Názory k článku Jaká já asi budu máma...

libiku, jste stastna to maminka ze zřejmě neznáte takové srovnávání. Já nebudu znovu opisovat, co jsem sem už napsala, ale přesně to vystihuje tato reakce druhé strany:
Já miluju všechny děti, moje samozřejmě nejvíc, ale i ty cizí, a když jsem viděla jak její malý roztomile tape (náš zatím stál a rekognoskoval terén:) řekla jsem "ježiš, oni chodí skoro stejně, že je to strašně roztomilý". Jejich malému je rok a pár dní. Okamžitě odpověděla že "pavlík už si je ale na těch nohách dost jistý"... tak jsem mlčela. Také se zeptala skoro podezřívavě, odkdy náš malý takhle chodí - má odpověd že chvilku ji uklidnila.

tohle je ta nejmenší drobnůstka, většinou to jsou drsnější narážky. Nicméně dotyčná pokračovala v tomto stylu dál ... takže jsem odešla a s ní už se rozhodne nesejdu. Podotýkám, že ani lidsky si s ní nemám co říct, jinak mám pár dobrých, srovnávacích (bohužel) kamarádek, pro které je ten jejich tak NEJ, že to všichni musí hlásat a respektovat. Ale mám je ráda lidsky, tak se snažím... ale bolí a mrzí mě to.


ad zhroucení, že lezete první - o tom to skutečně není. Já jsem schopná na pokroky kamarádky holčičky (mladší o 3měsíce) říct upřímně "Jeee, ona už leze? To tobísek lezl až o měsíc později, to je teda ta vaše malá šikulka.". Protože mi s tou kamarádky ty děti nepoměřujeme a vím, že ona bude mít radost, že je malá tak šikovná a také vím, že našeho prcka má moc moc ráda... těžko se to vysvětluje.
Nehroutím se z ničeho, ale ani mě nenapadne poměřovat (s tím aby ten MUJ vyhrál) kdo kdy co umí. Rozumíte mi?:)

Tak se musim priznat, ze me to taky trochu trapilo, ze nase Verca dela vsechno o mesic dva pozdeji nez ty ostatni "zazracne" deti. Pak jsem se ovsem bavila s mou sestrenici, ktera ma jiz osmnactileteho syna - sportovce, ktery vyborne lyzuje, dela horolezectvi, jezdi na kole... proste urostlej mladej kluk - a vite co mi rekla ? "Nas Kuba vubec nelezl, doted si pamatuji jak se v roce jen valel u dortu s tou jednou svickou". No a po tyhle vete se vsem tabulkam uz jen smeju. Zkuste to taky !

Meluz,
díky za článek. Já se řadím do skupiny matek, které jsou zdeptané tím, co všechno můj syn ve srovnání s jinými ještě neumí, vystresovaná, že by měl umět to nebo ono - o značkových teplácích nebo trojrozměrném kině ani nemluvě :-)). Nemáme tisícpětset aktivit, ale žijeme si klidně a spokojeně a tak nějak sami pro sebe.

My si pořád povídáme, synek pomáhá mně v kuchyni a tatínkovi při práci, nebo si kreslíme, vystřihujeme nebo chodíme na procházky.

Ještě jednou dík, Meluz, budeš správná máma, uvidíš :))

Musím se přidat k této debatě. Chci říct, že mi ani tolik nevadí takové to dobře míněné srovnávání kdy se maminky navzájem podpoří v tom že ani moje dítko zatím toto či ono neumí... nebo když jde o radost nad úspěchem, proč to druhému nesdělit. VAdí mi ale ty maminky, které vám navykládají že jejich dítě už umí abecedu a počítat a odčítat, a vy to dítě pak vidíte a ono dělá jen éééé, éééé... tak to mi vadí. Tyhle maminky co mají - pro mne nepochopitelnou potřebu - své děti ve své vlastní hlavě vylepšovat a vymýšlí si o nich před ostatními. To nejsou schopné je přijmout takové, jaké jsou? Dřív jsem byla naivní a chválila jsem a říkala "pane jo, to my neumíme". Když jsem jich ale pár poznala a zjistila jak to ve skutečnosti je, takovým maminkám už odpovídám jen "jo tak to už umíme dávno" :o)

mini zážitek z minulého týdne - drobnost, staly se mi horší věci, ale některé maminy jsou takové.. a ty ostatní to nevidí... na našem náměstí jsem měla sraz s kamarádkou.
Nakonec byla ve skupince asi pěti mamin, což mi nijak nevadilo. Nejdřív jsem vyndala malého, at se projde (začal tapkat na konci 10m tak v 11m už chodí hezky). Naznala, že to by se ten její zbláznil(byl úplně v pohodě,pokud je to takový problém ho dát zpátky do kočárku mohla ho nechat sedět... ale NE, soutěžíme přece!) kdyby ho viděl a vyndala ho také. Já miluju všechny děti, moje samozřejmě nejvíc, ale i ty cizí, a když jsem viděla jak její malý roztomile tape (náš zatím stál a rekognoskoval terén:) řekla jsem "ježiš, oni chodí skoro stejně, že je to strašně roztomilý". Jejich malému je rok a pár dní. Okamžitě odpověděla že "pavlík už si je ale na těch nohách dost jistý"... tak jsem mlčela. Také se zeptala skoro podezřívavě, odkdy náš malý takhle chodí - má odpověd že chvilku ji uklidnila.

Scéna druhá, chodba, kde jsme čekali na kamarádky až nakoupí. Její prcek lezl na schody - okamžitě poznamenala, že takhle leze už od 11m. Nás od osmého, ale mlčela jsem, já tohle nesnáším. Po chvíli se tobík snažil strčit prsty do elektriky, stoupla jsem si před ni a zabavila malého. Sledovala jsem ho ale dál, našel samozřejmě další zásuvku - už jsem viděla jak se otáčí, byl od ní možná 40cm? Fakt jsem tam doskočila na poslední chvilku. Ona před všemi poznamenala "to by nebylo tak rychle"

Víte, vlastně to bylo o ničem, ale nechala jsem je jít vlastní cestou po hodce a šla jsem radši za kamarádkou. Moje dítě je pro mě to nej - jednak je fakt strašně šikovný, ale nikdy bych nesrazila radost některé maminky... A co mě na sobě štve, já prostě mlčím, když takhle začnou a pak mi přijde, že tobíka "zrazuju", že bych asi měla "bojovat", aby si nemyslely, že on je nějaký nešika... ale problém je v tom, že náš malý je fakt šikovný a já si nemůžu bodnout, nemůžu, ani do matky, která si bodá do mě.
Některé kamarádky jsou trošku takové, ale jsou přitom i milé, příjemné, přátelské. Nevím co si dokazují, ale snažím se to skousnout.
To nebyl problém téhle dívčiny, nebyl to velký boj, ale stokrát nic umoří i vola, že?
Celou dobu soupeřila a dávala mi najevo, že ten jejich je lepší.
Ze spousty kamarádek mám tenhle smutný pocit a jsem MOC moc ráda, že se autorka nebála nakousnout tohle téma. Nejhorší mi ale přijde, že tyhle matky by vehementě a nahlas odsoudily každého, kdo soudí.. a samy sebe nevidí. Nezdá se vám?

- měli bychom se stěhovat do zahraničí. Jedna z věcí, která mi nebude chybět, je tady ta česká malost a závist. Tam vám každý přeje, že máte šikovné dítě a nesoupeří s vámi, protože jste mu v tom dobrém slova smyslu ukradení...