc vidět.
Až budete mít děti, rázem zjistíte, že to největší riziko ohrožení jejich zdraví a života si způsobují děti samy. Každou chvíli z něčeho spadnou, někam se přiskřípnou, o něco se spálí... Některá zranění jsou i dost vážná a přicházejí zcela neočekávaně. Časem vám to nebude tolik vadit, protože si na to zvyknete - budete prostě otrlejší, statečnější. Toto riziko můžete zmírnit, ale odstranit ho nemůžete, prostě to musíte risknout. Ve finále, v pubertě, pak budou možná brát drogy či riskovat AIDS, vracet se domů po půlnoci buhvíodkud... To jsou vyhlídky, že?
Existenční starosti (finanční) jsou závažnou zkouškou, ale především pro vás. Budete se muset kvůli dětem značně uskromnit a je otázka, zda v této zkoušce obstojíte. Děti nakonec tolik peněz nestojí - ovšem hodně vám uberou tím, že odčerpají vaši energii a čas a připraví vás tak o možnost si peníze vydělat. A pak budete pozorovat, jak si vaši přátelé kupují kamery, digitální fotoaparáty, auta, myčky, jezdí na zahraniční dovolené, zatímco vy budete počítat koruny do příští výplaty.
Rodičovství stojí za to, ale není to holt pro každého.
|
| Ori, 3 děti | 
|
(9.4.2003 17:38:49)
Sosane, teď nechápu, cos tím chtěl Henri říct. Jedno dítě už má a nemyslím si, že by tudíž nevěděla, co ji čeká za nástrahy rodičovství.
|
| Sosan | •
|
(9.4.2003 18:47:41)
Stručně tolik, že zamýšlet se nad tím, zda "přivést dítě do této doby" není snad nezodpovědnost, je blbost. V porovnání s dvacátým stoletím je teď naopak doba dlouhodobého míru a prosperity, alespoň ve střední Evropě určitě. Tobě snad otázka "Nejsem nezodpovědná matka?" (s odůvodněním viz článek) připadá relevantní?
|
|
|
| Henri Ani/Toni/Šíša/Miki | 
|
(9.4.2003 19:48:54)
Ahoj Sosane (můžeme si snad tykat? :-), rozlišujme prosím dva druhy nebezpečí.
1. Když dítě zakopne a natluče si je opravdu věc, na kterou jsem už dávno zvyknutá, otrlejší, statečnější. Navíc je to věc, kterou můžu částečně ovlivnit. Kdybych to přeháněla, chodím Aničce za zadečkem a nehnu se od ní, aby se jí nic nestalo.
2. Pocit ohrožení o kterém byla řeč, ovlivnit nemůžu vůbec. Jak jsem psala, pokud jsem neměla děti, vlastní i nevlastní, moc jsem si nějaké rizika nepřipouštěla, jakmile je mám, už si tak jistá nejsem. Bojím se o ně, dokonce už i o sebe, jsou přece i na mně závislé, ale pokud máš ty tolik jistoty, že ti tento strach připadá blbost, nebudu ti ji brát.
Poprvé jsem ten pocit zažila, když byli Aničce tři týdny a dívala jsem se jak padá WTC a pak po zprávách na ČT1 sledovala instrukce o používání plynových masek a zoufale přemýšlela, jakou masku bych dala jí na tu malou tvářičku.
Střílení na Václaváku ... bydlíš v Praze, že jo? Když jsem tam pracovala (svobodná, bezdětná), taky jsem si nepřipadala nijak ohrožená, navíc pravděpodobnost, že mě jedna z těch kulek trefí do hlavy je přece tak malá ... ale teď, nebuď malej! Druhý den jsem tam holt musela, bohužel s Aničkou a už mi nebylo dvakrát hej. Jak by si se tam cítil ty se svojí dcerkou?
Jednou mi máma říkala (k tvé poznámce o našem bezpečnějším dětství), že má větší strach o svoje vnoučata, než měla za dětství o svoje děti. Padali jsme a pálili si prstíky o kamna stejně jako naše děti, dokonce i to, že děvčata můžou v patnácti otěhotnět je bohužel problém trvalý, ale v pubertě jsme my mohli akorát propadnout cigaretám a alkoholu, kdežto dnes ... to už si jmenoval sám, ale to jsou věci, které se můžu pokusit ovlivnit, doufám, že se mi to povede.
Nechci zvyklávat tvoji sebejistotu, je to opravdu otázka vnímání a ne bezprostředné blízkosti nějakého nebezpečenstva. Nic s tím nenadělám, co mám rodinu, bojím se :-).
Chci aby byly moje děti šťastné, aby se nemusely bát teroristů a podobných šílenců (tím nemluvím o uchylácích ve tmě parku, to je problém z bodu ad 1 - řešení, nechodit po tmě do nebezpečných míst, snad je to naučím :-).
|
| sally | 
|
(9.4.2003 20:34:08)
Henri,
napadlo mě to už několikrát, ale tentokrát to zkusím napsat. Přijde mi, že v Čechách se pořád všichni něčeho bojí a já pořád nemohla přijít na to proč.
Můj názor - neustálou paniku a pocit strachu šíří media. Zkus si v klidu přečíst některé články - bulvární rétorice, velkohubým nadpisům (mezitím co skromná a zdaleka ne tolik děsivá pravda se krčí někde uprostřed článku) a nafukování skandálů se nevyhýbají ani realtivně "slušná" media.
Samozřejmě - samotné by mi nebylo příjemné jít na Václavák, kde se den před tím střílelo, ale přesto mi přijde, že polovina těch tvých strachů je uměle vyvolávaná a udržovaná zvenku. Musím souhlasit se Sosanem, že současná doba je k přivádění dětí na svět jedna z nejklidnějších a nejbezpečnějších. Už jenom když vezmeš, že moje prababička porodila šestnáct dětí a dospělého věku se dožilo šest (většinou zemřely ještě jako nedonošená miminka, nebo v prvních letech na záškrty, chřipky atd.) - že se jich většina narodila v době první světové války a žila v druhé světové válce, v padesátých letech atd.
Jsou nebezpečí, před kterými se můžeme ochránit a pak je dobré to udělat (schválně, máte doma třeba pár konzerv, pytlík rýže, alespoň malý nezávislý vařič, zásobu pitné vody, hotovost? Máte domluvené místo, kde se sejdete v případě, že se z nějakého důvodu nebudete moct sejít doma? Máte domluveného kamaráda mimo vaší oblast, u kterého si můžete nechat zprávy? Doufám že ano, stačí další povodeň nebo nějaká ekologická katastrofa, sousedka neopatrně zacházející s plynovým sporákem, nebo několikadenní výpadek elektřiny a můžou se vám některé z těchto věcí zatraceně hodit). No a pak jsou věci s kterými nic nenaděláš (povodně, katastrofy atd.), na které se připravit nelze (ledaže bys strávila zbytek života v protiatomovém bunkru, napojená na přístroje s týmem operaterů připravených kdykoliv zasáhnout) - a tudíž se jimi nemá cenu nervovat...
Prostě - chtělo by to trochu víc radosti ze života a optimismu...
|
| Henri Ani/Toni/Šíša/Miki |
|
(9.4.2003 23:40:49)
Sally,
Prostě - chtělo by to trochu víc radosti ze života a optimismu...
... není to přece tak dávno, co nejsi v Čechách. Nevypadá to tak, aspoň zblízka ne, ale radosti ze života a optimizmu je tady dost. Nejlépe to bylo vidět o povodních, jak se hned začali rojit vtipy a některé hodně drsné a smál se jim každý, i ten kdo měl vodu v baráku. Co jiného už člověku zbývá, než ten vtip, jinak by se zbláznil :-).
Psala mi včera kamarádka žijící v Bostonu, jak si za neskutečné peníze sehnala kazetu s filmem Vesničko má středisková, ale stálo jí to za to a potešila jsem jí, pořád je to tak. Pořád se může jako pan doktor kochat, pořád si o tom pan strážný může myslet své a pořád tady bude někdo někomu malovat parohy na traktor a smát se tomu. Prostě Češi si ze sebe budou pořád dělat pr... :-).
Ten nepříjemný pocit neplyne z neustáleho "být ve střehu". Spíš je to takové to dětské přání, aby byl všude mír, aby se lidi měli rádi, trochu naivní, ale hezké ... A pak střílení na veřejném místě, kde by si to nečekala, bereš jako nepříjemné probuzení, i když to místo nepovažuješ za nějak superbezpečné (třeba zmiňovanou kapsářku už beru jako místní folklór), ale aby šlo vyloženě o život, to je moc. Dopadlo to zaplaťpánbůh dobře, ale taky tam mohlo být pár postřelených, aby jsme nezacházeli úplně do krajností.
:-) jo a k těm zásobám. Pár dní už jsme díky vodě byli odříznutí od světa i bez elektriky, takže svíčky máme, náhradní baterie taky, jídlo máme na vyšších poličkách, na zemi už nic, plynový vařič, spacáky, baťohy pro jistotu na půdě :-) Kontaktní místo mimo domov nemáme, pořád spoléháme na mobily a kdyby jeden přišel o mobil, známe čísla naspamět, kdyby oba tak nevím - pořád si optimisticky říkáme, že nám už se nic špatného stát nemůže, všechno jsme si vybrali vloni :-).
Ale máš naprostou pravdu, média dokážou neuvěřitelné věci a to si myslím, že jsem z těch odolnějších - o bulvár ani nezakopnu, to spíš manžel ví kdo, s kým, co a jak a v normálním tisku prolítnu headlines, komentáře nečtu vůbec, na hádání se v novinách nejsem zvědavá, na zprávy na Nově začínám být alergická, jsou sice hodně obsažné, ale ta dikce některých příspěvků mi drásá uši. Takže filtruju automaticky, přesto na mě zapůsobily zrovna ty instrukce k používání masek. Pořád jsme si s manželem říkali, proč to proboha říkají, akorát vyvolají masovou hysterii, vždyť nás se to netýká, ale i on měl takový nepříjemný pocit, že útok na WTC si doslova šáhnul i na nás a nic už nebude jak bylo.
|
| sally |
|
(10.4.2003 1:11:51)
Henri,
je pravda, že jsem dost odříznutá, ale v poslední době mám opravdu pocit, že se přes Čechy plíží nějaká tajemná hrůza :-)) Nějak mi přijde spousta lidí depresivních a fakt si myslím, že za to můžou media. Třeba instrukce k plynovým maskám mi přijdou naprosto zbytečný chaos. už jenom proto, že na různé látky musíš mít různé filtry a když nevíš co v tom vzduchu je, tak máš stejně smůlu (nehledě na to, že bys masku musela mít neustále na krku - v případě ohrožení máš jen několik vteřin, maximálně minut).
Myslím, že by se lidi měli dozvědět spíš nějaké užitečnější informace (třeba to, co jsem tady vypisovala - v Kalifornii je to normální odjakživa - kvůli zemětřesení). Pořád si myslím, že je v ČR pravděpodobnější třeba ta povodeň než chemický útok.
Mimochodem, když jste tady se Sosanem rozebírali ty pravděpodobnosti nějakého neštěstí, připomělo mi to vtip - jak si statistik zajistí, aby v letadle cestou na dovolenou nebyla bomba? Vezme si svojí.... (dvě bomby v letadle jsou statisticky téměř nemožné :-))
|
| andrea | •
|
(10.4.2003 13:50:13)
Sally,
naprosto s tebou souhlasím. To co se dneska na nás odevšad hrne za informace, to by i ten největší pohodář asi nedal. Viděli jste nekdy zpravy na nove (bohuzel už se to valí i na CT), kde běžně ukazují mrtvoly lidí, nebo lidi křičící bolestí, hořící....nebo i zvířata zbídačená, ubitá atd. no a nakonec ukaží milé a roztomilé mláďátka a pod heslem vžyt se nic neděje končí přehlídka hororů o pul osmé(!).
Nejedná se ale jen o zprávy jen tak pro "zasmání" uvedu příklad jedné mojí kámošky, která se bojí se doma podívat do kukátka na dveřích, když někdo zvoní. Viděla totiž jeden "poutavý" akční film, kde vrah zabíjel své oběti tak že zazvonil přede dveřmi a pak vrtákem vrtal přes kukátko do oka...
No já už sem se na akční filmy přestala dívat dávno a abych řekla pravdu i u Patriota (slavný velkofilm) jsem přepínala kanály. A námitka mých známých, že to tak přece doopravdy bylo a že musíme vidět pravdu, u mě teda neobstojí.
Když bych něco podobného žažila sama, tak bych mrtvého člověka zřejmě přiklryla (a prokázala mu tak i svou úctu) a ne se dívala na jeho rozdrásané mrtvé tělo bez hlavy tak jak nám to ukazují v televizi.
Vy byste snad udělaly to druhé.......
|
|
|
| Ája, 38. týden | •
|
(11.4.2003 9:25:26)
Souhlasím se Sally a chápu Henri,
ač nejsem člověk, který by snadno podléhal masové hysterii, přesně to se mi stalo po útoku na WTC, a myslím, že to byl opravdu důsledek mediální masáže. Asi za dva měsíce poté jsme jeli do Anglie a já jsem se musela opít, abych zvládla průjezd pod tunelem (co kdyby tam nějaký terorista dal bombu, určitě by to nebylo nic složitého), hltala jsem TV zprávy a novinové titulky a když se v jakémsi bulvárním plátku objevila zpráva, že Usáma chce shodit atomovku na Anglii, tak jsem se skoro musela jít převlíknout. A taky jsem přemýšlela, kde koupit plynovou masku a kde je nejbližší kryt. A bylo mi divné, že ostatní lidé nejsou z toho tak, s prominutím, podělaní jako já, a možná jsem jim to měla i trošku za zlé.
Zpětně to vnímám jako přechodné pominutí smyslů a trochu se za to stydím - žádné reálné nebezpečí mi v tu chvíli nehrozilo. Ale všechno zlé je k něčemu dobré - dověděla jsem se něco o sobě a o tom, že ač bych si to nikdy nepomyslela, jsem za určitých okolností taky schopná podlehnout panice a pak to stojí za to.
Myslím, že je důležité umět odlišit vlastní, místy třeba dost paranoidní pocity, a realitu. Souhlasím se Sosanem a se Sally, že současná doba opravdu není nebezpečná natolik, abychom se do ní museli bát přivést své děti, naopak, je jedna z nejbezpečnějších, aspoň tady u nás.
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)