Slzičky

Ahoj holky,asi to ode mě je trochu sobecké,stěžovat si na své problémy,které vás určitě nezajímají,radujete se ze svých bříšek,nebo už narozených dětí.Já vím,že své dítě miluji,stejně tak i můj přítel.Problém je někde jinde.Až se miminko narodí,bude mi teprve 19 let.Asi mě většina z vás odsoudí.Příteli je o 14 let více,máme perfektní vztah,opravdu založený na lásce.Asi vás napadá,že jsem sama ještě dítě.Žijeme spolu od mých 16-ti let,domácnost mám v malíku a jsem ráda,že mám svůj veliký,čistý byt.Ale jsem velmi smutná z toho,že cítím,že naše miminko nikdo z mé rodiny nebude mít rád-mamča o tom už ví a ta je skvělá,ale táta a prarodiče mě přestanou znát-mám totiž před sebou ještě dva roky školy.Bojím se jim to říci,počkám co nejdéle,vím,že by mě teď nutili jít na potrat-a já to nechci poslouchat.Řeší to co na to řeknou lidi,že mám tak brzy dítě a nemám školu,ale mé pocity je zajímat nebudou.Já nedovolím,aby naše dítě skončilo někde v kyblíku.Můžu být snad milující mámou i v 19-ti.Chybí mi ještě dva roky školy,ale myslím,že bych to měla nějak zvládnout,přemýšlela jsem,že si dám na dva roky odklad a pak jí dodělám.Ale stejně se stresuji,chce se mi brečet.Přítele moc miluji a vím,že i on mě.A stejně tak miluji naše dítě.Ale pro většinu členů mé rodiny budu jen nezodpovědná kráva.Vím,že to je náš problém,ale aspoň jsem se vypovídala.