Názory k článku Děti jako závaží

Milá Petu, doufám, že se něco v tom nadcházejícím roce 2007 pohne dopředu. Ať se mají příští rok všechny děti, lépe než v tom letošním.

Naslouchejme svým i jiným dětem. Přeji hezký rok 2007 i všem na Rodina.cz. Petru

Ani nevím, kolik mi bylo, když mi mamka prozradila, že jsem se v jejím bříšku ocitla naprosto neplánovaně. Ona zrovna studovala 1. ročník vysoké školy, kterou ale už nikdy nedodělala. Ptala jsem se jí tehdy, jestli přemýšlela o potratu, ujistila mě, že ne. Ale já si to celé vysvětlila, jako že jsem nechtěné dítě, kvůli kterému se naši museli brát. Mezi našima to zrovna moc neklapalo. V dobách depresí jsem si to znovu vybavovala a vyčítala, že měla raději jít na ten potrat (naštěstí jsem jí to snad nikdy neřekla nahlas). Dnes už depresemi netrpím, naši jsou rozvedení a svůj vznik docela chápu. I mě potkalo neplánované těhotenství, aspoň jsem měla vysokou už za sebou. Brali jsme se v době, kdy jsem byla těhotná. Nikdo už se nebude zajímat o to, že jsme se na jaře stejně asi chtěli vzít, jen jsme to tedy o pár měsíců uspíšili, prostě jsme se podle okolí "brát museli". Vím, že si budu hodně dávat pozor na pusu, když jednou přijde na otázku, jestli jsme syna chtěli a plánovali. Řeknu mu, že my jsme ho zrovna v tu dobu neplánovali, ale on se přihlásil sám a byli jsme za to moc rádi. Vysvětlím mu rozdíl mezi nechtěným a neplánovaným. Tenhle příběh nemá nic společného s opuštěnými a opravdu nechtěnými dětmi, přesto jsem se tak v určitých dobách cítila.

Děkuji za tento příspěvek. Jsem adoptivní matka a mám stejný pocit. Jako potenciální adoptivní rodiče jsme byli prověřováni a zkoumáni až na hranici lidské důstojnosti (ano, řeší se i jak často máme sex, jak často bychom ho chtěli mít a mnoho dalších velmi důvěrných věcí), a to vše jsme podstoupili, abychom mohli přijmout za své opuštěné děťátko-pro nás vytoužené a milované. Na celý život, na své náklady, na svou odpovědnost. Na druhé straně jsou příběhy biologických "matek", často nezralých, bez zázemí, řešících problémy sama se sebou, které mají PRÁVO se několik měsíců rozmýšlet, zda své dítě vůbec chtějí, nebo ho radši nechají v ústavu, berou si ho "na zkoušku" domů, je jim dávána "šance", zda se dokážou postarat apod. V dnešní situaci, kdy potenciálních adoptivních rodičů je více než právně volných dětí, to nechápu. Ano, náš syn se jednou bude muset vyrovnat s odmítnutím biologické matky, ale od 2 měsíců má mámu, tátu a brášku (byť adoptivní), kteří ho milují a kteří ho chtějí. Co mají děti, které jsou za každou cenu (našimi zákony) drženy v biologické rodině, která se ani mnohdy rodinou nedá nazvat??? Proč se také tyto biologické rodiny, které dopustily umístění svých dětí do ústavu, neprověřují před vrácením dětí podobně jako adoptivní rodiny?Znáte někdo odpověď, pohled z jiné strany? Trápí mě to a každou návštěvu kojeňáku obrečím, když tam vidím ty desítky párů hlubokých smutných očí.

Jsem z podobného oboru a mám úplně stejné pocity jako ty. Abych se z toho nezbláznila, vytvořila jsem si takové pravidlo. Myslím si, že téměř každý by měl dostat druhou šanci. Tj. i rodiče, jimž muselo být odebráno děťátko. A pak je na nich a na té tzv. sociální síti (já vím, že se můžeme bavit o tam, jak a zda funguje, ale to by bylo na dlouho), zda začnou fungovat jak mají. Zažila jsem situace, že rodiče se skutečně začali o své děti najednou starat, třeba když se dokázali dostat z alkoholismu. A před těmi klobouk dolů. Ale pokud znovu se dětem v té biologické rodině ubližuje, žádnou další šanci bych jim už nedávala. Já vím, že je to děsně obecné, a že to není žádná "objevená Amerika", ale bylo to pro mne východisko, jak pak přistupovat k indiviudální rodině.
Je to tak těžké, vědět, co je v dané chvíli nejlepší. Hodně často by se dala rodina popsat slovy, že je péče a vztah k dětem na hranici, a co je pak lepší? Byrokracie skutečně přibývá stále víc a skutečný človíček se pod těmi nánosy papírů už ztratil.
Jo a podle mých zkušeností taky hraje dost velkou roli výměna soc. pracovníka na úřadu. Pokud se změní socka, tak rodiče začnou mnohdy hrát etudu na téma Jak je vnější okolnosti ubili a zničili a že oni by moc chtěli se snažit a své děti milují. Já jim to věřím, jen to prostě nestačí. Takže se jim dává další a další šance a končí to přesně tak jak jsi to popsala ty.
Taky bych ráda znala cestu ven.

Tento příspěvek o nechtěných dětech ve mne opětně vyvolal mou vnitřní debatu na téma "Je lepší, aby dítě vyrůstalo v dysfunkční rodině či byla zajištěna NRP?" Několik let pracuji v DD a za tu dobu jsem se setkala se spoustou "nechtěných" dětí, o které se matka nechtěla či nedokázala postarat. Ale ona to nezvládala jednou, dítě jí bylo odebráno, žilo 1-2 roky v kojeneckém ústavu, pak se situace doma malinko zlepšila, dítě tam bylo navráceno, chvilku to fungovlo, matka si však našla nového přítele, s ním měla další dítě, o to z předešlého vztahu se řádně nestarali, bylo jim tedy odebráno. Za čas se opět do rodiny na chvilku vrátilo, pak zase ústav...ve finále to vypadá tak, že od jedné matky je po různých ústavech ČR několik dětí a ona má další doma. Na jak dlouho? A nemyslete si, že je toto ojedinělý případ!
Proto se stále častěji zamýšlím, kolik šancí, by měla takováto žena dostávat? Děláme to opravdu pro blaho dítěte? Kdyby toto dítě vyrůstalo v pěstounské rodině, muselo by se jednou vypořádat s tím, že ho vlastní matka nechtěla. Ale to musí i v pobytech v ústavu. Nejednou řešíme s dětmi otázku "Co je na mne tak špatného, proč mne nemá ráda, co jsem jí udělal? Proč chce bráchu a né mne...?"
Vím, že je v naší republice obecně platná zásada lepší "špatná" biorodina než rodina "náhradní". Ale čím dál více se mé názory, podpořené zkušenostmi, rozcházejí s danými tendencemi naší společnosti.
A proč to sem píšu? Zajímalo by mne, zda někdo máte nějaké zkušenosti či názory, klidně i jiné než jsou ty moje:-)