Názory k článku Když maminky studují...

Evo, dovedu si představit jak se cítíte a jak vám je. Něco obdobného zažívám nyní doma. S rozdílem, že se na studia teprve chystám. Je mi 33 roků a původní profesí j¨sem zdravotní sestra. Dva roky po maturitě jsem otěhotněla a již jsem se do zdravotnictví nevrátila. Přišly další děti......... a nyní jsem konečně zatoužila dodělat si obor porodní asistentky, kterou jsem po maturitě přerušila. Všichni mě strašně zrazují, včetně mého manžela, mých rodičů. Jedině nejstarší děti mě fakt podporují( studují na osmiletém gymnáziu), a drží palce na přijímačky. Ale koho budu nejvíce potřebovat je můj manžel, který se ke studiu staví velice chladně. Sám studoval vysokou při zaměstnání, ale nějak to šlo. trochu mě mrzí, že nám muži nedají více podpory. Možná by to potom šlo o mnoho lépe. Můj manžel mě trochu sune do pozice viníka, za případné nedostatky v chodu rodiny. Závidím ženám, které tady píší, jak jim byl manžel největší oporou, ach jo.......
No snad to nakonec dobře dopadne.

Vlaďka

Ahojky, taky patřím k těm, které se radovaly, že se dostaly na vysokou a pár týdnů na to zjistily, že čekají miminko...

Rozhodla jsem se, že zkusím zvládnout obojí.
Týden před porodem jsem dodělala poslední zkoušku prvního ročníku a s individuálním plánem a za pomoci manžela a babiček pak zvládla celou výšku na denním. Ondrovi byly čtyři ročky, když jsem státnicovala. Musím uznat, že jsem to měla mnohem snažší díky tomu, že jsem měla:
1.) jen jedno dítě a ještě k tomu hodného spáče
2.) hodného manžela a hlídací babičky
3.) a že jsem nepřerušila studium,tudíž jsem z toho "nevypadla".

A ten, kdo si myslí, že je mé nejstarší dítě ochuzeno, protože jsem se mu dostatečně nevěnovala, tak těm vzkazuji, že jsou na těžkém omylu!!!
Náš syn uměl poznávat písmena ve dvou letech, číst plynule v pěti a když šel do první třídy, počítal v záporných číslech. Všichni jsme se mu maximálně věnovali a rozhodně to není o tom, zda matka chodí do školy nebo nechodí a je jen s dítětem doma.

Mimochodem - a co před třiceti lety, když se dávaly děti po šestinedělí do celotýdenních jeslí a rodiče si je vyzvedávali pouze na víkend? A nikomu to nepřišlo nenormální...

Teď mám po škole pět let, děti máme tři a protože jsem už dva roky doma koketuju s myšlenkou, že bych zase něco zkusila. Nejste taky někdo z Ostravy a nechcete zkusit třeba stavařinu? Samotné se mi do toho nechce.

Všem vám, co jste se na studium při dětech daly, držím pěsti a věřte, že s pevnou vůlí to dokážete!
Jana + Ondra (9let) + Evička (1,5 roku) + Sonička (8 týdnů)

Ahoj, jsem moc ráda, že se tady rozjela takováto diskuse. Já mám zatím roční odklad, nejdřív jsem si myslela, že to s malým miminkem půjde. Jenže malá je nespinkací, tak bylo rozhodnuto. Doufám, že v září naberu dost sil pokračovat. Ovšem když tady čtu, jak studujete i s více dětma, tak si říkám, že to snad půjde. Chce to opravdu pořádně si zorganizovat čas a podporu rodiny. Když jsem zvládla vystudovat bakaláře při práci, tak ty dva roky taky dodělám.
Držím Vám všem palečky při studiu!!!Buďte silné a nedejte se třeba i drobnými neúspěchy zlomit. Jsme přeci silné ženy (kdo vymyslel, že jsme slabší pohlaví?)!

Taky letos končím a už se opravdu nemůžu dočkat! Ale nelituji, že jsem do toho šla, přestože toho někdy mám plné zuby a nestíhám - chodím ještě do práce. Nemám ale pocit, že by děti trpěly - snažíme se jim oba věnovat, trávíme hodně času spolu a pořád něco vymýšlíme. Jsem učitelka ve školce, takže jsou moje děti se mnou témeř celý den. Když mám zkoušky, vezme manžel v sobotu děti a vyrazí na celodenní výlet někam do lesů a já se můžu učit. Jsou věci, které samozřejmě nedělám - nechodím cvičit, do kina, někam na pokec, nedá se u nás jíst z podlahy a medaily za úklid bych rozhodně nevyhrála. Ale jsme spokojeni. Myslím si, že mým studiem je obohacena celá rodina - naučili jsme se opravdu si všichni pomáhat, i pro mé malé dcery je dnes samozřejmostí podílet se na chodu domácnosti. Víme, že se na sebe můžeme spolehnout a že se podržíme. Vidí, že je normální, když se chlap postaví k plotně nebo vytře podhladu. Vidí, že je normální se učit; starší dcera jde po prázdninách do školy a těší se, že se bude učit jako maminka. Vidí, že je občas potřeba zatnout zuby a překonávat překážky, i když se nám moc nechce. Moje studium je týmová práce - bez své rodiny bych to nikdy nedokázala. A skoro mě dojímá, když jedu ke zkoušce a dcery mi řeknou: "A maminko, snaž se, ať dostaneš jedničku! Ale kdyby to byla dvojka, to nevadí, to je také dobrá známka!" No řekněte, můžu je zklamat?

Jsem na mateřské a jak tady čtu jak všechny studujete tak Vám jen závídím, ráda bych si doplnila vzdělání, ale nějak na to nemám odvahu. Tak vám všem studujícím držím palce...