Názory k článku Když maminky studují...

Mám dvě děti 5 a 7 let, děti mají 3x týdně kroužky, pracuji na poloviční úvazek a začla jsem studovat, je to šílený, no snad to zvládnu, musím, už kvuli dětem, aby viděly, že něco dokážu a že taťka nám pomáhá se vším.

Také patřím k maminkám, které se daly na studium.
Mám dva malé kluky (3 a 5 let), babičky daleko a manžela
pracovně na tři roky v zahraničí a loni jsem začala dálkově studovat
na FF UJEP. Je to náročné. Do školy jezdím 90 km a během
přednášek mi děti doma hlídá slečna na hlídání.
ALE - baví mě to. Po pěti letech doma s dětmi jsem se
už těšila na nový příjem informací. Sice jsem si z knihovny
stále půjčovala knihy o psychologii, výchově dětí nebo
cizojazyčnou literaturu, abych se jazykově udržovala, ale
vysokoškolské studium dá zabrat. Ale dá se to zvládnout.
Takže nám všem držím palce a těším se na vaše další příspěvky a
zkušenosti se studiem.
Ellen

Myslím, že každá matka s malými dětmi, která dokončí nějaké studium, zaslouží obdiv. Vždyť je dost mladých lidí bez závazků, kteří se ani neodhodlají něco studovat, třeba ani ne proto, že by to inteligenčně nezvládli, ale jsou líní, pohodlní, chtějí hned vydělávat. Moje dcera začala studovat VŠ ekonomickou, denní studium, načež přišla do jiného stavu. Během studia přišla poté neplánovaně do jiného stavu podruhé, přerušila studium na 6 měsíců, poté pokračovala v denním studiu, chodila jen na nejdůležitější přednášky, jinak se učila sama. Když skládala státní zkoušky, měla tedy dvě malé děti. Stálo ji to ovšem mnoho nervů, babičky obě zaměstnané, občas hlídal děda,kamarádky, já odpoledne, případně někdy o víkendu. Školu dokončila, státnice udělala za jedna, ale strašně za těch pár let zhubla a myslím, že několik let potrvá, než se z toho dostane. Problém byl taky ten, že obě děti, když byly malé, pořád brečely, měly zažívací potíže, střevní koliky, čili se nevyspala ani v noci.Děti byly kojené a dcera se snažila jíst rozumně, nic ovšem nepomáhalo. Je to už za námi, ale všichni z toho byli rozhození. Ale obdivuji ji, že studium dokončila, neboť například dcera mého šéfa, bez závazků, ze školy odešla. Začala druhou - a také ji nedokončila.

Musím říct, že mi tento článek vlil novou sílu a optimismus do žil!!! Otěhotněla jsem v 3. ročníku na VŠ a kvůli psychickým problémům z neustálých nevěr, alkoholismu a s tím spojeného občasného násilí, jsem "byla převelena" na rizikové. Tehdy šlo všechno stranou a já se jen modlila, aby po tom všem byla má malá holčička zdravá. Díkybohu se tak stalo. A já po rekonvalescenci po téměř dvaatřicetihodinovém porodu jsem začala řešit věci, na které během těhotenství nebyl čas ani chuť - opatrovnictví dcery, výše alimentů, škola, atd.
Celé 2,5 roku jsem skládala zkoušky nejhůře za 2, měla jsem nakročeno na červený diplom, a o to bylo větší překvapení, když jsem se na děkanátu dozvěděla, že by bylo vhodné, abych na vlastní žádost ukončila studium, protože za ten půlrok, kdy jsem byla na rizikovém, jsem neměla, vzhledem k pobytu v nemocnici, příležitost pravidelně docházet do školy, to se odrazilo na výsledcích ze zkoušek, a pak už to šlo ráz na ráz.Přerušení studia mi nepovolili - podala jsem žádost o 2 dny později než jsem měla, prodloužení semestru mi také zamítli, už nevím proč. Skončila jsem školu po 2,5letech bez titulu.
Co mě na této situaci štvalo nejvíc, byl přístup našeho proděkana pro studijní záležitosti (zdravím Vás, pane Koutecký), který se ke mně choval jako k tomu největšímu flákači, absolutně nebral na vědomí důvody pro mé polevení ve studiu. Přestože jsem měla v indexu až na pár vyjímek samé výborné, v ruce potvrzení o rizikovém těhotenství a komplikacích při porodu, které způsobily delší rekonvalescenci. On si vedl svou: "Vaše důvody mě nezajímají, srovnejte si to v hlavě, proč k této situaci došlo."

Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že budu na vždy bez titulu, ale po Vašem článku jsem se rozhodla, jdu do toho znova. 18.6. jdu k přijímačkách na stejný obor, uznají mi všechny splněné povinné předměty a za tři roky snad budu vytoužený BC.

Držím pěsti při studiu!!!!

Taky jsem tento školní rok začla studovat a musím říct , že už jsem s tím chtěla asi 1000x praštit . Mám dvě děti - holky , 10 a 4 roky . Jsem sice momentálně bez práce , takže by se mohlo říct , že mám čas se učit . Ale dokopat se k tomu mi dělá velký problém . Přesto chci školu dodělat . Tak kde je problém ? Nestačí jen chtít ?