Názory k článku Jak zápasím s poporodní depresí

TO VSE CO JSTE PROZIVALA , A PODLE VSHEHO BUDETE PROZIVAT NEJSOU DEPRESE,ALE PANICKE ZACHVATY(strach) Budou vas stale napadat do te doby dokud nezacnete verit ze ve skutecnosti nejde vam o zivot,ze se vam nikdy nemuze nic stat...nikdy se nezblaznite!!!

Ale jak jsem uvedla....musite tomu uverit!!!!!

Dobrý den,
jmenuji se Petra,je mi 29 let a čekám své 1.děťátko.Moc jsem si ho přála.Jsem ve 21.týdnu a nyní jsem začala mít hrozný strach,jak vše zvládnu po porodu,nemohu spát,malé celou noc kope,hrozně se třesu a mám pocit,že nespí ani mimi.Mám hrozný strach,abych se nezhroutila,ale hlavně abych svým stavem neublížila miminku.Bojím se,že přítel nebude takovou trosku chtít a opustí mě,jsem z toho zoufalá a po několika neprospaných nocích nemám vůbec chuť žít,připadám si k ničemu.U nás v rodině je teď hodně miminek a všechny holky jsou v pohodě,tak je mi tak líto,že nejsem i já.Vůbec nevím,co mám dělat.Děkuji za jakoukoli radu a všechny moc zdravím

Holky, pěkně v tom lítám, já vím. Klasicky mě to chytne na podzim, jestli jsem těhotná nebo ne a je to se mnou k nevydržení.Dělám scény a moralizuju.Pak mě to mrzí a vyčítám si, že si spíš koleduju o to,aby se netěšil domů vůbec, chodil čím dál víc a ještě si někoho našel. Od pátku jsem se utápěla ve smutku, pak to v pondělí vybuchlo a řekla jsem věci, který mě teď mrzí. No jo, tak to prostě se mnou je pořád.
Jenže jak to šlo ven, najednou se mi ulevilo.Vymluvila jsem se, vybrečela a je klid. Doma je bohužel tichá domácnost a já přemýšlím, jak to žehlit,ale neshodit se.
Kámoška v práci mi dneska řekla úplně to samý, co vy. Byla jsem zvyklá toho mít tolik, že jsem spíš nestíhala.Práce, kroužky s dětmi, předcvičování aerobiku, kamarádi,sport a teď jsem se zbytečně odstříhla, mám moc času na přemýšlení a tak se upínám na manžela.Chci, aby pochopil, jak mi je, co cítím, blabla bla.Což je pro něj samozřejmě nepochopitelné.
Tak už si plánuju nějaký další cvičení, schůzky s kámoškama,... Uvidíme.
Trpím spíš pocitem z toho, že si o mě lidi budou vykládat, že ten můj někde paří na diskotéce a já lapím chuděrka doma. Bydlím na malém městě, kde se všichni znají a hlavně jsem známá já. Víte jak jsou někdy lidi zlí. A nedej Bože, že mi to někdo řekne a ještě si přidá, že se tam pěkně měl k té prsaté blondýnce. Asi mu málo věřím a zbytečně se užírám.
Holky, moc vám děkuju.Nebyla jsem na fóru ode dne, kdy jsem sem napsala. Ani jsem netušila, že mi někdo napíše a ozve se. Jsem vám za to moc vděčná, ráda bych se o vás dozvěděla víc a tak když budete chtít, tak posílám svůj email Rarova@seznam.cz
Ještě jednou díky za podporu a radu, už jsem se viděla u psychologa.
Papa Verča

pod to se podepisuji
jednou týdně!,FAKT HO PUST, už jen proto ,aby své rodičovství mohl také probrat s chlapama (manžel chodí jednou týdně hrát basket a pak na mariáš/spíš chodí na ten mariáš/ a víš co probíraj? pleny, kojení, a vymněnují si rodičovské zkušenosti,jak to zvládáme se dvěma se tuhle ptal jeden spoluhráč, asi se pokoušejí o sourozence....) fakt z toho bych neměla obavy spíše bych to viděla jako dost zdravou věc, je potřeba pustit někdy ventil. kdybis viděla jak můj manžílek,kliďas, řve na lavičce aby chlapi hnuli kostrou,možná dovede doma jednat s klidem,že se má kde rozohnit, pustit páru....
jistě je očekávání přírůstku zlomová věc v životě a rodičovství mění celý člověčí pohled na něj, ale i Ty budeš potřebovat občas vyfrknout a společnosti by ses podle mne neměla vzdávat ani sama,tedy do ničeho se nenuť,ale nevidím důvod proč bys měla trčet doma (pokud nejde o zdraví) jak se cítíš ty cítí se i mimčo pusť mu tam trochu endomorfínu tedy bež se také bavit. možná máš na dlohou dobu poslední šanci zajít si do divadla,na konzert,být venku dýl jak v osm večer....hezké těhotnění

Ahoj, vzali jsme se letos v červnu po desetiletém vztahu.Od listopadu loňského roku jsme se pokoušeli o miminko.Moc jsme se na to oba těšili.Když jsem se na začátku září dozvěděla,že jsem v 5 týdnu těhotenství, bylo to bezva.Manžel se mi věnoval a byl milý.Pomáhal mi, a přestože jsme byli zvyklí oba docela společensky a aktivně žít, nikam nechodil. Uběhl měsíc a už ho to asi omrzelo.Jednou za týden si chce zajít na pivo.Je mi jasné,že ho nemůžu držet doma a ani to nechci.Jen ho vždy prosím,ať se vrátí brzy a neponocuje. Moc mě mrzí, že to nedokáže pochopit a bere to jako omezování. Mám pocit, že už by měl být zodpovědnější a přestat si takhle vyhazovat z kopýtka.Vždyť já jsem taky musela svůj styl života v těhotenství přizpůsobit a nebylo to pro mě vůbec lehké.Chci, aby ho to táhlo domů a ne,abych ho k tomu nutila.Pochopím posezení s u tří piv a ve 12 doma,ale když se vrací ve tři ráno a řekne mi,že se stavil na diskotéce,docela mě to mrzí.Mám pocit, že si pořád musí něco dokazovat, místo toho,aby se chytal na to, že se bude věnovat rodině.Myslíte, že to mám tolerovat? Je chyba ve mně? Jsem příliš upjatá a zbytečně moc přemýšlím nad hloupostma? Po zkušenosti z rodiny a od přátel vím, že to tak prostě chlapi mají a ženský si to musí vytrpět. Víte myslím,že se na to miminko těší, každý večer si mi lehne na bříško a mluví s ním, ale zdá se mi, že je zatím jen hrdý otec, všude se chlubí, ale nic moc proto nedělá. Díky za odpověď Verča