Názory k článku Klíčovou dírkou - Rovnoprávnost především!!!!

Teda, já nevím, Feliko, jak jsi přesně myslela svůj příspěvek, ale něco mi na něm taky nesedí. Můj muž rozhodně není žádný pyšný pán tvorstva, je to tolerantní, vlídný a obětavý člověk s jemnou duší a láskyplným srdcem. Když je potřeba něco udělat, udělá to, aniž bych se k němu musela "lísat" a podlízat mu, a co víc, vyslechne mě, když mě něco trápí, podpoří mě, když mám starosti a je tu se mnou zrovna tak vlídně a láskyplně jako já jsem s ním. Protože ho mám ráda a vážím si ho za to, co všechno pro mě a syna i své blízké udělal, dávám mu tuto lásku taky najevo, třeba přitulením, pohlazením, úsměvem. Ale nemyslím si, že by takové to "Tvé" kočičí žebronění o almužnu svědčilo o nějaké lásce a rovnocenném vztahu; naopak si myslím, že svědčí spíš o tom, že jde buď o ženu vypočítavou, která svého muže zneužívá, nebo ženu, která si shodou okolností vzala nafoukanýho mizeru, se kterým jinak než podlízáním nic nepořídí. Mezi rovnocennými partnery má vládnout vlídná spolupráce (a někdy i trocha neshod, neboť neexistují žádní dva lidé naprosto shodných názorů, takže někdy si pár prostě ty názory vyměňovat musí), a nemá tam co dělat žádné podlízání a vlichocování se. Apropos, o lichocení se normálně říká, že nejde od srdce, není upřímné...

Teda já nechápu, co vás na tom tak rozhodilo - nečetli jste nikdy nic od Petry Halámkové? Ta pozorným čtením mezi řádky poznala, že týrám celou rodinu hlady, nenávidím muže a sekýruju děti...

Feliko, mluv laskavě za sebe,

my žádný věšáky v předsíni nemáme ;o))

Je moc krásné, jak v tom máš jasno. Když je ženská harpyje, je to proto, že měla problematické dětství.

Souhlasím s tebou akorát v tom, že existuje spousta žen, které na muže štěkají kvůli úplným blbostem a otravujou mu život.

Ale mezi tímto a submisivitou je ještě veliká škála různých způsobů jednání.

Možná na tebe reaguju nezasluoženě prudce, ale už se tu na netu objevila spousta příspěvků, kdy se dotyčný přispěvatel snažil přesvědčit ženy, že submisivita je přece jejich přirozená vlastnost, že žádoucí způsob jednání je "diplomacie", kdy muže v podstatě vmanipuluji tam, kde ho chci mít, že pokud to v domácnosti neklape, je větší vina na straně ženy.. a většinou se z něho vyklubal nějaký zamindrákovaný trouba, co měl dominantní matku, měl z ní strach a proto nabyl na celý život dojem, že správná ženuška se mu musí ve všem podřizovat (protože na rovné jednání by si netroufl) a halil to do rádobyušlechtilých slintů o ženské přirozenosti.

Ale jestli to není tvůj případ, tak se ti omlouvám, jen jsem na tyhlety signály už trochu alergická.

ja taky a urcite se nepotrebuji neco dokazovat svou submisivitou

My, ženy, si někdy pleteme emancipaci s léčbou pocitu vlastní méněcennosti, který v nás vyvolává nedostatek lásky v dětství odstartovaný necitlivými nebo přezaměstnanými rodiči a dokonanými ústavní výchovou (jesle, školky a školy plné afektovaných hysterek). Na manželovi a rodině si pak nevědomky zkoušíme uplatňovat různé sebepotvrzující výpady, výlevy a celésebepotvzující paranoidní rituály, které sebelepšího muže nutně dovedou k záchvatu šílenství. Přiznejme si, že dneska ráno jsme ve skutečnosti ani tak nepotřebovaly nechat si od muže opravit ten věšáček v předsíní, jako si dokázat, že nás ON má ještě rád. Muži ovšem mají na vše nepřirozené v nás dobrý nos, takže je stejně podobné popichování jen rozladí. Některé z nás jsou asi ovšem spokojené i s výbuchem mužova vzteku, protože asi mají pocit, že o ně ještě stojí. (Ale proč se s mužem, kterého samy dovádějí k šílenství, pak pro tyto projevy rozvádějí?) Nechápu, proč některé z nás vidí v případné vlastní submisivitě (opak dominance), tolerantnosti, trpělivosti prohru a vždy a za všech okolností se jim brání, čím brání těm největším ozubeným kolečkům v rodinném životě do sebe zapadnout. Za atmosféru v rodině jsme zodpovědny především my, ženy, a ty z nás, které celé dny jen protrucují, protože manžel to či ono řekl či neřekl a to či ono udělal či neudělal, podstatu své ženské úlohy nepochopily. Přiznejme se, která z nás za poslední měsíc dokázala po kočičím způsobu za mužem přijít a poprosit jej o malé pomasírování zádíček nebo bříška? Pokud zahodíme falešnou hrdost, která z tolika domácností dělá citové hladomorny, jistě to časem dokáže i náš pyšný pán tvorstva.