"Věčně v opozici"

O vztekání se již mluvilo, ale u malých dětí. Co ale se skoro sedmiletým klukem, který se nejen vzteká, ale navíc naprosto neposlouchá. Příklad: půl hodiny se důrazně dožadujete toho, aby si poskládal věci,po půl hodině vztekání a vzteklého breku (někdy přijde na řadu i jedna přes zadek) sice udělá, co chci, ale i když ho poté pochválím, že to přece tak pěkně umí, když chce, tak řekne "neumím!". Vysvětlování typu, ráno se prostě do školy vstávat musí, maminka taky vstává do práce se setká s odpovědí "ale já vstávat nechci a taky nebudu" - a opravdu, dobrovolně prostě z postele nevyleze. Tak je to se vším. Nepomáhá vysvětlování, "domácí vězení", bití, nic. Prostě má svou hlavu. Každý říkal - to se časem zlepší, ale dnes už k tomu přibývají i poznámky ze školní družiny a upozornění paní učitelky ze školy. Podotýkám, že jsem ve všech svých příkazech velice důsledná - prostě to uděláš a hotovo. Ale zbytečně. Poslední příhoda byla před dvěma dny. Šli jsme na hříbky a pak v lese tři hodiny poslouchali mého syna, jak neustále opakuje, že už chce jít pryč. Snažím se nevšímat si toho, ale snad každému by po hodině trpělivost došla.