Názory k článku Co dětem brání být sebou samými?

Tak treba jste s mym muzickem spoluzaci :-)))
Ja mu to taky nechtela verit, ja nic takoveho nezazila...

Ohledně přemíry péče a bezpečí, shodou okolností jsem dostala zrovna dnes jednu pěknou gratulaci, tak ji posílám dál.



Gratuluji!

Nám všem, kterým je mezi 20. až 50. lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít...

Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili...
Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme s kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy .. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat...
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si... Blahopřeji!!! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě!!!
I Ty jsi jedno z nich :o).

Už chápu.
jenže mám sestru, která svou 3letou holčičku nepustí na 3 m od těla, má o ni strach. Moji kluci lítají 50 m ode mě, s jejího hlediska je to lehkovážnost...podotýkám ve stejném terénu.
Má kamarádka vozí své dítě do školy autem denně od začátku, teď je ve 4. třídě. Moji kluci budou chodit pěšky, popř. busem.
Je to o pocitech rodičů...ono se asi nejde moc "předělat" a být lehkovážnější...každá povaha si svoje místo najde, na každém přístupu je něco prima a něco špatně - včera mi málem zajeli ma pustoprázdné polňačce syna, ach jo, strašlivý zážitek - to by se mé sestře nestalo, držela by holčičku za ruku....a teď si vyber :-)

Já do jedné takové OBROVSKÉ školy (800 dětí) chodila. Stejně tak děti z dalších třech brněnských sídlišť. Jednu dobu tam dokonce bylo tolik dětí (přes 800), že nestačily třídy. To pak jedna třída chodila na ráno a druhá na odpoledne!!! Nekecam :-) Po tejdnu se to vždycky prohodilo. Dobrý že?
A řeknu Vám... na tuhle školu vzpomínám dodnes. Milovala jsem ji!!!
Nasadila v mém životě takovou laťku, že střední školu jsem zvládala bej jakéhokoliv učení na vyznamenání (na základce jsem o něj musela bojovat!!!). A hlavně už jsem nikdy nepoznala tak dobrý kolektiv, který jsme měli na základce. Kde nás bylo ve třídě jednu dobu i 32....
Opravdu to neni o počtu dětí a velikosti školy, ale o učitelích, samozřejmě řediteli a taky rodinách odkud děti přicházejí.
V pubertě jsem poznala dost kamarádů z vesnice, kteří chodili na základní školu kdesi na jižní Moravě. A podle toho všichni vypadali :-D. Přátelská atmosféra vesnické školy - "jedna velká rodina" zanechala na těchto jedincích minimální známky vzdělanosti. :-D
Takže až s přítelem snad jednou budem mít děti :-) nebudu se bát je dát do jakékoliv školy. Jaká škola je se stějně ukáže až časem. Vybírat školu podle toho jestli je malá nebo velká mi nepříjde moc inteligentní :-).

jarka