| LU,2děti | •
 |
(13.2.2006 11:21:26)
Zprvu jsem článek přejela jako další psychologický plk...Ale pak jsem si uvědomila nebezpečí, které číhá na mnohé z nás na Rodině: přehnaná očekávání kvalitních výkonů, přehnaná péče a přemíra bezpečí. Ostatní problémy se dají alespoň částečně omezit. To, že se možná příliš zaměřuji na výkon svého syna (dcera je mimino), usuzuji z toho, jak se pídím po informacích, jak nejlépe toho našeho drobečka rozvíjet, jakou nejlepší zvolit školu, jak ho zapojit mezi děti, jaký sport, co jeho hudební vlohy... Nic se nemá přehánět, dávno to vím, ale je to tak těžké:-)
|
| Martina, 2 kluci | 
|
(13.2.2006 12:52:23)
Přehnaná péče, přehnaná očekávání - to ano....ale přemíra bezpečí?? Co je tím myšleno? Přemíru bezpečí poskytuju a hodlám poskytovat pořád - pocit, že může přijít domů s čímkoliv, říci cokoliv, zeptat se na absolutně cokoliv...doma je bezpečno. Nechci aby naši kluci zůstali na něco sami, pokud budou chtít to probrat s námi.
Nebo to blbě chápu? :-)
|
| LU,2děti | •
|
(13.2.2006 15:29:58)
Ano jsme tu pro děti. Ale správně jsi řekla "pokud budou chtít". Pochopila jsem to tak, že člověk se nemá stále vnucovat a přehánět péči. Pro mě symbolizuje přehnané bezpečí maminka synova spolužáka. Jejich kluk, aby se mu nic nestalo, nejezdí na školní výlety, školu v přírodě, do školy ho vozí autem,...Když tak vzpomínám na své dětství, tak jsem to měla vlastně podobné(i když z důvodu ménemoci).
Jinak si myslím, že jsem normální. Mám samozřejmě strach, jestli syn dojede do školy autobusem v pořádku, jestli se rozhlédne na přechodu, jestli ... Ale snažím se to nějak zvládat.
|
| Martina, 2 kluci |
|
(13.2.2006 18:47:08)
Už chápu.
jenže mám sestru, která svou 3letou holčičku nepustí na 3 m od těla, má o ni strach. Moji kluci lítají 50 m ode mě, s jejího hlediska je to lehkovážnost...podotýkám ve stejném terénu.
Má kamarádka vozí své dítě do školy autem denně od začátku, teď je ve 4. třídě. Moji kluci budou chodit pěšky, popř. busem.
Je to o pocitech rodičů...ono se asi nejde moc "předělat" a být lehkovážnější...každá povaha si svoje místo najde, na každém přístupu je něco prima a něco špatně - včera mi málem zajeli ma pustoprázdné polňačce syna, ach jo, strašlivý zážitek - to by se mé sestře nestalo, držela by holčičku za ruku....a teď si vyber :-)
|
| lipoo | 
|
(14.2.2006 12:52:16)
Martino-přesně tak...povahu nezměníš-přiznám se,já jsem spíš ten typ tvé sestry.Všude vidím co by se mohlo stát-ale reálně.Když by se třeba mohlo stát něco,kde si nanejvýš zlomí ruku,tak to neřeším-ale nenechám malýho lítat po chodníku bez držení za ruku,když ten chodník je hned vedle hlavní silnice...Něco ho napadne-a už je to!Nevratný!Jinak starší taky jezdí od první třídy sám do školy autobusem-nezbývá než věřit...Občas sice zajel do vedlejší vesnice,a došel pěšky po hlavní cestě!!Ale přežil!:-))
|
|
|
|
| Toranoko | •
|
(14.2.2006 19:00:44)
Premira bezpeci je to, ze nenechas ostatni, aby podstoupili riziko a boje umerne svemu veku, ze jim budes vzdycky a vsude umetat cesticku, rozhodovat, co je pro ne nejlepsi [kdo jinej to vi lip nez tvoje mama]. Ja si svoji mamy vazim prave proto, ze nas dokazala do nebezpeci pustit, duverovala nam [ a tim i potazmo svoji vychove], i kdyz se sama kolikrat klepala strachy. A ja pevne doufam, ze to pro svy deti jednou dokazu taky.
Jinak samozrejme vytvaret pocit bezpeci je dulezite, problem nastane, az se budou chtit deti samy toho bezpeci vzdat a nebudou o nej stat, aspon nacas, nez si uvedomi, co v nem maji.
|
|
| Jirča | •
|
(20.2.2006 14:42:00)
Asi trochu jo :)
Přemírou bezpečí jsou asi míněny "skleníkovéů děti, které nesmí ven, aby se nenachladily nebo si neodřely kolena, nesmí mezi kamarády, aby nechytli nějakou nemoc (stačí škola plná bacilů :)), nejedou na tábor, tam po nich chtějí strašné věci a musí spát ve stanu....a tak dále. Takové děti pak nemají reálný pohled na svět, nejsou imunní, brečí kvůli každému problému....každý musí občas zažívat nepohodlí a stres, aby se s tím uměl vyrovnávat!!!Samozřejmě v určitých mezích, nenechám dítě hrát si se žiletkami, aby vidělo, že to řeže :)
|
|
|
| Markéta, syn 4 r. | •
|
(13.2.2006 22:12:25)
Ohledně přemíry péče a bezpečí, shodou okolností jsem dostala zrovna dnes jednu pěknou gratulaci, tak ji posílám dál.
Gratuluji!
Nám všem, kterým je mezi 20. až 50. lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít...
Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili...
Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme s kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy .. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat...
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si... Blahopřeji!!! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě!!!
I Ty jsi jedno z nich :o).
|
|
| Sarka | •
|
(17.2.2006 20:51:12)
Jenda z veci,za kterou jsem svym rodicum velice vdecna, je, ze ode me nemeli velka ocekavani a sny, co bude jejich dcera studovat, delat, koho si vezme,... Nezazila jsem stresy mnoha mych znamych, kterym rodice stale vycitaji, ze nesli na vysokou skoulu, ze ji nedodelali,... Mi rodice tim docilili toho, ze jsem delala veci proto ze chci a bez pocitu nejakeho sevreni, ze musim, abych jim udelala radost, abych nedostala vynadano. Ucila jsem se (a stale ucim - VŠ), protoze jsem vedela, ze to je pro me a mou budoucnost dobre.
Nemejte na deti prehnane naroky. Zkuste realne a s odstupem, jakoby z venci, zjistit, na co Vase dite opravdu ma a co je jen vas sen. Vzdyt nejvetsim snem rodicu by nemel byt titul pred jmenem jejich ditete, ci titulky v novinach a onem, ale jeho spokojenost.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)