Re: Ahoj

Reno,
sice píše, i to, že o mě stojí, ale je mi to nějak málo. Nevím, asi chci moc. Nestačí mi, že mi dva dny napíše, já dělám uraženou, protože chci konec, tak neodepíšu, pak on další den nenapíše vůbec, doufá, že mu třeba napíšu sama a když zase nenapíšu, tak až další den napíše jen jak se mám a že už mi psát nebude, když nechci. Chtěla jsem víc. Ne aby me prosil nebo aby mi psal od rána do večera, ale aby dal najevo trochu těch citů. On jednou napíše, že mě jen tak nenechá a další den, že mě teda už nebude obtěžovat a že mi už nebude psát, když nechci. Proč nemůže napsat, že ho to třeba mrzí a chce si se mnou o tom promluvit? A pak, když mu navrhnu, že si chci promluvit já, ale mám strach navrhnout kdy, aby mě zase neodmítl, tak odpověď zní: "Dobře, tak si NĚKDY promluvíme. Že on taky neví, kdy mám čas. Tak že mi NĚKDY přes týden napíše a domluvíme se." To já nesnáším, to NĚKDY. Když sakra nemá čas, tak proč mi o tom nenapíše, že ho nemá. Ne, že napíše NĚKDY a já mám zase čekat na smilování?
Přesně z toho jsme měla včera strach, že se budu chtít domluvit a on odmítne. Taky to tak dopadlo. Už mě nebaví, poslouchat ty jeho výmluvy, tak jo, odpoledne, ale ještě ti napíšu. Samozřejmě, že odpoledne nemůže, tak jestli může večer, ale opět zase napíše. A pak se diví, že jsem zlá. Proč bych na něj měla pořád čekat? Sakra, on mě tak štve.
Chtěla bych, aby se i on trochu potrápil, ale asi se mi to nepovede. Já mám slabou vůli. Kdyby se mi tenkrát neozval, tak nepíšu. Ale napsal a zase se to tak nějak rozjelo. Tím, že mám s ním kontakt, i když jen přes mobil, tak mě to k němu táhne, táhne mě mu psát. A taky se nenavidím za to, jaká jsem, že nedokážu vydržet déle, třeba nepsat celý měsíc, ať si myslí, že je konec. Jenže po tom měsíci by asi konec byl, protože já nedokážu reagovat jen na toho, kdo mi je ukradený.
No tak jsem se tady zase vypsala a tak nějak ze sebe dostala vztek. Jdu si dát něco sladkého, ať mi je líp.