Názory k článku Stěhujeme se. Co na to děti?

Jsme tři sourozenci a zažili jsme stěhování z Olomouce na Moravu-jih a potom do Přerova.
Stěhování z Olomouce na Moravu proběhlo bez problémů byli jsme malí(já 5let a bratr o 3více).Ale stěhování z Moravy do Přerova mě zastihlo v 8.třídě ve druhém pololetí,kdy se odcházelo na střední školu. Třída utvářená od první třídy mě brala jako vetřelce,sice jsem kamarádky našla,ale nebylo to ono.
Navíc z toho pololetí jsem byla přes měsíc vážně nemocná. Starší bratr byl na střední škole v Olomouci od prváku, tak neměl problém a mladší bratr byl v 4.třídě, což taky neměl problém. Odnesla jsem to nejvíce já a při stěhování jsem musela vyhodit spoustu zajímavých věcí ze zákl.školy,což dnes lituji. Prosím rodiče, berte v úvahu pocity svých dětí při stěhování a umožněte jim setrvat v původních školách,pokud je to alespoň trochu možné!(hlavně těm starším-náctiletým). Dnes si také neumím představit stěhování mezi základními školami, každá má jiné učebnice, jinou výuku apod.

My jsme se stehovali nekolikrat. kdyz jsem meli jedno dite tak jednou, a s dvema detma taky jednou , snad uz naposled. Poprve bylo me dcerece 2,5 roku, a obeslo se to bez problemu, stehovali jsme se z bytu do domku s velkou zahradou, ve stejne vesnici.
po druhe jsme meli rocni dcerku a uz 6 letou . Po pravde ja jsem z toho mela daleko vetsi obavy. strach ze samoty, stehovali jsme se 20 min. autem od streho bydlist. Starsi holka se hned zabydlila, nasla si v sousedstvi kamarady, ( skolka byla horsi, pani ucitelka nam moc nesedla) ale ona by uz po mesici nesla zpatky. No a mala to vubec nejak nezaregistrovala.

Prožila jsem náročné stěhování ze západních Čech na východní Slovensko v devíti letech. Bylo to v roce 1985, táta byl voják, oba rodiče ze Slovenska, pro ně to byl tedy návrat domů, pro mě a ségru příchod do neznáma. Byla jsem ve třetí třídě a byla jsem několik měsíců za totálního exota. Zažila jsem šikanu, výsměch a i když jsem slovenštinu rychle dohnala, stejně jsem byla "jiná" a měla jsem problémy se spolužáky. To trvalo celou základní školu! Osvobodila jsem se až na gymplu. Navíc doma začaly problémy mezi rodiči - mámě stěhování přivodilo zdravotní problémy, pro které byla každou chvíli v nemocnici, táta se zase začal rozhlížet po jiných ženách, takže nastalo domácí peklo. Takže sečteno a podtrženo - stěhování pro mne znamenalo obrovské trauma. Chodila jsem do školy i ze školy s brekem, neměla jsem žádné kamarády a nikoho, komu bych se mohla svěřit...rodiče žili svými problémami, které navíc přenášeli na nás - děti. Ségra byla mladší, měla svůj svět a taky si prožila své, nicméně o tomto smutném období jsme se sestrou dokázaly mluvit až v dospělosti.
Pak mě stěhování čekalo ještě několikrát - mimo jiné ze Slovenska zase do Čech. Svým dětem podobné zážitky připravit rozhodně nechci, takže jsem se zařekla, že tohle bylo poslední stěhování a už se nikam nehneme - minimálně dokud děti nebudou mít 15 let.
Kromě dětí ale stěhování těžce (a možná ještě hůř) snášejí senioři. Právě nedávno se za námi do Čech přestěhovala moje maminka, protože zdravotní problémy a samota jí na Slovensku opravdu nesvědčily...nicméně tuto změnu (i když má kolem sebe rodinu) prožívá dost těžce, neustále mluví o tom, že se stěhovat neměla...jsem z toho docela smutná, ale samotnou na Slovensku jsem ji opravdu nechat nechtěla. Má tady koupený byt, právě prochází rekonstrukcí, tak doufám, že až se nastěhuje do svého, tak si časem zvykne. Stěhování je holt těžké pro každého, zejména pokud má pocit, že neměl moc na výběr - a to se týká především dětí i starých lidí.

Stěhovali jsme se z paneláku, když dětem bylo 1, 5 a 14 let. Nijak jsem si nepřipouštěla problémy, ten panelák stejně pro mě byl dočasný, i když jsme tam byli téměř 15 let - domov to nebyl nikdy. Přestěhovali jsme se do domku, ale ve stejném městě, jen na druhý konec. Žádný slzičky nebyly - nejstarší dcera stejně už chodila do jiné školy, navíc byla ve věku, kdy za těmi svými kamarády na sídliště mohla jít sama. Prostřední syn nijak fixovaný tam nebyl a nejmladší byl malý. Nyní si nejmladší vůbec nepamatuje, že by snad jsme někdy bydleli jinde, prostřední sice ví, ale původní byt by už nenašel a nejstarší? Ta má teď svoje, ve městě jsme /vesnice by jí vadila/ - takže jednoznačně bylo všechno v pohodě.

Jedno takové stěhování do nového "domova" mne vlastně ovlivňuje dodnes. Mamka se v mých 8 letech podruhé vdala a v listopadu 88 v mé 4. třídě jsme se z Jižních Čech přestěhovali na Rokycansko, otčíma převeleli na útvar jinam. Bylo to něco šíleného. Brečela jsem asi několik měsíců, v nové škole jsem si nikdy nezvykla a nenašla žádné kamarády. Naštěstí v té době začínala víceletá gymnázia a já se po roce a půl vysvobodila přechodem do primy do blízkého městečka, kde jsem strávila báječných 7 let s novou partou, kde jsme byli většími či menšími nováčky téměř všichni. A to mě asi "zachránilo". Ještě v 17 letech jsem plánovala, že hned po gymplu někam vypadnu pryč, ale co náhoda nechtěla, potkala jsem v místě bydliště mého současného manžela a z odchodu se nic nekonalo. teď je to mu právě 20 let co tu bydlím, a přesto, když se každé léto o prázdninách vracím na Jindřichohradecko, přepadá mě takový ten pocit, že jedu domů. I když doopravdy doma jsem spíše už tady, protože se tu narodily moje děti a už tu prostě jsem 2/3 svého života. Takové surové vytržení dítěte z jeho prostředí patří k věcem, které mamce asi nikdy docela "neodpustím". Utěšuju se však tím, že bych třeba neměla tak bezva rodinu a nejlepší kámošku jako teď. Vím však, co mojim dětem nikdy neudělám.