Názory k článku Jací jsou naši muži?

U nás to funguje a vždy fungovalo asi tak: kdo má čas a všimne si práce, ten ji udělá. Je fakt, že já si většinou nevšimnu, že je třeba "přezout auto" na zimní a manže nepostřehne prádelní koš, který se plní a plní a plní..... Ale běžný režim vychází z našich možností. Dokud manžel pracoval v zaměstnání a já byla doma s dcerou, bylo na mně 90 % domácnosti. Pak jsem (blbec) začala podnikat a bylo to tak 1/2 na 1/2. V pozdější době muž přišel o místo a měli jsme mimino - on byl na mateřské. Teď šla malá do školy a já si našla práci a dojíždím, takže se o domácnost zase dělíme - já tak 40 a on 60%.
Já ráno učešu malou - má vlasy pod zadek - a dám jí snídani a jdu do práce. Muž na ni dohlídne, aby se najedla, umyla, oblíkla a odvede ji přes silnici (do školy musí přes hlavní).
Potom nakoupí a jde do naší firmy. Tam je vlastně celý den - do 17 hodin. Já přijíždím z práce až v 6, takže on dá dětem večeři. V těch 6 napíšeme úkoly, nachystáme tašku a oblečení na druhý den, holky učešu a jde se koupat a spát. Malá bývá tak v půl osmé v posteli a do osmi ji ta větší čte, pak se ona třeba ještě půl hoďky učí, spát jde v 9. Já potom usedám k domácímu počítači a dělám moje a manžovo účetnictvi, počítačový "kšeft" a nebo něco podobného. Taky vařím oběd na druhý den pro muže nebo se bavím :o))) žehlením... Spát chodím tak v 1 a v 6 vstávám.
Muž když v pět zavře a navečeří se, jde po svých případech (kromě rodinné firmy je vlastně veterinář) nebo si dělá papíry a než jde spát venčí psa (odpoledne ho obstarají děti, ráno manžel).
O víkendu bývám v obchodě já nebo dcera, manža toho má za týden dost. Já taky dělám větší úkild a muž třeba vezme děti na zahradu, která je jeho doménou.
Je docela výhoda, že si malá může skoro všude dojít sama: V úterý má aerobic, ve středu pěvecký sbor a ve čtvrtek přírodovědný kroužek a keramiku. Problém je vždy jen ta cesta do školy a ze školy (všechny ty kroužky jsou na "naši" straně hlavní silnice).
Nedá se říct, že ten či onene systém je dobrý/špatný. Prostě každá rodina je jiná a musí si najít svou cestu. Hlavně, aby to vhovovalo OBĚMA stranám (já říkám: před svatbou a hned po ní je třeba chlapa vychovávat a vychovávat...pak mu to už ani nepřijde, že dělá něco, co jeho otec považoval za "čistě ženské". Zvlášť, když byl jako manžel jedináček, maminka pracovala jen 6 hodin denně a tatínek byl pánbůh, kterému se všechno chystalo pod nos.)
Ahoj, nějak to s těmi českými chlapy vydržte - je to lepší, než bez nich, ne?
Simona

Ano, většinou nežehlí, neperou, nevaří, rozhodně nezvládnou domácnost a děti stejně organizovaně jako my, ale nejspíš to bude proto, že to prostě a jednoduše NEJSOU matky, ale tátové. Pokud je chlap hodný a tolerantní, nevím, co si může ženská víc přát.

Nevím, jestli otázka zní Jací muži jsou, nebo jaké by se nám líbilo je mít...

Takže u nás je rozhodně ta většinová domácnost, vyvinulo se to tak když byly děti malé a já s nimi doma, a přetrvává to i dále, protože muž je často a dlouho pracovně pryč. Nejsem z toho vždycky nadšená, ale je pravda, že on zas vyrábí nábytek doma na míru, maluje (jednou za pár let), opravuje kohoutky (občas)a hraje si s dětmi. Uvařit umí a občas to i udělá, dělá i jiné domácí práce, bohužel na to dokončení a douklízení už tam jsem podle něj já. Třeba nakoupí, ale nepouklízí nákup, prostě tam hodí tašku,po vaření všude zůstane stašná spoušť, a on se k ní nemá, když si ukrojí chleba zůstanou drobky, když vyrobí poličky, vytřít a vyhodit odřezky dřeva zůstane na mě, to samé po malování, dokonce i uklidit nářadí je nad jeho síly, takže se kvůli tomu dohadujeme, a po týdnu, co tam ta vrtačka leží, ji stejně uklidím já. To mě strašně vytáčí, a taky trochu i uráží, že "mistr" nechal ležet po práci co mu upadlo od ruky a já to mám po něm uklízet. Mám ale vyzkoušené, že s tím prostě nehnu. Nakonec tyhle věci prostě stejně zůstanou na mě, nebo to tak je týdny a v tom žijeme. Na druhou stranu mě nikdy nezkritizoval, že třeba není uklizeno, i když fest nebylo,a znám i chlapy, co to sice sami taky neudělají, ale řeči mají. K obědu můžou být i v neděli třeba knedlíky s vajíčky a když není nic, tak si bez řečí namaže chleba...Máme myčku, ale málokdo z rodiny do ní špinavé nádobí dává, takže se stejně hromadí ve dřezu nebo po bytě. Co se týká značkového oblečení, potrpí si na něj muži podle mě o hodně víc než ženy, snad s výjimkou mé pubertální dcery, rozhodně tedy muž víc než já. Takže ho dětem i sobě kupuje. Přitom co se týká vztahu k synovi, tam je tvrdší a přísnější, dcera je naopak jeho holčička, a chová se k ní jinak, ale přesto nemůžu říct, že by dával jednomu přednost. A k článku, má zkušenost s dětmi známých je podobná, otec sice často víc chce syna, ale i když ho má, je to stejně většinou dcera, kterou se chlubí, kterou rozmazluje, které nedokáže nic odříct.
A co bych chtěla? Ohledně domácnosti bych si přála, aby si muž za něco vzal garanci. Například převzal kompletně jednou týdně úklid obýváku, koupelny, kuchyně, to je jedno, ale ne stylem "když budu mít čas, tak to udělám". Abych se o to vůbec nemusela starat, abych se mohla spolehnout, že to bude. O to se hádáme, já si ten čas musím totiž taky najít,(vždycky si umím vymyslet spoustu věcí, co bych v tu dobu mohla dělat a bavily by mě víc) a vadí mě, že on se nechce přemáhat, čas na takové věci je málokdy, a pak to věčně zůstává na mě, pokud nechci bydlet v chlívě. Zatímco čas na sport je pro něho nedotknutelný, já musím řešit, jestli sport nebo úklid, a protože v bytě bydlím, a na obojí síly nemám, ve cvičení často vynechávám, což se pak obrací proti mně.
Co se týká dobývání, považuju za samozřejmé (a těší mě to), že mi občas řekne že mě má rád, že mi to sluší, chytí cestou na nákup za ruku (jsme spolu 16 let), nosí mi tašku (občas se taháme i o kabelku, kterou mi pořád chce nosit), kytky, pravda, po těch letech už tak často nenosí, ale občas mě pozve na pivo, ráno o víkendech uvaří kafe i snídani(nepořádek uklidím až vstanu) a zastává se mě před dcerou v pubertě, která ve mě v mých 40 vidí totálně odepsanou starou neschopnou matku a taky trochu rivalku (do chvíle, než ode mně něco potřebuje). Možná je to tím, že bývá doma z pracovních důvodů málo, ale myslím si, že to pořád platí-ženy chtějí být dobývány, a muži chtějí dobývat. To u nás ale funguje, takže jediný zdroj neshod je můj pocit nespravedlnosti, že se mám starat o děti, o domácnost, chodit do práce, a muž "jen" chodí do práce a nebývá doma, takže mám pocit, že mi to všechno visí na krku a ne a ne to na někoho (tedy muže) aspoň částečně přehodit. Samotná péče o domácnost mi nevadí, ale to, že on o víkendu (pracovně je i přes víkendy často mimo)volá a ptá se, co my budeme podnikat, že on jede třeba na kolo, a já dostanu vztek, protože on nechápe, že když to nechá všechno jen na mě (mám dost náročnou práci), tak o víkendu akorát tak doma doháním resty, co jsem přes týden nestihla. Takže se dohadujeme, on mi tvrdí, že přeháním, já zas že on přehání, že by měl být víc doma a pomoct mě a nebyla bych protivná...a on říká ať vydržm, že už se to brzo změní....a to říká už dost dlouho...takže tak si tu žijeme.

Dovoluji si s Vámi trochu polemizovat.Náš tatínek je na svou holčičku patřičně pyšný.Je to jeho mazlíček a také to naše dceuška s tatínkem pěkně umí (což si on moc nechce přiznat).Na druhou stranu,ale syna miluje a nikdy by mezi dětmi neudělal rozdíl tím,že by jednomu dopřával více než druhému.
P.

Hlásím se taky ke zmíněným 10% a předpovídám, že se nikdo z těch 90 zde neobjeví, protože na to logicky nemůže mít čas. Je to podle mě generační záležitost. Za dob našich maminek to možná bylo 1%, ale časy a režimy a způsob života se mění.
Je ale fakt, že kamarádek, třicátnic s batolaty, mám v blízkém okolí aspoň 6 a péči o dítě (přebalování, koupání, oblíkání, vaření, krmení atd.) zvládá samostatně jen 1.