Jak vznikne autista?

Byl miminko jako každé jiné. Jeho vývoj byl ale trošku jiný než u starší dcery, nechtěl dělat nic, co by podle tabulek v určitém věku měl. Paní doktorka radila nepanikařit, čekat, on to dohoní, je jen pomalejší. Já, ale jako správná hysterická matka, jsem si vydupala vyšetření v rehabilitačním stacionáři a následné cvičení. Rehabilitační sestry mi řekly, že Kryštof je miminko zdravé, ale opravdu dost líné, a začly s ním pravidelně cvičit a my doma taktéž.

Všechno dohonil a ve třech letech šel do školky. Pravdou je, že na školku nebyl zralý, děti měl rád, ale byl dost citlivý a na mě fixovaný. Jelikož jsem nastupovala do práce, dala jsem ho do nejbližší školky, bohužel taky nejhorší. Proplakal celé dopoledne, po obědě ho brávala babička, učitelky na nás řvaly, že se neumí zabavit, chodilo to tam tak, že děti si hrály a učitelky seděly u stolu, jediná výjimka byla, když se šlo na zahradu, tam seděly na lavičce. Takže následovala výměna školky, vyprosila jsem si školku, kam chodila dcerka, a byla jsem tam vždy spokojená. Bylo to sice hodně z ruky, ale raději jsem si přivstala, aby byl Kryštof v pohodě a taky byl - po týdnu začal ve školce spát a celkově ji snášel dobře, byla to zásluha všech a hlavně paní učitelky Jany, která si ho vzala pod křídlo. Byl dítě hodné, i když hodně tiché, neuměl se sám prosadit a právě ona ho uměla nenásilně zapojit do společných her.

A co se stalo? Nic, kromě toho, že jsem chtěla chránit své dítě. Od malička jsem byla vedená k důvěře v lékařskou vědu, oni studovali, všechno vědí lépe, takže co jiného zbývá než slepě poslouchat. Dceru jsem měla naočkovanou vakcínou proti hepatitidě A a B, tak jsem se rozhodla naočkovat ve čtyřech letech i synka, bylo to na doporučení lékařky, kromě toho v TV zrovna běžela kampaň, jak moc jsou děti ohrožené a jak nezodpovědné by bylo je neochránit. Tak jsem chránila. Krátce po druhé dávce začal Kryštof napadat na levou nohu a večer dostal silné bolesti, plakal a křičel, takže jsme okamžitě jeli do nemocnice, kde udělali rtg, ale nic nenašli a poslali nás domů s Panadolem. Hrozná noc, kterou syn proplakal, Panadol vůbec nezabíral, brzo ráno jsme jeli zase, to už jsem rázně požadovala pořádné vyšetření, kterého se mu dostalo a zjistil se výpotek do kyčelního kloubu. Samozřejmě jsem se ptala proč, neprodělal infekci ani nespadl. Lékař se mě rovnou zeptal, jestli byl očkován tou a tou vakcínou, když jsem řekla ano, odpověděl: "Tak to je ono, máme tady toho víc". Zůstala jsem jak opařená. Proč mě dr.neupozornila, že je to častý nežádoucí účinek? Proč to neříkají v reklamách? To bylo poprvé, kdy byla moje důvěra v lékaře otřesena.

Dále následovaly čtyři měsíce léčení, naštěstí bolesti trvaly jen první dva dny, ale byly to dny nekonečné, každá manipulace s ním mu bolesti zhoršovala, jedl v leže, čůral do PET lahve. Po dvou dnech mu bylo dobře, ale nesměl se na nožičku postavit, dokud se voda nevstřebá, takže čtyři měsíce na lůžku, v křesle nebo po venku na půjčeném kočárku. Zůstala jsem s ním samozřejmě doma, takže finančně jsme to také hodně pociťovali. Zajímavé bylo, že celé čtyři měsíce jsem neplakala, pořád jsem něco dělala a vymýšlela, abych mu ulehčila, asi jsem působila necitelně, protože zatímco babičky plakaly, já jen běhala kolem a vůbec mi to nepřišlo. Když se uzdravil, tak to na mě dolehlo a já plakala dva dny v kuse, doteď když si na tu dobu vzpomenu, pláču, jak tam ležel bezmocný a v bolestech. Když už byl zdravý, šla jsem zpátky do práce a on do školky. Je pravda, že stále na nožičku napadal, ale lékaři mi to vysvětlili tím, že je to psychické, že se bojí na ni došlápnout, protože si pamatuje bolesti. Uběhl rok a problémy s chůzí byly stejné, kromě toho se zhoršila jemná i hrubá motorika, Kryštof byl více uzavřenější, skoro úplně ztratil oční kontakt. Objednali jsme se tedy na neurologii, kde mu diagnostikovali ADHD, ale zároveň jej odeslali na psychologické vyšetření. Paní psycholožce se to nezdálo a po mnoha vyšetřeních padla konečná diagnoza - atypický autismus. Dnes je Kryštofovi dvanáct let, mám ho ráda jako každá matka má ráda své dítě, nevadí mi, že je " jiný", jenom se ptám, jestli to takhle muselo být, zdá se mi, že ne. Mimochodem, kyčelní kloub je trvale poškozen. Děkuju všem, kteří přečetli až dokonce a moc nestrhejte styl, nejsem spisovatelka, jen jsem chtěla napsat náš příběh.