Názory k článku Jak se stát rodiči

Také si myslím, že je zbytečné předpokládat, že přijaté děti budou mít automaticky mnohem větší problémy než děti biologické. Adoptovali jsme s manželem sourozence, kteří jsou prakticky naší kopií, či spíše pozoruhodnou směsicí mě a manžela. Nikdy bych nevěřila, že je to možné, ale jsou nám podobní nejen fyzicky, ale i psychicky natolik, že je to až zarážející. Podotýkám, že jsme si je nijak "nevybírali", prostě zaúřadoval osud. Syn sice trpí poruchou řeči (dysfázií), ale zřejmě to nemá vrozené, pravděpodobně ho velmi zanedbali v bio rodině, kde byl do dvou let. Musíme s ním hodně cvičit, ale jeho problémy nejsou ve srovnání s problémy, které řeší mnozí naši přátelé se svými bio dětmi(hyperaktivita je z toho to nejmenší), o nic větší. Takže mě samozřejmě velice dráždí, když mi každý druhý doktor o synovi řekne: On je adoptovaný? To s ním máte jistě spoustu problémů! A můj syn je chudák vlastně poměrně neproblémové dítě (tedy kdyby "nezdědil" půlku vlastností po mně :-)

Liné, moc se mi líbí tvůj názor, že se z výchovy(i problémových dětí) nemá dělat věda. Vím z vlastní zkušenosti, že jsou děti, které by místo psychofarmak potřebovaly normální výchovu s pevnými pravidly a mořem lásky.

Už to tady mnohokrát zaznělo, ale stejně mi to nedá. Mnoho lidí pořád řeší dědičnost, špatné a dobré geny... Myslím si, že bychom byli daleko šťastnější, kdyby se pořád u dětí v náhradní rodinné péči neřešila dědičnost, pořád neoperovalo s pojmy jako je sociální nemocnost (to byl citát odborníka z jednoho DD - bohužel). Když my budeme k dětem přistupovat bez filtrů na očích, ušetříme si mnoho problémů vzniklých z předjímání.

Já tím samozřejmě nepopírám psychickou deprivaci a další důsledky předchozích vlivů. Všechny nás formují naše předchozí zážitky a zkušenosti. Ale zkusme je brát jako daný fakt, a dívat se dopředu, ne jen pořád řešit pravděpodobnost vzniku poruch chování, hyperaktivity, ADHD...

Bohužel se mi zdá, že nejvíc nálepkují takovéto děti odborníci. Náhradní rodiče se zdravým selským rozumem a ušetření odborného vzdělání toto dopředu vůbec neřeší.

Pro dokreslení ze života: můj syn biologický má ADHD, dyslexii, dysgrafii prostě kdeco, v pedagogicko-psychologické poradně jej zdiagnostikovali a poradili, ať z toho neděláme příliš velkou vědu. Můj druhý přijatý syn v pěstounské péči, má podobné potíže, s menšími vnějšími projevy. Jiný psycholog v téže poradně: aha, on je adoptovaný, no tak to se musíte připravit na ........ a následoval několikaminutový výčet poruch a potíží, které nás čekají. Když začal doporučovat psychiatra, tak jsem se vzbouřila já.

Co jsem vlastně chtěla říct - pokud o náhradní rodinné péči uvažujete a bojíte se, jaké vlastně to dítě bude, a co když se dá v dospělosti, pubertě ke svým... Myslím si, že podstatnější je, zda z našeho přijatého dítěte vyroste dobrý člověk, který bude umět milovat zase své děti, protože my jsme jej také milovali takového jaký nám byl dán.

V červnu byly prezentovány výsledky ročního výzkumu pěst. rodin, ze kterých vyplynulo, že při srovnání s kontrolní skupinou jsou pěstouni lidé, kteří si umí poradit (např. svoje problémy za neřešitelné označily 4% respondentů, oproti kontrolní skupině, kde jich bylo tuším 25)- celý výzkum, resp. jeho výsledky si lze prohlédnout na www.pestounskapece.cz. Za zajímavé v tomto souboru považuju především to, že absolutní většina těchto rodin má děti více než 7 let, tzn. neprošli přípravou. Mnoho z nich se naopak v současnosti na přípravách žadatelů podílí. Ačkoliv to není výsledkem výzkumu, zdá se mi, že to vypovídá o tom, že příprava nebude ten rozhodující faktor, jestli náhr. rodiče budou svoji roli zvládat.

Čímž nechci říct, že příprava být nemá - jenom bych ji zaměřila jinak, víc zážitkově. Ale to je jenom můj soukromý pohled na věc.

Suzann!! Tvých dotazů se dotýká sekce "náhradní rodina", tady na Rodině.cz. Je tam i poradna, tam je spousta odpovědí na dotazy podobné tvým...a také články, příběhy...:) ..mrkni tam, je tam spousta zajímavého"