Re: KLÁRA

Milá Kláro,

opět se pokusím dostat kousek dál s Tvou situací. Kdyby to šlo, psala bych Ti jen na Tvůj e-mail, protože jsou to stále strašné romány a myslím si, že to tu musí spoustu lidí štvát. Takže těm ostatním přeji rychlé listování.

Jen pro Tvou informaci, mně je 24 a svá pravidla jsem si ve věcech, které se mě týkají, začala také zavádět asi v 21.

Jak to vlastně s tím bydlením máte ? Ono kolem toho může vyvstávat mnohem více otazníků než jen to, kdo zaplatí uhlí. Opět mluvím z vlastní zkušenosti i z problémů mých známých.

Tvůj přítel má asi sestru, ne ? Vy bydlíte u jeho rodičů. Majetkové spory můžou udělat v rodinných vztazích celkem pěkný binec a pěkné dusno. Nemusíš tu psát, čí je co, jen se Tě snažím přivést na další otázky a připravit na další případné spory. Ještě jednou zdůrazňuji, že nečekám Tvou odpověď, jen tak mi plynou myšlenky : Čí je dům ? Rodičů ? Kdo ho má zdědit ? Napíší na Vás rodiče nějakou část, když do toho budete investovat, pomáhat jim, eventuelně je zde předpoklad, že se o ně na stará kolena postaráte, bude si sestra Tvého přítele něco nárokovat - podíl, bydlení po rodičích, vyplacení, jestli ano, tak kdy .... ? Nebo ji už rodiče zaopatřili odpovídajícím věnem ?
A co Ty ? Nedívají se na Tebe jako na tu "s holým zadkem" (vím, že je to tvrdé, ale není zlé, že to píšu, zlé je, že tyto předsudky v lidech stále zůstávají a tyto myšlenky někomu v hlavě vrtat můžou). Já vím, že tohle všechno je strašné, ale věř, že ještě horší je, když se to neřeší, když se o tom nemluví a když vy vlastně nevíte, na čem jste. Třeba to víte, to já nevím, ale to vše pak také hraje velkou roli v tom, jak se Vám tam žije a bude žít. Teď bydlíte v jejich domě. Kdybyste byli ve svém, tak se Vás asi tyto otázky týkat nebudou nebo přinejmenším jen tak okrajově jednou pro budoucnost.
A co Vy ? Plánujete tam zůstat a zvelebovat si to a pak se třeba postarat o přítelovy rodiče ? Nebo Vám to má jen pomoci postavit se na vlastní nohy, nějak to tam přežít, ale jakmile to bude možné, tak se raději odstěhovat do vlastního ? Víte tohle všechno ? A vědí to jeho rodiče ? Ono je to všechno tak trochu kompromis a tak trochu výměnný obchod.

Ještě jednou, pro jistotu - nečekám na to Tvé odpovědi, jen Ti našeptávám.

Myslím si, že pokud tam zůstanete, tak není nic lehčího (vím, že to není zadarmo, ale pro klid v rodině je to k nezaplacení), než například zavedení vlastní telefonní linky, upevnění vlastního vodoměru, plynoměru, hodin na odpočet spotřeby elektřiny pro každou bytovou jednotku zvlášť atp. S uhlím to tak lehké není, ale pokud si vše objasníte, tak se i na tom uhlí a všech ostatních věcech, které jsme tu nevzpomněli, určitě domluvíte.

Když jsi na to byla zvyklá (sednout si a vše si v klidu vyříkat), tak to zkus, třeba několikrát. Psala jsem, že jsem to tak žačala dělat také se svou rodinou. To neznamená, že i po těch pár letech by se změnili. Nezměnili, ale já si tak problémy a otázky, které se mě týkají, s nimi prostě řeším. Myslíš, že to dělají i mezi sebou ? Ani náhodou ! Vše je při starém. Ale to mi nevadí, když to tak chtějí mít a řešit problém mezi dvěma osobami přes dalších pět jiných, ať si to dělají, ale ne se mnou a s mým mužem. My to prostě odmítáme. Každý člověk je jiný. Například manželství mé sestry je hotová Itálie (doslova) i život v rodině jejího manžela, ale jsou spolu už sedm let a jsou naprosto spokojení.

Co se týče úklidu, má Lucie pravdu. Chceš-li to dělat pro svůj dobrý pocit, dělej to, ale nečekej za to uznání, pochvalu, prostě nic. Spíš počítej s tím, že když to jednou neuděláš nebo prostě přestaneš, tak se třeba také časem doslechneš, že jsi jiná, že jsi se změnila atp. Předpokládám, že máte dvě oddělené domácnosti. V té jejich bych se já rozhodně žádným způsobem neangažovala (pouze v případě, že by mi to samotné dělalo radost, ale ne s tím, že se to ode mne očekává), maximálně semtam pozornostmi, jako právě píšeš (jdeš si posbírat prádlo, tak někdy sebereš i to jejich atp.). Když jsme přemýšleli o bydlení ve společném domě s manželovým otcem a jeho ženou, tak jsme si právě uvědomovali, že by nám (za jejich dveřmi) nesměl vadit jejich věčný nepořádek, v němž jsou celkem bez problémů velice spokojení a zvyklí a pokud nám bude vadit nepořátek ve společných prostorách (chodba, okna na chodbě a schody, chodník před domem, zahrada atp.), tak na to prostě budeme sami. A že tak musíme být spokojeni, protože nemáme právo je předělávat k obrazu svému a chtít, aby se najednou chovali jinak a uklízeli po sobě jinak, ... . Vím, že to, co popisuješ, je trochu jiné, že jsi chtěla hodně pomáhat právě proto, že jste nepřispívali např. na to uhlí. To už je samozřejmě o jiných pravidlech, ale i ta by měla být vyřčena a schválena oběmi stranami.

I já zastávám názor, že 22-letý člověk klidně může jít za 53-letou paní a promlouvat s ní o tom, jak si to kdo představuje. Jen možná, vzhledem k tomu, že (jak píšeš) na to nejsou zvyklí, tak bych třeba jeden večer předeslala (ale jako pevnou věc, ne jako něco, co je ve hvězdách), že byste se s přítelem zítra večer u nich rádi zastavili a společně probrali tyto věci - vůbec to, o čem všem jsem už psala. Oni také musí být na ty věci připravení, musí mít možnost si to promyslet, sami mezi sebou prodiskutovat, aby se před Vámi nedohadovali (vy s přítelem určitě také budete na ten rozhovor připraveni, abyste táhli za jeden provaz). Dokonce bych asi ani neočekávala, že se to vyřeší. Za úspěch bych považovala už jen to, že se nadnesou všechny otázky, z nichž vyvstanou další otázky a že se o tom začnete bavit a diskutovat. Také bych považovala za velmi důležité, aby to první nadnesení problémů, učinil v Tvé přítomnosti Tvůj přítel (čehož je předpokladem, že to vidíte stejně). Budou si sice myslet, že jsi ho k tomu dohnala Ty, ale když budou poslouchat jeho, tak se jim neudělá hned v uších a mysli taková ta záklapka - "to nebudu poslouchat, takovéhle novoty tu zavádět nebudeme .... "- která pak způsobuje, že se na všechno říká ne, aniž by si to člověk poslechl a popřemýšlel nad tím. Řekněte jim, že nečekáte, že se to teď hned vyjasní a vyřeší, ani že řeknou hned nějaké definitivní stanovisko, nesmějí mít pocit, že je někam tlačíte, ale právě naopak, musejí mít pocit času a prostoru (volnosti). Vše, co řeknete, musejí být jen návrhy, nikoli podmínky, s těmi byste se daleko nedostali. Pokud opravdu nemůžete jít jinam, nezbude Vám, než vyjednávat.

Dělejte věci tak, aby vedly k Vaší spokojenosti. Nejdřív vše proberte spolu s přítelem a pak se vydejte na vyjednávání. Nejdůležitější jste Vy dva* a Vaše dítě.

Přeji všem hezký den a zase se ozvi. Jana

P.S. : Ze židle nepadej, stejnětak jako olejování schodů je to jen krátkodobé a neefektivní řešení.

Pozn. autora
* myslím pro sebe navzájem a jeden pro druhého a pro Vaše dítě a pro Váš společný život a pro Vaši spokojenost, ..., nemyslím tím nejdůležitější na světě ani že jste důležitější, než partnerovi rodiče, .... a vůbec .... uff, uff, uff.