jeidnáček z velké rodiny

škoda, že je diskuse u tohoto článku tak stará... Stejně Vám napíšu svůj příběh o velké (a malé rodině). Narodila jsem se našim jako jejich čtvrté a poslední dítě. S jednou malou zvláštností: Mému nejmladšímu bratrovi bylo tenkrát patnáct let. Sestře šestnáct a staršímu bratrovi dvacet. Když mi byly čtyři roky, sestra se vdala, a protože doba byla těžká, tak bydleli u nás i s manželem. To nás bylo sedm (v bytě 3+1). A za necelý rok nás bylo osm - sestra vždycky chtěla mít brzo děti :-). Po roce se oženil i starší bratr a doba byla těžká... tak nás bylo devět. To období, kdy nás žilo devět v bytě 3+1 (nepočítám kočku a psa), trvalo jenom několik měsíců, ale bylo to nejkrásnější období mého života. Chápu, že dospělí členové rodiny tak nadšení nebyli a chápu, že bydlení se nakonec našlo pro všechny, i přes to, že doba byla těžká. Tak se během jednoho roku všichni odstěhovali: sestra s rodinou, bratr s rodinou zrovna narozenou a po krátké době se odstěhoval i můj mladší bratr. A tak, když mi bylo necelých osm let, jsme zůstali s mámou a tátou (a psem) sami v našem najednou tak obrovském bytě. Já dostala vlastní pokoj a stal se za mne jedináček. Samozřejmě jsme se nepřestali vídat se zbytkem rodiny, ale teď už to byly jen návštěvy, i když časté. A vysilující. Nedovedete si představit, co se stane, když se do vašeho zdánlivě prostorného bytu nahrne velká rodina - pokud možno celá najednou. S mými sourozenci a jejich partnery přijde také hromada jejich dětí a několik psů. A pak přijde večer a všichni odejdou. A místo zaslouženého odpočinku na vás dolehne takový tíživý pocit, pocit, že byt je prázdný, že tu někdo chybí. Přitom jsme všichni tři. Na to ticho potom, co všichni odejdou jsem si nikdy nezvykla. Dodnes ho nemám ráda (často po podobných akcích zůstávám u našich přes noc, protože bydlím v jiném městě). A nikdy jsem si nezvykla na Vánoce bez spousty lidí. Vím, že Štědrý den se má slavit v kruhu nejbližší rodiny, vím, že právě v tom je to kouzlo. Ale ve třech?
A pak jsem se odstěhovala a vdala a Vánoce slavila ve dvou a rok co rok vzpomínala na obývák přeplněný lidmi tak, že stromeček se tam málem nevešel. Na Vánoce, které jsem jako dítě trávila se svou obrovskou rodinou.
Dnes je mi dvacet šest let a už dlouho nebydlím u rodičů. Po období kolejí a podnájmů se, zdá se, blýská na lepší časy a za krátko se budu (i se svojí vlastní srodinou) stěhovat do nového bytu 3+1 a Vánoce oslavíme ve třech.
Proč to ale všechno píšu: Já nevím, jestli je lepší mít hodně dětí nebo málo dětí. A už vůbec nevím, kolik jich budu mít já - teď mám jedno a bohatě mi to stačí. Nevím, jestli má velká rodina nějaké výhody proti malé rodině. Nevím,které prostředí je lepší pro zdravý vývoj dětí. Vím jen jedno: jako dítě jsem měla vzácnou příležitost zažít obojí, a ta velká rodina se mi líbila víc.
Tak nevím, kolik nás bude slavívat Vánoce v našem novém velkém bytě za několik let. Opravdu to nevím.