Názory k článku O tikotu biologických hodin

Jsem taky z těch, co se staraly nejdřív o kariéru, a dokonce jsem kategoricky prohlašovala - dítě nikdy! S tím jsem se i vdávala (v šestadvaceti) a manžel se s tím smířil. A ten názor přežil i prvních pět let našeho manželství, až do chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat, jak se můj muž chová k cizím dětem a jak báječný táta by z něj byl. A protože jsem se právě v té chvíli rozhodovala mezi dvěma směry kariéry, z nichž jeden byl časově velice náročný a druhý volnější, i když taky zajímavý, něco mi v mozku sepnulo a já jsem si řekla, že tedy zvolním a že to s tím dítětem zkusím. Přiznám se, že když se to skoro rok nedařilo, říkala jsme si, že jsem možná neplodná - a upřímně řečeno, přišlo mi to jako dobrá výmluva, proč zachovat dosavadní pohodlný způsob života. A bác ho - přesně v té chvíli jsem otěhotněla. A ačkoli můj "biologický ječák" bylo ve skutečnosti rozhodnutí z rozumu (nebo možná bych řekla i ústupek konvenci), syna jsem milovala od prvních hodin. Druhé dítě si tvrdě prosadil manžel, který hned, když jsem mu své "rozhodnutí" oznámila, prohlásil, že jedináčka nikdy, to radši nic. No a to třetí, co teď čekám, to jsem si zase vyžmundrala já - chtěla jsem holčičku. A ačkoli mám občas pocit, že padnu s odpuštěním na hubu, považuji se za dobrý příklad toho, že zvládnout se dá všechno najednou, děti i práce (samozřejmě chápu, že některá hůř než ta moje - jsem překladatelka a tedy "svoje paní"). A nemám dojem, že bych něco zmeškala tím, že jsem neotěhotněla ve dvaceti. Takže, holky, klid, všechno jde!
Ahoj, Veronika

Karolinko, já jsem na tom podobně jako Ty a ulevilo se mi, že i někdo jiný má stejné pocity jako já. Za poslední dva roky se mi podařilo aspoň přesvědčit sama sebe, že ta myšlenka mi přestala být tak úplně odporná.

Mila Hanko,
jestli jsem Magde podsunula neco, co neciti, tak se omlouvam, mozna jsem jen na urcite narazky o zabezpeceni nebo kariere prilis citliva...
ale jinak spolucitim, ani ja neverim na planovani a nase dite bylo milym necekanym prekvapenim v pravou chvili...nedivim se ale nikomu, kdo planuje, protoze rodina neni jenom spousta radosti a starosti kolem roztomilych drobecku, ale je to business, je to taky o tom, kde a u koho budu ve triadvaceti bydlet a kdo nas vsechny nekolik let na materske uzivi. A kdyz nekdo dela nejdriv karieru a chce se zabezpecit a zenaty kluk stale rika, ze jeste neni ta prava chvile na dite, ma mozna prave to vsechno na mysli. Proto reaguji trochu senzitivne na to, kdyz se zabezpeceni a kariera davaji do jedne vety s uzivanim si a novym lustrem.
Ale nemysli si, ja nejsem inzenyrka ekonomie, naopak velmi neprakticka a romanticka, o to vic me ty ponekud nemilosrdne zakony hmotneho sveta pokazde zaskoci.

Přeji všem krásný jarní den!
Moc děkuji autorce za skvělý článek.
Vzpomínám si jak všechno "probíhalo" u nás. Poznali jsme se před 13 lety a po mé promoci jsme plánovali svatbu.Ovšem člověk míní,příroda mění.Na konci 4.ročníku VŠ (po 2,5 letém soužití)jsem zjistila, že budeme mít miminko.Vzali jsme se a říjnu se narodil náš Jiřík.Školu jsem nepřerušila a s miminkem odpromovala.Když si to promítám zpět, sama se divím, jak jsem to všechno zvládla... Za téměř další tři roky se narodila Martinka.
Zažila jsem chvíle, kdy jsem si říkala, zda jsem měla děti v "pravý čas", jestli jsem o "něco" nepřišla...
Nepřišla jsem o nic, naopak děti můj život obohacují každý den a nedovedu si představit, že bych je neměla!
Je mi 33 , manžel má 38 a naše "koblížky" moc milujeme!

No pokud by TO nepřišlo vůbec, tak to není až tak hrozná situace.
Horší ale je, když TO najednou přijde, ale ono TO najednou nepůjde. Nebo když TO přijde jen na manžela a bude ochotný si kvůli TOMU najít ženu, která mu TO přinese :-))