Názory k článku Jaká já asi budu máma...

Libiku,
nemám proti pískovištím vcelku nic, a kdybych měla dítě, které se neustále nepere, nevytrhává dětem z rukou hračky, neobjímá mladší děti tak, že je málem zadusí, možná bych si i vzala notebook a šla tam na něj dohlížet. :o) Jenže já jsem holt strašná matka - kariéristka, který ten čas promarněnej neustálým omlouváním se jinejm matkám nepovažuje za užitečnej. Navíc jsem dost zásadová a když řeknu "ještě jednou a jde se domů", tak si za tím stojím... a chodit tam kvůli pěti minutám fakt nemá moc smysl... zvlášť když je kolem mne dost dobrovolníků, který tam s ním rádi zajdou. :o)))

Ahoj, naprosto s tebou souhlasím, i s dětmi se dá podnikat spousta věcí a je důležité vyhradit si čas i sama na sebe. A moc důležité je taky pěstovat vztah s manželem i udržet si kamarádství. Taky vždycky zírám nad těmi uvzdychanými maminami, co říkají, že nic nejde. je hezké mít u-u ( uklizeno, uvařeno), ale není to všechno. Tak držím palce všem maminkám, co se pustí do všeho možnýho a k tomu se třeba učí anglicky nebo válet s počítačem nebo si prostě po večerech vyšívají, to je jedno. Nezapomeňme, že děti nám jednou odejdou.

Já něco podobného zažívám od své nejlepší kamarádky. Chodily jsme spolu na střední, bydlely spolu.... Bylo to moc prima.
Po nějaké době jsem se vdala a dost dlouho jsem nemohla přijít do jiného stavu. Trápilo mě to, ale snažila jsem se to nikomu nepřiznat. Má kamarádka se vdala pár let po mně a do jiného stavu neměla problém přijít. Když se jí narodilo dítě, začal se její pohled na mě "divně" měnit.
Když jsme nějak při diskusi narazily na to, že já děti ještě nemám, řekla mi: "to víš musíš si za tím jít". Tak to byla rada nad zlato, my jsme se s manželem léta snažili, absolvovali spoustu vyšetření (i IVF), nikdy nám nic závažného nenašli a stejně nic. Pak jsem jednou byla svědkem toho, jak na svého manžela štěkala do telefonu, protože se asi o hodinu zdržel u nás doma. Její manžel mi pomáhal se stěhováním. Volala mu a to tak nahlas, že jsem stála vedle jejího manžela a slyšela jsem téměř každé její slovo. Když mi její manžel podal telefon, jestli se s ní nechci pozdravit, tak jsem jí jen jemně v žertu naznačila, že mluví do telefonu dost nahlas... To jsem to hned schytala, odpověď zněla: "až budeš mít dítě, taky budeš taková..." a pak ještě dodala: "jestli je teda vůbec někdy budeš mít". Dobré ne? Já se musela jen smát. Vzpomněla jsem si totiž na to, že když byla ještě svobodná a bezdětná, tak se o takto smýšlejících ženách vyjádřila ve smyslu, že jim na mateřské "sračkovatí mozek". No a byla to dost ohleduplná připomínka od nejlepší kamarádky, která přišla do jiného stavu bez problému a která dobře věděla, že nemůžu přijít do jiného stavu a chtěla bych, že?
Tenkrát už jsem byla v jiném stavu (zatím jsem to skoro nikomu neřekla), a tak už jsem si jen mohla říkat, jak jsou někteří lidé ubozí ve svém chápání. Přesto mě opravdu mrzelo, že zrovna ona si ke mně tohle dovolí. Dále jsem od ní často slýchala, jak ona některé věci nemůže dělat, protože nemá kvůli dítěti kdy a že já ještě pořád můžu. Po určité době se i mně narodilo dítě a zjistila jsem, že vůbec nejsem s děckem tak vyřízená, jak mi kdosi předpověděl. Našla jsem si spoustu aktivit, které dělám se svou holčičkou ráda a dodnes (je už dvouletá).
A co mi říká má "dobrá přítelkyně" dnes? "Počkej až budeš mít druhé dítě, užívej si dokud můžeš..." Ona už totiž dnes má druhé dítě. A opět je strašně zaměstnaná dětmi a nemůže se ničemu jinému věnovat. Věřím jí, že má se dvěmi dětmi moc práce. Jen chci říci, že už s jedním dítětem nemohla nic podnikat. A já jsem jí ukázala, že to jde. Jsem totiž zastáncem toho názoru, že pokud člověk chce, jde téměř všechno. Jen musíte být aktivní a snažit se. Někteří mezi námi nejsou schopní být aktivní a aby si dokázali, že nejsou tak úplně neschopní, tak se nám aktivním snaží ten život alespoň svými řečmi trochu znepříjemnit. Já si totiž myslím, že pokud si žena na mateřské nepřibere ještě nějaké jiné aktivity než jen klasickou péči o dítě, tak z této činnosti pomalu "blbne". Stačí se jen rozhlédnout. I s malými dětmi lze chodit plavat, pak cvičit, lze navštěvovat mateřská centra, eventuelně se v nich i angažovat. Můžete chodit i na jazykové kurzy nebo samy cvičit, večer už bývá manžel většinou doma a dítě pohlídá. Někdo si možná najde i příležitostnou práci, ale k tomu je potřeba pohlídat dítě. Já sama se věnuju téměř všem těmto aktivitám. A když jsem zrovna ve své "příležitostné práci", tak využívám služeb paní na hlídání a pravděpodobně začnu využívat i jesliček na 5 dní v měsíci.
Tak ženy, vy co smlýšlíte zatím normálně a snažíte se, abyste na mateřské úplně "nezblbli", tak se snažte, ať je nás takových více.
Nejhorší jsou totiž takové, co nic nedělají a ještě říkají těm ostatním, že taky nebudou moci nic navíc podnikat. Je mi z nich trochu smutno a zároveň mi z nich leze mráz po zádech:-(.

Jenže dokud k tomu konzumnímu stylu kapitalistické společnosti nebudou tolerantní i ti, kteří se díky neschopnosti nebo životní filosofii rozhodli ho nevyznávat, nebude to lepší. :o)
"My Češi" jsme prostě pořád napůl pseudorovnostářští levičáci a napůl děsně draví kapitalisti a nějak nám nejde ani jedno, ani druhé, o nějaké spokojené koexistenci ani nemluvě.
Co mne má co zajímat, čím jezdí soused a co nosí jeho děti? Je to jeho život a jeho věc. Lidi v hadrech od Vietnamců nejsou ani lepší, ani horší než ti, co se oblíkají ve značkových krámech. Sorry, já začínám být alergická na kecy o tom, jak jsou bohatí lidé zlí a snobští nebo zase na druhé straně nešťastní, protože jim unikají "ty pravé hodnoty". Ty pravé hodnoty nejsou pro každého stejné. Neexistuje univerzální měřítko kromě pocitu spokojenosti. A tohle, co tu popisujete, je JENOM o tom. Jsem-li se sebou spokojený, nemám potřebu řešit kraviny typu "chudák dítě bohatých rodičů bude mít emocionálně chudý život".
Smiřte se s tím, kdo jste, uvědomte si, co od života chcete a bude se vám dýchat lépe a radostněji. :o) Nebudete nikomu závidět a řešit cizí životy podobně bulvárním stylem, protože to nebudete mít zapotřebí. :o)

Asi proto, že taková už je lidská povaha. Když něco sami nemáme, alespoň to tomu druhému osladíme. :o)
Na druhou stranu je fakt, že při jedné z mých tří návštěv na pískovišti, kam jsem šla ze zahradní restaurace, kde jsme s kamarádem byli na pivu, zatímco kluk spal, jsem zažila přesně opačný postoj. Byli jsme s kamarádem oba oblečení v sepraných džínách a nějakých černých tričkách s nápisama, oba jsme měli dlouhý vlasy, a ty pěkně načesané a oblečené maminky po nás koukali jako kdybychom jim tam přišli něco ukrást. :o)