Názory k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Nedá mi to, abych se nepřidala. Můj starší (Míša nyní 4 roky)byl to samé v bledě modrém. Začalo to hned v porodnici, kde ze mě sestřičky rostly, protože jsem pro samé kojení a natřásání nestíhala malého ani zvážit, nebo změřit teplotu...
Doma mi začal už zmiňovaný kolotoč mezi kojením a nošením. Míša vůbec neznal nějaký rytmus noci a dne. On vžducky 2 hodiny prospal u prsu a pak další dvě hodiny plakal v náručí, něž dostal zase hlad a byl ochotný se na další dvě hodiny přisát. Jen někdy se mi podařilo se mu během spánku vysmeknout abych vyprala a vyžehlila pleny. Během těch prvních měsíců se u nás nevařilo a prakticky neuklízelo. Tehdy jsem se hrozně litovala, že nemám žádnou babičku ani kamarádku, která by pomohla či poradila. Dneska vím, že to bylo spíš plus, protože jsem zkrátka přijala situaci takovou jaká je, mimču jsem se přizpůsobila a nezkoušela jsem na něm žádné experimenty podle osvědčených rad. (Z některých mi naskakuje husí kůže, jako např. dej mu studenou sprchu, nech ho vyřvat v postýlce, nebo už zmíněná sedativa. Věřím, že v tech zoufalých chvílích bych byla schopná něco z toho zkoušet). V půl roce už jsem se seznámila s dalšíma maminkama. Jezdili jsme společne s kočárkama..ony si v poklidu tlačily svá spící miminka v kočárku a já nesla své dítě v náručí a břichem před sebou tlačila prázdný kočár. Jedině tak byl můj Míšánek spokojený.Tehdy jsem si konečně užila těch chytrých rad, že jsem míšu rozmazlila a ať s ním něco dělám dokud je čas. Popravdě, později, když už mu byl rok a půl jsem na chvíli podlehla tlaku dobře míněných rad a zkusili jsme uspat malého v postýlce. (Ve 22.00 jsme ho položili rozloučili se a šli jsme si do obýváku zacpat uši aby jsme ho neslyšeli. Po půl hodině jsem ho zase vyndala naprosto zoufalého, vyčerpaného a ochraptělého, stále plačícího ) Tehdy jsem se zařekla, že už žádné experimenty. Míša s námi spal asi do dvou let, kdy jsem ho kojila. Když jsem přestala kojit přesunul se do své potýlky naporosto nenásilně asi během jednoho měsíce.
Abych to zhrnula. Bez ohledu na těžké začátky, mám báječné dítě . Dnes míšu všichni obdivují jak je hodný, vyrovnaný, komunikativní a samostatný, zatímco mé kamarádky se potýkají u svých dětí s různými obdobými vztekání a závislosti a nesamostatnosti.
Každé miminko má nějaké potřeby a o ty si říká pláčem, protože to jinak neumí. Na mámě je, aby ho vyslyšela. (I když je někdy těžké zjistit, co že to ten mrňous chce) Každou chytrou radu, která je založená na tom, že se dítě musí přesvědčit, že rozhodně nedostane,to co chce, ale to co si myslíme že potřebuje podle někoho chytřejšího (krmení po 3hodinách nebo spaní od večera do rána)považuji za naprosto hloupé.
Tehle příspěvek smolím už celé dopoledne, zatíco mezi větama krmím přebaluji a chovám půlročního Vašíčka. Tudíž se omlouvám za případné překlepy a kostrbatost vyjadřování.

Tak takovéhle to znám i já lítám s kočárkem v šíleném tempu,většinu činností dělám jednou rukou a vesele hubnu jak nestíhám ani jíst.Jakmile Johanku nechovám nebo s ní nespím v posteli,bulí a kňučí.Postýlka je k nepotřebě.Jen doufám,že se vše zlepší.Navíc mi má dětská lékařka řekla ať ji nenechávám dlouho plakat kvůli kýle na pupíku.No jo, jenže jak to udělat?

Synovi je 16 měsíců, narodil se císařem a pak měl ekzém, koliky, tak jsem ten neklid připisovala tomu, bohužel zatím jsme se dopracovali asi tam jak píšeš ty na konci (ani v 16 m. nespí v posteli ale se mnou), a já jsem se rozhodla, že situaci s usínáním u prsu začnu nejpozději za 2 měsíce řešit a možná dokonce s pomocí psychologa. Syn totiž nemůže být nikým jiným hlídán v době usínání, protože bez prsa neusne. Jednou večer ho hlídala babička, doufala jsem že usne únavou, vydržel bdít do 24 hod a pak začal vřískat a mlátit čelíčkem o zem a o nábytek. Musela jsem rychle sednout do taxi a přivézt mu "anatomický dudlík"!!! V porodnici měl taky problémy s přisáváním a teď by tam visel pořád. Jinak je hrozně milounký a chytrý, tak nevím...

Když se mi před více jak 7 lety narodila moje vytoužená dceruška, byla jsem nesmírně šťastná, samozřejmě i manžel a okolí. Už v porodnici to začalo. Narodila se ve 3 hod. ráno. Po porodu byla klidná jen do té doby, co jsem ji měla v náručí. Pak ji dětská odnesla na novorozenecké oddělení - v naší nemocnici běžná praxe dodnes- nikdo nerespektoval, že ji chci mít u sebe i na sále. To už začala řvát a řvala až do 6 hod, než mě odvezli na odd. šestinedělí, t.j. asi 2,5 hod. Pak jsem ji měla 2 hod. u prsou, zklidnila se, byla spokojená. Pak mi jí zase vzaly - na novorozeneckou vizitu, řvala tak, že promodrala a tak jí šouply do inkubátoru s kyslíkem. Mě nic nikdo neřekl, až když mi jí dlouho nenesly, tak jsem jí našla na novorozeneckém v inkubátoru. Dál raději nekomentuji......... Kojení po 3 hod., jinak nic.....
Po 2 dnech jsem jí dostala na pokoj, přes den nespala, za to noc prospala celou, na kojení jsem ji musela budit kvůli žloutence. Když se jí dotkl někdo jiný než já, řvala neuvěřitelným způsobem.
Doma to bylo hotové peklo. Přes den nespala vůbec, občas usnula za jízdy v kočárku,ale to jsem pak nesměla nikde zastavit. Sednout si v parku a něco si přečíst nebo popovídat s kamarádkou, to byl můj sen. A ještě další poznatek - když jsme šly s kamarádkou a povídaly jsme si, tak začala řvát a když šla kámoška " svou cestou", byl klid. Prostě schválnosti.
Noční spaní v porodnici se naším příchodem domů někam vytratilo. Po koupání usínala v mé náruči při kojení,při pokusu položit ji do postýlky jsme byli opakovaně neúspěšní a skončilo vždy šíleným řevem. Tak jsem si sní lehla do naší postele,znovu ukonejšila prsem a až když už opravdu hodně zabrala, tak jí prs vydolovat z pusinky. To vydržela spát i hodinu. Když to jinak nešlo, musela jsem jít spát. Spala jsem s odkrytými prsy, aby si náš brouček mohl kdykoliv uspokojit svoje potřeby, bez ohlady na potřeby matky. Zanedlouho jsem chodila či spíše se sunula jako mátoha. Byla jsem zralá na psychiatra. Bydlíme s mými rodiči v domku, oni v přízemí a my ve 2. patře. Mezi námi ještě bydlela v tu dobu stará paní. Nevím, co si o mě musela myslet, když mé dítě neuvěřitelně většinu dne řvalo. A nejlepší ještě bylo, když přiběhla moje matka, co tomu dítěti děláme, že tak pořád řve, chudinka malá. A ještě mi vynadala, že když jsem zdravotní sestra, že bych si s tím měla umět poradit - opravdu rada k nezaplacení.
Naše robátko neuvěřitelně trpělo baby kolikou. Doktorka mi sice tvrdila, že to není možné - trpí tím jen kluci - nikdy ji ale neviděla prohnutou do oblouku. A tak jsme mazaly bříško, celý den jsem popíjela fenyklový čaj a ze zeleniny jedla jen mrkev, hlávkový a ledový salát. Z ovoce jen jablka. A zázrakem přestalo bolení bříška. A i celkově se naše holčička zklidnila. Škoda, že mě to nenapadlo dříve, mohli jsme ty 4,5 měsíce prožít klidněji. Jen při oblékání to byla pohroma. Cokoliv se oblékalo přes hlavu nebo na ni, opět neuvěřitelný řev. Musela jsem vyjet s kočárem před dům a při - 10 st. navlíkat čepici až venku. To pak byla spokojená a usměvavá.
Toto vše jsem s vypětím přežila, dnes je dceři 7,5 roku, je velice šikovná,chytrá a hodná; a když jí vyprávím, jak nás zlobila, když byla malá, tak mi říká, že jsem se musela splést, že to není možné.
Rádi bychom měli ještě alespoň jedno robátko, ale nějak se nám nedaří ho donodit.
Doufám, že to není nějaký trvalý následek šoku organismu po tom, co jsem prožila s naší hločičkou.
Přeji všem pevné nervy.

Milá Bellano, úžasný článek!!!!
Kdo nezažil,nepochopí, ale i tak se zasměje. Naprosto souhlasí ve VŠECH bodech. Prošla jsem všemi těmi pochybnostmi, hledáním příčin čirou zoufalostí Proč já? (já i manžel jsme byli výjimeční andílci) a naprostou rezignací, v podstatě šlo o přežití x měsíců. Syn měl velmi ostrý nástup řevu a po několika minutách fialověl a přestával dýchat, chodili jsme spolu i na WC.
Taky se utěšuju alespoň tím, že jde o chytré děti-situace u nás se hodně zlepšila v době, kdy začal lézt, ale neustále je to dítě , které vyžaduje max. pozornost, Jsou mu Tři roky - je velmi chytrý na písmena, počítání atd, ale stále spí s námi v posteli,má svou hlavu a nic s ním nehne.