Názory k článku Otázky kolem adopce (které vážně nesnáším)

Dobrý den,
lidská hloupost bohužel asi jen tak nezmizí. Nemám žádné ( zatím) děti, takže se potýkám jen s otázky, zda už jsem těhotná a věřte, že v okamžiku, kdy dostanu třetí v jednom týdnu ( směs rodiny, přátel, ale i zcela cizích lidí), tak si říkám, proč se stále ptají a nepočkají až budu těhotná ( což bych si fakt přála) a jistě jim to nadšeně hned sdělím.
Jinak jsem začala, ale reagovat spíše na adopci tatínků, jsem tatínkem adoptovaná a rozhodně mezi mnou a bráchou nikdy rozdíl nedělal a rád nás má myslím stejně.
Mějte se všechni krásně.

Toho doktora bych asi nakopala s rozběhem )). Jinak tento příspěvek je skvělý, moc jsem se pobavila - jasně, na dobře formulované otázky my adoptivní rodiče bez potíží odpovíme, taky mám jednu historku: byla jsem s oběma dcerami na dětském programu v ostravské Rodince a přišla tam maminka s bio dítkem. 3/4 hodiny na nás koukala, skoro s vytřeštěnýma očima, pak říká: "Ty vaše dcery si ale vůbec nejsou podobné." A já na to: "To ani nemůžou. Mají každá jiné rodiče." Paní málem dostala infarkt. "JAKTO????" "Jsou adoptované." Miniinfarkt se určitě konal ). Byla z toho v šoku jak ona, tak ostatní matky, nevím proč, furt nevím, PROČ je tak exotické se "přiznat" k adopci, když každé 20. dítě je nebiologické a navíc spousta tzv. bio dětí vyrůstá s jedním nebio rodičem. Onehdy jsem slyšela krásný rozhovor dvou bio dětí z prvního stupně ZŠ, které měly "službu" u dveří do školy: "Já mám dva taťky." "Jo? Já mám zas dvě mamky". "Hm, tak to jsme na tom skoro stejně." Určitě ale tyto děti nejsou předmětem nadstandardní pozornosti okolí )). Navíc x dětí, které potkáváte ve školách, dětských centrech, na nákupech, JSOU ADOPTOVANÉ. Jen to nevíte, protože rodiče nejsou tak otevření jako Kačislava nebo já, a prostě to NEŘEKNOU. Možná byste se divili, kolik jich ve skutečnosti je )).

Otázky i lidi jsou různé Chytré i blbé. Vážně záleží na taktu.
Taky by mě zajímalo, jaké to je, mít adoptované dítě. nenapadlo by mě, že ho rodiče nemají rádi. Spíš by mě zajímalo, jak k nim přišlo, v kolika letech, co má za sebou, jaké to je, být rodičem adoptovaného dítěte. a teď mi rozumějte dobře. ne proto, jaké to je, jak ho máte rádi. Ale jak se vyrovnáváte s některými věcmi, které provázejí adoptované dítě. Citová deprivace, důvěra, či naopak nedůvěra k cizím lidem. Jasně, jde-li o miminko, jsou tyto formy reakcí asi minimální, ale u dětí starších se vyskytují. Zajímaly by mě prostě pocity adoptivních rodičů.
Pěkná kniha, kterou jsem kdysi četal, se jmenovala "Jako stromy bez kořenů", kde právě o adopci a pocitech adoptivních rodičů psala nějaká, tuším německá, maminka.

Ale chtěla jsem se zmínit o osobních "srážkách s blbcem"
Paní učitelka ve školce: "Měli byste pořídit Elišce sourozence, potřebuje to jako sůl" nebo "A kdy budete mít druhé, už je na čase?" Moje odpověď:"Paní učitelko, když dovolíte, budeme si o narození či nenarození našich dětí rozhodovat sami s manželem"

A jedna úsměvná z dětské pohotovosti. Oba jsme s manželem bledé pleti. Naše dcera je od přírody snědá, přes léto vážně vypadá jako čokoláda. Asi to má po mém dědečkovi, který je taky tak snědý.
Pan doktor: "A po kom je dcera tak snědá?"
Já: "To nevím"
Pan doktor, velice opatrně: "A její otec?"
Já: "No, to je manžel, ten je taky světlý"
Pan doktor tváříce se drobet nevěřícně "Tak když je to tak, uděláme radši jaterní testy. Mohal by mít vysokou hladinu bilirubinu, což by mohl být problém".
Za 14 dní nám přišly výsledky, které potvrdily, že naše dítě, ač má oba světlé rodiče, je prostě snědé od přírody.

Ahoj Kačislavo, dík žes to tak hezky napsala, cítím to úplně stejně. Máme doma devítiletého Honzu a i když bych ho s tou jeho živelností občas přetrhla vejpůl, vím, že je to pro mě to nejmilovanější, nejvoňavější a nejkrásnější dítě jaké znám. Neumím si představit, co by na tom mohlo změnit bio-nebio. Z toho, že se s námi denně chodí pomazlit, odmítá se vystěhovat z naší ložnice atd. se zdá, že je to oboustranné. S lékaři tak špatnou zkušenost nemám, spíš jsou nejdříve zaraženi, když jim někdy skrz rodinnou anamnézu řeknu, že je adoptovaný, ale párkrát mě vzápětí pochválili, že je to super, že to netajíme. Dokonce mě překvapil můj gynekolog, že jsme jako udělali dobře a nevolili tu krkolomnou cestu k hodně komplikovanému napůl bio porodu. I když si někdy říkám, že bychom jako dva introverti měli pravděpodobně trochu klidnější dítě, neumím si představit, že bych Honzíka neměla. Když už, tak obojí. Přeji co nejhezčí mateřskou, první třídu, pubertu, střední školu a tak dál

Zeptat se někoho, proč si "vybral" takové dítě a ne jiné, je mezi neomalenými dotazy opravdová "třešnička na dortu". Ale nutno říct, že i my jsme podobné otázky zažili, i když naše děti romské nejsou - zase se nás někdo ptal, proč jsme chtěli dvě najednou a proč jsme nechtěli miminko, když jsou "nejméně riskatní" (naše děti k nám přišly, když jim bylo 2 a 3). Fakt nevím, co za dotazy nás ještě čeká!