Názory k článku Ještě jedno miminko

Jinak Zuzi, kamarád pět dětí má, byť ne s jednou ženou a říká..když se mi to sejde, tak docela koukám..ale plánované, plánované:-)

Ahoj, ptáš se jak se "dělá" velká rodina, jestli chlap vždycky hned touží po velké, nebo je k tomu nějakým záhadným způsobem překecán.
"Bohužel" já musím říct, že zatím se kloním spíš k té první variantě. Můj manžel se mě skoro hned na začátku ptal, jestli chci hodně dětí, a já jsem vždycky tak nějak celkem i chtěla, ale on mě tu touhu utvrdil. Chci tak 5 dětí, klidně i víc.
Přemlouvat chlapa k velký rodině, to musí bejt fuška. Přeju hodně štěstí všem, které to čeká...

:-) já vím, a máš pravdu. Když uvedu příklad - třeba můj manžel tohle nezažil, i když nebyli nikdy nijak bohatý, u moře ještě nebyl (já jen sama u anglickýho jako au-pair, ne na dovolený...) atd. a třeba naši nám dávali kapesný, abysme "museli" hospodařit sami - perfektní!! A teď, když se oba dva s manželem můžeme "rozlítnout", tak on by každou věc nutně potřeboval, třeba na splátky, ale já se 3
0x rozmyslim a je mi zatěžko kupovat něco drahýho. Někdy to vypadá až trapně, ale brzdy sou nutný všude :-). Jsem za to ráda. A takovýhle otázky jako finanční nedstatek, "máme na dítě?" vůbec neřešim. Naši nám tajili svoje příjmy, ale myslím si že taťka vydělával tak maximálně 20000, a uživil nás pět. Dá se to. A taky když někdo řiká, že chce dát dítěti vzdělání, já třeba chtěla na školu s asi 3000 školným měsíčně, nemohla sem... Dnes by se mi možná hodilo, ale na druhou stranu, kdo vám zaručí že po škole za ix tisíc to dítě najde práci v oboru? Tu už mu nekoupíte.... atd. atd.
Já prostě vim, že mě tyhle překážky nezastavěj :-)

ahoj všichni. krásný článek.
Jsem z pěti dětí, a chci říct něco k těm námitkám co jsem četla - finanční nedostatek, málo času na to individuálně se věnovat dětem... 1)finanční nedostatek- rodiče uměli dobře hospodařit s penězi a nestalo se nikdy že bysme prostě třeba 3 dny před vejplatou měšli doma 3 brambory a nic víc. Jistě, oblečení sme nakupovali u Vietnamců a v sekáčích (s odporem :-)) ) ale na druhou stranu když třeba naši chtěli, abysme jezdili společně na kolo, byli schopný nám všem včetně sebe kola sehnat (v bazaru :-) ) - pak jsme vypadali jako půjčovna kol :-D. Za tenhle tréning jsem hrozně ráda. Můj manžel neumí tak moc šetřit, tak se dobře doplňujeme. Když potřebujeme teď našetřit na byt, tak se dostáváme do podobné situace jako jsme měli my doma, takže k tomu finančnímu nedostatku můžu říct - a kdo řiká, že až třeba dítě zvyklé na finanční dostatek vyroste, tak bude mít blahobyt?
2)málo času na děti. To bohužel musím potvrdit, ale pozor! určitě ne "paušálně", všeobecně. Naši podle mě mají problém v (důvěrné) komunikaci obecně, nesouvisí to s počtem dětí. Jen k tomu chci říct, že málo času na dítě může mít i rodič jednoho dítěte. A doufám, že já v tomhle budu lepší než mí rodiče.
PS: chceme s manželem 5 a víc dětí. Zatím to nějak nejde, ale doufám že dáme život opravdu hodně úžasným stvořením. Už se na ně moc těším :-))
papa

škoda, že je diskuse u tohoto článku tak stará... Stejně Vám napíšu svůj příběh o velké (a malé rodině). Narodila jsem se našim jako jejich čtvrté a poslední dítě. S jednou malou zvláštností: Mému nejmladšímu bratrovi bylo tenkrát patnáct let. Sestře šestnáct a staršímu bratrovi dvacet. Když mi byly čtyři roky, sestra se vdala, a protože doba byla těžká, tak bydleli u nás i s manželem. To nás bylo sedm (v bytě 3+1). A za necelý rok nás bylo osm - sestra vždycky chtěla mít brzo děti :-). Po roce se oženil i starší bratr a doba byla těžká... tak nás bylo devět. To období, kdy nás žilo devět v bytě 3+1 (nepočítám kočku a psa), trvalo jenom několik měsíců, ale bylo to nejkrásnější období mého života. Chápu, že dospělí členové rodiny tak nadšení nebyli a chápu, že bydlení se nakonec našlo pro všechny, i přes to, že doba byla těžká. Tak se během jednoho roku všichni odstěhovali: sestra s rodinou, bratr s rodinou zrovna narozenou a po krátké době se odstěhoval i můj mladší bratr. A tak, když mi bylo necelých osm let, jsme zůstali s mámou a tátou (a psem) sami v našem najednou tak obrovském bytě. Já dostala vlastní pokoj a stal se za mne jedináček. Samozřejmě jsme se nepřestali vídat se zbytkem rodiny, ale teď už to byly jen návštěvy, i když časté. A vysilující. Nedovedete si představit, co se stane, když se do vašeho zdánlivě prostorného bytu nahrne velká rodina - pokud možno celá najednou. S mými sourozenci a jejich partnery přijde také hromada jejich dětí a několik psů. A pak přijde večer a všichni odejdou. A místo zaslouženého odpočinku na vás dolehne takový tíživý pocit, pocit, že byt je prázdný, že tu někdo chybí. Přitom jsme všichni tři. Na to ticho potom, co všichni odejdou jsem si nikdy nezvykla. Dodnes ho nemám ráda (často po podobných akcích zůstávám u našich přes noc, protože bydlím v jiném městě). A nikdy jsem si nezvykla na Vánoce bez spousty lidí. Vím, že Štědrý den se má slavit v kruhu nejbližší rodiny, vím, že právě v tom je to kouzlo. Ale ve třech?
A pak jsem se odstěhovala a vdala a Vánoce slavila ve dvou a rok co rok vzpomínala na obývák přeplněný lidmi tak, že stromeček se tam málem nevešel. Na Vánoce, které jsem jako dítě trávila se svou obrovskou rodinou.
Dnes je mi dvacet šest let a už dlouho nebydlím u rodičů. Po období kolejí a podnájmů se, zdá se, blýská na lepší časy a za krátko se budu (i se svojí vlastní srodinou) stěhovat do nového bytu 3+1 a Vánoce oslavíme ve třech.
Proč to ale všechno píšu: Já nevím, jestli je lepší mít hodně dětí nebo málo dětí. A už vůbec nevím, kolik jich budu mít já - teď mám jedno a bohatě mi to stačí. Nevím, jestli má velká rodina nějaké výhody proti malé rodině. Nevím,které prostředí je lepší pro zdravý vývoj dětí. Vím jen jedno: jako dítě jsem měla vzácnou příležitost zažít obojí, a ta velká rodina se mi líbila víc.
Tak nevím, kolik nás bude slavívat Vánoce v našem novém velkém bytě za několik let. Opravdu to nevím.