Re: 17. listopad, jak ho prožíváte?

Já na revoluci získala nejvíc (z rodiny), bez diskuse.

Já byla v 89. v páté třídě, takže jsem udělala přijímačky na úplně první ročník víceletého gymplu, co byl. Utekla jsem tak ze "škaredé" základky, ruštinu měla 2,5 měsíce, jen to nacvičování na Spartakiádu nám zrušili . Dostala jsem se tak hned od začátku do "intelektuálního" světa, kde nás od primy učili skvělí učitelé (nevím, kde je vyhrabali nebo jestli se do té doby zvládli přetvařovat) - okamžitě výchova ke svobodě, otevřené vysvětlování negativ minulého režimu (čeština - samizdatová literatura, dějepis - otevřený, angličtina - okamžitě a nikoli učitelkou o 2 lekce dopředu..., občanka...), výměnné pobyty se studenty z jiných evropských zemí...

Máti pracovala v komunistickém podniku, samozřejmě, který byl hned zprivatizován - koupil ho do té doby "pan vedoucí" stejného věku, tj. kolem 30... Podnik funguje dodnes, máti tam dělá dodnes - pod stejným "panem vedoucím" (i v důchodovém věku), takže pro ni se v tomto nezměnilo snad vůbec nic, jen dostala možnost "zprivatizovat" do té doby družstevní domek, který tedy má od té doby v osobním vlastnictví... Měla ale možnost cestovat a prostě normálně(ji) žít. Nějaké roky byla i v obecním zastupitelstvu... Tedy objektivně - bydlí ve stejném domě, jako před revolucí, pracuje ve stejném baráku jako před revolucí, do práce jezdí autobusem, jako před revolucí, ale ten život je prostě úplně jiný.

Babička s dědou (cca 55 let v době revoluce) měli svůj dům i před revolucí, pracovali v místním zemědělství, kde i dopracovali až do důchodu (do kterého šli tedy samozřejmě na dnešek strašně brzy). Před revolucí i po revoluci tedy měli stejný dům, škodovičku (120tku, likvidovala jsem ji až po dědově smrti), jen jim tedy vrátili v restituci polnosti, ale z těch stejně nebyl žádný užitek, pár korun ročně nájmu. Ten život se jim prostě moc nezměnil, samozřejmě směrem k lepšímu to bylo - min. plynofikace domu, pevná linka (tenkrát to nebylo vůbec běžné), lepší programy v telce (děda miloval Kobru 11, formule...), pořádné spotřebiče (co třeba taková automatická pračka), bankovní účet na 1 z důchodů na trvalé příkazy, druhý důchod hotově na nákupy jídla... Babička směla chodit do kostela, pravidelně, zpívala tam ve sboru... Nikdy jsem ho (je) neslyšela tesknit po komunistech nebo po staré době... Nikdy taky nečekali, že jim někdo něco dá (nedal ani za komunistů, ani po revoluci) - tady prostě bylo běžné stavět barák svépomocí, pomoct dětem, vypěstovat si svoje v humně nebo na poli, jednou za měsíc se autem odvézt do města k doktorům nebo na větší nákup... Nikdy nebyli v cizině (krom Polska, Slovenska, Maďarska...), nikdy neviděli moře, nikdy neseděli v letadle, neotevřeli internet... Přesto ten život byl velmi hezký,

Já vlastně neznám nikoho, kdo by po minulosti fňukal, nejsou to spíš jen "urban legendy"?

Ačkoli si osobně z komunismu pamatuju prd, nesmírně si vážím toho, co máme. Vlastní dítě učím, že to všechno není samozřejmost a že svobodu je potřeba hlídat a případně za ni bojovat, bude-li nutné (a osobně doufám, že nebude). Jsem šťastná, že naše děti žijí od narození v lepším světě, než my.

Jímá mě zoufalství z toho, jak snadné je toho si přestat vážit - viz sousední zrušení 17.11. jako státního svátku...