Názory k článku Krkavčí matka za mřížemi - příběh nekončí

Jsem také zdravotnice, dodržuji lékařské tajemství, přesto jsem ráda, že tu hrůzu sem Vlaďka napsala. V tomto případě by bylo správné fotografii této hrůzy vyvěsit soudkyni na dům, nebo aspoń na štítek u její kanceláře a příslušnému sociálnímu odboru na jeho internetové stránky. Jak jinak může mrtvé dítě žalovat? Kdo o něm může ještě za rok vědět? A jakou odpovědnost nesou lidé, kteří rozhodují? Budou vůbec nějak postiženi, že rozhodli špatně? Ne každý je postižen svým svědomím!
Mám vlastní zkušenost, že po požádání o svěření dítěte do pěstouské péče do stabilní rodiny s dobrým zázemím se dobré dva roky NIC neděje. Po dotazech: Úřednice na úřadě je nemocná, pak se mění, pak mají přednostnější případy, pak se úřad stěhuje. Pak, když se Vám narodí další dítko, nejlépe dva dny po porodu Vaši žádost někde vyhrabou a (po úvodu, že Vaše žádost přestává být po dvou letech platná...)si Vás pozvou na celodenní psychologické testy. Za ty dva roky už z naší péče mohlo profitovat odložené dítě. Pak Vás ev.někde prověřují lidé, z nichž někteří ani zdaleka nedosáhli v rodinné péči, ve zkušenostech s výchovou, ve vzdělání, v partnerském vztahu, atd. to, co vy. Následně vám tito lidé vhodné dítě vyberou a dají na zkoušku, vy do toho mluvit nemůžete (pouze můžete papíru svěřit, jaké dítě byste nechtěli ... copak to lze? Je to záležitost srdce...). A nebo taky žádost zamítnou. Celé postavené na hlavu. My jsme to prozatím vzdali. Bere nám to sílu, abychom se...věnovali dětem.
Ale vím jedno, že kdyby tu dvouletou holčičku, nebo třeba to miminko narozené z incestu a odložené v kojeňáku, nebo kteréhokoli jiného nešťastného drobečka dali k nám, udělali bychom všechno pro to, aby aby byl u š´tastný a nic mu nechybělo.

dělá to na mě dojem, že docela zásadní vinu na tom všem asi má ta sociální pracovnice. Skoro bych to postavila na roveň zavinění "matky". Matka pokud něco takového udělá nepochybně ji něco chybí (nebo přebývá), dlouhou dobu už k tomu směřovala a její chování dávalo dostatečně najevo, že má velký problém. Právě proto máme systém, který ji měl a mohl v jejím jednání zastavit. Nevím na základě čeho rozhodovala soudkyně (nemám k tomu informace) pokud měla nějaké podklady, které dokazovaly, že "matka" jednala v předchozích případech pod vlivem duševního stavu, který pominul, je její rozhodnutí pochopitelné a odvaha chvályhodná (zdůrazňuji ale že nevím, na základě ČEHO rozhodla tak jak rozhodla a celkem by mě to zajímalo). Po vrácení dítěte matce ale měl nastat velice podrobný a pečlivý dohled, který však již nebyl (???nevím) v pravomoci soudkyně. Tohle měly obstarat sociální pracovnice, které to měly na starosti. Pokud je pravda, že tam byly jednou, napodruhé se na to vykašlaly, když se nedostaly dovnitř, pak je to totální selhání a je třeba je volat k osobní zodpovědnosti. NEvím jaké jsou a zda existují nějaké směrnice pro sociální pracovnice a pokud jejich současná podoba něco takového umožňuje, je třeba je změnit.

Je pravda, že nyní je v médiích nesrovnatelně víc informací, takže to vypadá, že je těch případů víc. Co se týká kontroly novorozeňat, samozřejmě že se i při vší kontrole nedalo spolehlivě zjistit, zda matka dítěti občas neubližuje. Ale je pravda, že dost často poznám pouhým pohledem, že dítě není úplně v pohodě (nemám na mysli dítě z normální rodiny, které je třeba nemocné apod.). Občas se mi stává, že vidím na ulici "matku" s kočárkem, které bych od pohledu nesvěřila ani kočku, natož dítě. A dost často jsem pozorovala, že děti takových matek mívají úplně jiný výraz v obličeji, jsou takové smutné, ustarané, některé jakoby měly obličej starého člověka. Vždy mě zamrazí, když něco takového vidím. Vzpomínám si, když jsem v r. 1974 chodila do poradny s čerstvě narozenou dcerou, byla tam jedna mladičká matka, Maďarka s novorozencem, přišla právě z porodnice a její partner byl Rom - a na našem středisku byla skutečně pečlivá sestřička, slyšela jsem, jak jí řekla, že k nim bude často docházet a dohlížet na to, aby dítě bylo v pořádku, přebalené, nakrmené atd. Byla to její vlastní iniciativa.Ta rodina bydlela v nějakém zanedbaném statku, byl to okraj Prahy, tam se lidé docela znali, ne jako ve velkoměstě, kde je vše anonymní a tudíž se leccos zjistí, až když je pozdě. Co se týká kontroly opruzení, tak občas je dítě opruzené při sebelepší péči. Dřív byly hadrové plenky, to bylo horší než papírové, které moč sají, protože se mi nejednou stalo, že syn, který měl hodně jemnou kůži oproti dceři, byl mokrý, usnul v tom - a za delší dobu se vzbudil a už byl opruzený. Ale na dítěti se pozná, zda je o něj dobře pečováno, i kdyby bylo momentálně opruzené. Viděla jsem těch mimin za život fakt dost. A děsí mě, že nyní není absolutně žádná kontrola - normální mamina to nepotřebuje, ale právě takové "matky" jako byla ta, o které byl článek, tím pádem naprosto unikne jakékoliv kontrole. Pak také jsou různé nezodpovědné feťačky, které vůbec do žádné poradny nedocházejí apod. a u těch je zázrak, když dítě přežije. Samozřejmě se občas stane v naprosto normální spolehlivé rodině, že dítě spadne, má modřiny apod. Můj vlastní vnuk nám spadl ze skluzavky přímo na hlavu - a stála jsem vedle i s jeho matkou. Byl to šok, i když se mu nic nestalo. U živých dětí je to otázka vteřiny.Nebo jej zcela nečekaně prudce strčila sestřička a padl obličejem na roh a měl podlitinu přímo pod okem, tomu se prostě zabránit nedá. Ale pokud se u některého dítěte v nemocnici zjistí, že má zhojené zlomeniny apod., naprosto nechápu, že takové dítě okamžitě rodině neodejmou. A nikdo z těch, kdo rozhodovali, není potrestaný, když dítě utrpí další úrazy nebo dokonce nepřežije. To nechápu a nikdy nepochopím, vždyť přece zákonodárci též mají děti. Možná je to i tím, že zákony vytvářejí především muži a velmi malé procento žen, navíc možná žen, které ani děti nemají.

Lízo, ne že bych souhlasila s tím, aby se tyto věci zveřejňovaly tímto způsobem na internetu, ale jenom pro pořádek - povinná mlčenlivost se týká pacientů, tedy žijících. Při úmrtí pacienta je lékař (zdravotnický personál) povinné mlčenlivosti zbaven. Mám na mysli hledisko práva, nikoliv morálky.
Na druhé straně právě povinná mlčenlivost je důvodem, proč se lékař při podezření na týrání dítěte dostává do tak složité situace.

Mitzi,
není nic jednoduššího,
než VŽDYCKY, když sprchuješ dítě, držet sprchu tak, abys měla v proudu vody svůj prst.
Pak se ti něco takového nemůže nikdy stát.