Názory k článku Úvaha o "mužských" a "ženských" úkolech

Byla jsem rozvedena s maly deckem ve veku 19 let a rodice daleko oddeme.A sama na byt 1.3.Naucila jsem se delat lecos sama,varit,prat,vymalovat byt,vytapetovat,vymenit zarovku i pojistky,zapojit si video s televizi i naprogramovat,lecos opravit,a i smontovat nabytek,pridelat si lustr.Dokazala jsem si i vykachlickovat koupelnu.Jen oprava elektroniky mi nikdy nepujde.Myslim si ,ze bezne prace v domactnosti muze vzladat kazdy,kdyt bude mit snahu se je naucit,jak muz i zena. Kdyz jsem dokazala sama,hralo me to u srdce jak jsem sobestacna ,a ze nemusim nekoho o pomoc prosit.

takovou pičovinu sem ještě nečetl úplná pičovina to je fuck off

Zaujal mě příspěvek Michala a dalších, co píšou o rovnoprávnosti. Tedy když on umyje nádobí, ona by měla měnit těsnění a tak.

No, nevím, je tady trochu otázka toho, jestli je to rozdělení domácích prací opravdu napůl. Já znám plno mužských, co sice doma občas něco dělají, ale jejich ženy by to rozhodně za půlku neoznačily (oni si ovšem myslí, že doma dřou jako koně). Přitom, ať už ty které práce dělá ona nebo on, vždycky musí být tzv. garant, tedy ten, co tu práci má pravidelně na starost. Mám - li nákupy na triku já, a občas nakoupí muž, je to jeho pomoc, ale rozhodování o tom, co se koupí (samozřejmě bez zbytečných detailů ) je na mě. Jinak je chaos. Nakoupí věci, které nepotřebuju, a to, je třeba bude chybět. To není proti spolupráci, ale prostě každou oblast si musí někdo na zodpovědnost vzít, protože pak se stává, že je doma pět chlebů, ale nikdo nevyzvedl děti ze školky.
Takže já mám radši tu klasiku, tedy jako že o vaření a tak rozhoduju já, (a když ne, tak o tom musím muži říct, aby se postaral), a na něm nechám ten kapající kohoutek. Já se v tom skutečně nevyznám, a on ano, tak proč (kvůli rovnoprávnosti) znásilňovat přirozené sklony lidí? Je to přirozené, aspoň za situace jaká u nás panuje. Já jsem většinu času doma, muž do práce dojíždí a často je déle mimo domov, navíc v železářství já jsem ztracená, on se v těch trubkách a drátech vyzná...Můžu s ním spolupracovat, přidržet mu nářadí, ale je nesmysl, aby on mě nutil do instatalatérských prací jako protipól k tomu, že jednou pověsil prádlo, když jsem já zrovna nemohla.... Muž kamarákdy ovšem pracuje převážně doma, zatímco ona i při mateřské chodí dělat kurzy mimo domov, tak nic nebrání tomu, aby si něco prohodili. Jenže i tady na to musí být sklony, prostě kamarádka je tak trochu generál, on zas inklinuje k tomu, co mužští obvykle nedělají, a hlavně to tak oběma vyhovuje.

Ti, co si tu stěžují na to, že dělali to i ono a partner to neocenil a on na oplátku měl zas dělat tamto a nedělal vidí rovnoprávnost podle mě divně.
Rovnoprávnost v rodině já vidím v tom, že se oba nějak podílí na chodu, a to pokud možno tím, co jim jde líp, a pokud je jeden vytížený víc, ocení to ten druhý třeba pomocí ve věcech, co nejsou náročné speciální schopnosti, popř,. zaplacením části služeb, atd.Zkrátka, když to chlap neumí opravit, tak ať sežene opraváře, a nenutí to dělat manželku.

Ale hlavní je komunikace, prostě se domluvit, a to dvacet let mlčet a žrát se tím, že ten druhý by měl...a nedělá to, a pak mu to nandat a halasně prásknout za sebou dveřma, to komunikace podle mě není.

Milá Angel,
musím s Vámi souhlasit. Já jsem na tom podobně, typ domácí uklízecí a plánovací - i technický. Netroufnu si, samozřejmě, na opravu pračky, ale běžnou údržbu auta, počítače apod. zvládám sama. Je ale fakt, že čím víc člověk bez řečí zařídí a zvládne, tím víc "se" na něj pak nakládá. Musím ale volit - buď mám zcela volnou ruku pro naši domácnost a pak musím řešit i drobné technické problémy (=mužské práce) a nebo si práci dělíme a staráme se oba. Po zkušenostech (oba jsme řešili nový sprchový kout a není zcela funkční) raději volím první možnost a vypadá to u nás takhle:
- uklízím, co je nejvíc nutné, povrchně. Okna apod. až volají o pomoc.
- manžel sám navrhl, že nádobí a věšení prádla bude jeho doména, o ostatní si řeknu.
- když mám potřebu, deleguji práce na manžela, tzn. poprosím o pomoc, on RÁD vyhoví (ale samotného ho nenapadne většinou nic :-))
- ráda sama plánuji domácnost, pak mu to přednesu, doladíme detaily, ale v zásadě je to hodně na mně, což mi vyhovuje.
Musí se to všude nejdřív vyzkoušet a sladit, jiná šance není. A to chce hodně trpělivosti od obou...

Nešlo o to, že umím a nevadí mi dělat domácí práce. Problém je v tom, že manželství ( a ostatní formy partnerských soužití) je založeno na tom, jeden druhému poskytuje, nebo plní životní potřeby. Pokud jeden dělá "domácí práce" a druhý "technický sevis" a opačně to neumí a společně dělají jiné věci ( výchova dětí, vysokohorská turistika,stavba bazénu - komu co libo) je všechno v pořádku a výpadek naplňování jedné potřeby se nemusí projevit katastrofálně. Když si ale poskytují životní potřeby ( jídlo, pořádek,čistota ) navzájem a více méně rovným dílem, je plnění sexuální potřeby ta jediná potřeba, na kterou se potřebují navzájem. Potom je velký nebo úplný výpadek katastrofou vztahu. O tom jsem psal. Abys mě nechytala za slovíčka - pokud dojde po dlouholetém a naplno prožívaném vztahu k nějaké katastrofě typu nemoc apod. a milování je nemožné, je to o něčem jiném. Ale v takové případě se vztah na sexu nerozpadne docela určitě. Při nejmenším proto, že ten druhý je sto uspokojit partnera i jinak než klínem.