Názory k článku Proč ženy na mateřské dovolené pijí III

Smekám před hlubokou sebereflexí, kterou máte, Lucyno...
Alkohol prochází našimi životy naprosto běžně, ve vysokém procentu lidí vlastně "bez povšimnutí", které zastaví až ošklivá kocovina. Je všude...

Už jen ten fakt si přiznat, že není v mé moci ukočírovat chuť se napít, je v mých očích hrdinství...vždyť se vlastně stále "nic neděje"....žádnou ze svých rolí jste neopustila, nic zatím nezvorala, stále držíte jak židovská víra, ba naopak, ještě si nakládáte více. Mám dva syny, zaměstnání, koníčky, hodné hlídací babičky a manžela, který se stará, přesto je náš denní rytmus jaksi permanentní, také znám situace, kdy spím vstoje....věřím, že v této situaci může sklenička vína udělat "dobře"...

Chci Vám vyjádřit velkou podporu, ve Vaší situaci se totiž může ocitnout kdokoliv (i ti zdejší mravokárci, kteří si jsou tak jistí v kramflecích, třeba stačí, aby třeba jeden z rodičů onemocněl a vyžadoval neustálou péči (má kamarádka z tohoto nasazení sama začala pít)....

Držte se, jste určitě na dobré cestě.

Sama říkala, že pro ni bylo zlomové uvědomit si, že nesmí pít vůbec. Že prostě alkohol musí vytěsnit úplně ze svého života - stačí se napít malinko a mozek to chce zas a se vším všudy. Nepije už skoro 7 let a každý den je pro mě, moji sestru a našeho tátu jako zázrak.....naprosty souhlas


Lucyno, drzim moc moc palce! Mas velmi dobrou schopnost sebereflexe a snahu stav zmenit, coz stoji na Tve strane.

Myslim, ze je dulezite NEPIT vubec, nejspis mas fest genetickou zatez a piti alkoholu jako silny vnitrni odmenovac, ktery se jen tak necim nahradit neda a tudiz budes mit na alkohol STALE CHUT.

DIKY za KAZDY den, kdy NEPIJES!

Moc drzim palce

to je let,kdoví,co bude!Určitě Tě čeká ještě plno radostí,neboj!

Nehraje ... každý je v něčem nespokojený. Já v tom, jak mne odjakživa vidí rodiče. Pro ně jsem zklamáním a důvodem k pomluvám po celé rodině. Rozvedená, rozejítá, nemanželské dítě, chlap mi umřel v posteli ... a to mám IQ 131 - zjištěno u Menzy, když mi pořád předhazovali, jak blbá jsem. Sice s něčím pomohli, ale o té pomoci se zmíní pokaždé, když mají pocit, že ZASE dělám něco jinak a nebo se dozví (nestýkáme se), že jsem prostě v životě udělala nějakou změnu. Jo a vědět, že mi chlast pomáhá tady všechno přežít? Pak už se mnou nebudou chtít mít společného snad nic. Máme alkoholismus v rodině, ale ten, kdy příbuzní spadli na samé dno lidské důstojnosti a několikrát se léčili a ztratili všechno, co jen mohli. A to by se jim hodilo do karet, proto to musím zvládnout s grácií. A chlapi? Jednoduše mi není dáno a jsem ráda, že mne čím dál tím míň trápí, že chodím všude sama a že chlap je dobrý jen do postele a to ještě ne každý. Desítky let jsem se snažila dávat ... k čemu mi to bylo? Zůstala jsem sama a pár let byla považována za blbce, když jsem žila, s kým jsem žila. To je za mnou, já se v tom nehrabu, jen okolí bývá "milé", když mi to někdo rád připomíná.
Uvažovala jsem o přestěhování, jenže mám malou, která nechce nic měnit, protože ona mne zná deset let a pro ni jsem ta nej máma. Nemohla mít lepší. I když i ona vnímá vztah mých rodičů ke mně a vlastně celé mé rodiny. Naštěstí je velice inteligentní, žádná ovce k ochočení a má svůj pohled na všechno kolem a ona je tím hnacím motorem a sluníčkem, když je mi zle. A pak ... před ní nenadávám, nechlastám, nepomlouvám ... to za mě udělají jiní. Ona mne vnímá něco přes deset let a já sebesamu vlastně taky. Poslední 4 roky si nenadávám, netrýzním, i když si občas pobrečím. Žiju teď a chyby opakovat nebudu, i když na to někdo čeká.
Zní to hnusně, ale jsem tu v druhé řadě proto, abych štvala všechny ty pomlouvače a dokázala jim, že nemají pravdu, když mě při každém zaškobrtnutí, chtějí vidět se válet co nejdýl v bahně. Pokaždé, když potkám někoho, kdo si mne někdy bral do h..y, usmívám se, chválím sebe, děti, práci, všechno je přeci fajn. A že jsem sama? Jejda, to ti je ale výhoda.
Neudělám nikomu radost. A proto se z toho všeho a z té přetvářky musím občas vypít, vytančit, vyzpívat. Ale tajně, nechci, aby někdo věděl a nedej bože viděl, jak mi je, když mi je zle.

Hodně zajímavý příspěvek... působivý... směsice hrdosti, osobní sily, ale i slabosti najednou, kdybys byla fakt spokojená, tak bych řekla, že je to v pořádku, ale já v tom cítím hluboký smutek, něco mi tam nehraje.