Názory k článku Škoda rány, která padne vedle

Lído, jak bys ses podívala dítěti do očí a důrazně mu řekla "ne", když ve chvíli, kdy ho odneseš od zdroje, s sebou švihne v hysterickém záchvatu na zem a nevidí a neslyší, a vlastně můžeš být ráda, pokud ho někam odneseš, protože se ti snaží "prosliznout" mezi rukama na zem už ve chvíli, kdy ho odnášíš?

S.

Jasne, Lido. To je presne to, o cem jsem psal. Ze to uz neni o zpusobu trestani, ale o vychove vubec.

Jen mi neni jasne, podle ceho usuzujes, ze durazne NE z oci do oci je jasnejsi komunikace, nez placnuti...? Zvlaste, pokud dite od urcite cinnosti "odtahnes" a teprve uplne nekde jinde se mu podivas do oci a reknes NE. To, si myslim, muzes dovolit uz u vetsiho ditete, ktere z toho ma rozum. Instinktivne se chovajici batole si z toho (dle meho soukromeho nazoru) nic nevezme...

Pricemz samozrejme netvrdim, ze se to tak nema delat a ze deti mame bit. Spis by mne zajimalo, cim muzes dolozit, ze NE je pochopitelnejsi, nez placnuti. Ja se priznam, ze zadny takovy dukaz neznam (coz neznamena, ze neexistuje. Pokud ano, rad se dozvim neco noveho) a neznam ani dukaz, ze je to obracene (ze placnuti je jasnejsi, nez durazne NE). Spise se to domnivam tak nejak instinktivne, coz je samozrejme velmi subjektivni.

Zuzi, je to velmi kulantně napsáno a v zásadě s Tebou souhlasím, přinejmenším v souvislosti s tím cílem.

To o čem píšeš už ale není o způsobu trestání, ale o výchově vůbec. Připadá mi nicméně trochu nebezpečné odsouvat výchovu až do věku, kdy je dítě shopno samostatně rozhodovat, co je špatné a co ne. To už je asi dost pozdě. Navíc, podle čeho pozná, co je špatné a co ne, když mu to my jako vůbec první zprostředkovatelé spojení se světem neukážeme?
Netvrdím, že všichni rodiče to vědí a předávají dětem tu nejkvalitnější výbavu do života, ale myslím si, že teprve až v tom věku, o kterém píšeš, ty děti mohou začít srovnávat a vybírat z toho, co se naučily do té doby. A pokud nemají z čeho vybírat... ???

Myslím, že by se to dalo srovnat s tím, co se učíme například ve školách. Spousta věcí je nám z počátku předávána jako fakt, bez hlubších souvislostí. Později, když už jsme zralejší, dostáváme ty stejné informace podávané v širších souvislostech. Každý má vlohy pro něco jiného, proto i v této době někdo ty souvislosti chápe, někdo ne. Buď pochopí později, nebo třeba vůbec. Nic to ale nemění na těch faktech.

Stejně tak to vidím s tou výchovou. Z počátku jen říkame: "Ne, to nesmíš". Nejspíše podvědomě říkáme i proč, ale to dítě to stejně nechápe. Jak roste, začíná si uvědomovat i souvislosti a samostatně rozlišovat. Ale nějaký zaklad, co je dobře a co ne, mít přece musí...

Jani, s tim uplne souhlasim. Cloveku to hned nedojde (zrovna tak, jako mne), ale kdyby nastala nejaka takovahle situace, tak verim tomu, ze i kdyz se predpoklada, a mnohdy plati, ze mamina pritomnost je nade vse, tak pokud by to melo byt tak, ze je nedokazu podporita jen by ze me (placici) byly jeste vic vydesene nez uklidnene, tak bych nejspis take prenechala misto. Zrovna tak, jako treba bych prenechala misto doktorovi, ktery vi, jak me dite vylecit, kdyz ja to nedokazu...

Tak nam ta diskuse zase vzala pekny obrat…od puvodniho tematu pres uspavani k fast foodum a penezum. Penize jsou proste vsude, at chceme, ci ne. Jak jsem uz napsala Mirce, co si myslim ja – penize nejsou vsechno, nicmene jsou proste nezbytne k zivotu a taky prijemne v tom, ze pokud je jich dostatek, nemusi se resit takove veci jako – jit ci nejit za kulturou, muzu si dovolit jednou za cas vzit rodinu do restaurace, muzu si dovolit dat sve dite do jine skoly, ktera je dal, protoze nasemu diteti to hodne prospeje?..takovych veci je mnoho. Osobne znam lidi, kteri se v “blahobytu” narodili a v nicem jinem nikdy nezili, protoze se cely svuj dosavadni zivot nechali “pumpovat” rodici (to bych se taky hanbou propadla). Pak znam lidi, kteri byli v blahobytu vychovani, ale take si prosli obdobi nedostatku penez, protoze se snazili osamostatnit a bud nechteli, aby je rodice financne podporovali, nebo take naopak. Znam i lidi, kteri byvali “chudi” a vypracovali se k lepsimu, tj. co se tyce majetku. Ti byvaji asi nejnestastnejsi, protoze maji z detstvi pocit nedostatku penez a utvrzuji se v tom, ze oni se “vypracuji” a vydelaji si spoustu penez. Vetsinou vsak zjisti (dost pozde), ze sice maji penize, ale ten zbytek, ten zivot, jim jaksi unikl mezi prsty. K teto skupine jsem patrila i ja - vyrostla jsem pouze s mamou, penez nebylo nazbyt, obleceni jsem dedila po dceri maminy kamaradky, doma jsem musela delat vsechno, protoze mama na to proste nemela cas – musela vydelavat. Delala jsem to ovsem rada, protoze pak mela mama cas na me, protoze nemusela prat, zehlit, luxovat atd. A ona byla zase rada, ze ji pomaham, a taky skryte – ze jsem nemela cas na hlouposti typu rozbijeni oken apod. Kapesne jsem nikdy zadne nedostavala (zpetne myslim, ze to nebylo moc dobre, protoze to jen zbytecne podporilo moji touhu po tom, vydelat hodne penez). Zacala jsem si vydelavat co nejdrive to slo a usetrila jsem si na veci, po kterych jsem touzila. Diky tomu jsem mohla vystudovat i zahranicni VS. Pri studijich jsem stale pracovala za “maly peniz”, jako to dela spousta studentu. Pak se o slovo prihlasila nahoda a ja dostala uzasnou praci, skvele placenou…ovsem na plny uvazek. Takze jsem chodila rano do prace, odpoledne do skoly a vse ostatni slo stranou (je to zahul, ale dela to tak hodne lidi). Penez bylo dost…, ale mne to porad nestacilo – chtela jsem zajistit mamu, babicku a taky sebe (to byla cela nase rodina!). Takze jsem makala a makala…Jenze pak mi k tomu pribyla mamca, ktera mela vazne zdravotni problemy (po operaci patere) a denne musela na rehabilitaci. Najednou jsem zjistila, ze je mnohem dulezitejsi byt s ni a podporovat ji, nez abych ji vydelavala penize pro budoucnost. Timto stastnym dilem nahody jsem zrejme neskoncila jako hodne tech “chudych, co se vypracovali” – tedy s vetsinou dost frustrujicim pocitem, ze jim pri te honbe za penezi zivot a laska utekli mezi prsty...

Mirko, moc ti fandim a preju hodne odvahy a stesti k tomu, aby jsi ziskala takovou praci, ktera by te aspon trochu bavila. A hlavne: neves hlavu!!! Znas to: nikdy nemuze byt tak zle, aby nemohlo byt jeste hur (Murphy). Pokud mas vuli k tomu, abys zmenila soucasnou situaci a veris tomu, ze ji zmenis, nakonec se ti to podari! Hlavni je to, co tu napsala Pettina – pokud mas lasku sveho manzela a svych deti, NEJSI CHUDA!!!

Pettino, je mi opravdu moc lito, co se stalo s tvym manzelem (neboli z tveho manzela). Musim rict, ze mam obrovske, ale skutecne obrovske stesti, ze neprozivam to same – manzel ted vydelava hodne penez, ale vzycky tomu tak nebylo. Myslim, ze pokud dojde k takovemuto pripadu, tak strasne moc zalezi nejen na tom, jaky clovek je, ale hlavne na hodnotach, ktere mu rodice v detstvi vstepovali.