Názory k článku Chci ven, a sám

Myslím, že určit hranici, od kolika let mohou děti sami ven, nelze. Bydlíme na vesnici,mám dcery 7 a 3 roky a starší jsem pouštěla před dům cca od 4,5roku. Zpočátku jsem stála za oknem schovaná za záclonou a hlídala, ale dcera je velice zodpovědná a i když všechny děti běžely přes cestu - jezdí zde pár aut - dcera se i uprostřed hry zastavila a podívala se, zda auto nejede. Mladší dceru si venku samotnou nedokážu představit. Ta může pouze na uzavřený maličký dvorek. Nemyslím si, že je divočejší, ale je jí to všechno tak trošičku jedno. Prostě styl - ono to nějak dopadne. Přesto si myslím, že se musíme učit dětem dát alespoň v něčem tu důvěru a samostatnost. Možná je to tím, že mi mladší dcera připadá pořád malá, kdežto starší byla v jejích letech už vlastně docela velká a rozumná holka.

Tohle téma je pro mě pěkně živé. Mám 4 letou holčičku. Bydlíme na vesnici v rodiném domku bez plotu. Zahrada je velká, Emča má vlastní pískoviště, ale z obou stran silnice. Ze zadní "ta víc hlavní" (i když málo frekventovaná)a vepředu, kde si i hraje taková štěrková, kde sice auto projede občas, ale v případě místní mládeže někdy pekelně rychle. Tenhle rok už pouštím Emču na písek před okna. Průběžně kontroluju oknem, zda je na místě. Pokud se vzdálí, hned vyletím ven a řádím. V blízkosti asi 100 - 150 m od domu je totiž potok a dvě nádržky. Emča jako milovník vody k nim neustále tíhne a něco zkoumá. Já hned vidím, jak tam spadne, v té co jen protéká potůček si o beton rozrazí hlavu, v té druhé se utopí. Na druhou stranu si pak nadávám, že je potřeba nechat dítě se trochu osamostatnit, že jí tím dozorem škodím ve zdárném vývoji. Prostě to pořád řeším. Možná není ani tak rozdíl mezi městem a vesnicí, ale přístupem matek. Možná, že ty na první pohled flegmatické svým dětem víc prospějí do budoucího života. Budou samostatnější, průbojnější... Nevím. Přesvědčuju sebe sama, že přece není sebevrah, má snad nějaký pud sebezáchovy. Někdy se přinutím, a když míří kousek dál snažím se jí hned nevolat zpátky. Jsem připravená na vystarování a mrtvá strachy pozoruju každý pohyb. Doufám, že jí to bude ku prospěchu a já se mezitím nezblázním :-)

Úplně s vámi souhlasím. Mám šestiletého syna, bydlíme ve městě. Naproti domu je hřiště, musí se přejít přes silnici. Není na ní nijak velký provoz, ale občas auto nebo kolo projede. I když mu pořád dokola hustím do hlavy, že se musí u silnice rozhlížet, tak to stejně nedělá. Já ho nepouštím samotného nikam. Nikdy nevím, co se mu vylíhne v hlavě a jaké ptákoviny vymyslí. Sama si kladu otázku, v kolika letech bych ho měla pouštět samotného ven. V okolí jsou frekventované silnice, bydlíme skoro v centru. I do školy a ze školy ho budu vodit. Ale do kolika let? Fakt nevím...

Zatímco dnes je oblíbená zábava jezdit v úzké jednosměrce v protiměru na inlajnech, popřípadě na poměrně frekventované silnici z kopce dolů zatáčkama na skejtu.
Po pravdě, někdy mám chuť vystoupit a ty puboše zlískat, protože jejich mámy seděj někde doma s pocitem, že synek je na U-rampě a nemůže se mu nic stát... A pak jsou u patníků ty kytky. :-(

Děkuji, jsem ráda, že nejsem sama. Myslím, že se tahle křečovitost je nám, maminkám, už nějak dána a určitě se zúročí. Stačí jen představa úrazů zlámaných končetin, rozbitých hlav...atd. Děkuji Bohu za to, čemu všemu se nám podařilo vyhnout.

Ono hodně záleží, kde člověk žije. Např. i na té vesnici to není jednoduché.Máme sice oplocený dvorek i zahradu, vím, že mám vše zabezpečeno, ale přece...Menší dcerka se naučila otvírat branku na silnici a učí to staršího! Okna do dvorku vůbec nemám, navíc bydlíme až v podkroví, tzn. než bych doběhla, kdyby se něco stalo, to raděj nechám všeho a jsem s nima. Jak jedna maminka píše, že raději vaří v noci, má můj obdiv.