Re: Kdo to tady teď řídí?

Myslím, že je teď nejlepší řídit sebe nastolenými opatřeními i straně a vládě navzdory:)

Vysvětlovala jsem to teď kamarádovi, ten text zkopíruju, protože psát ho tak dlouhý znovu nechci. Jsou jen odmáznuté identifikační prvky, forma je z podstaty věci velmi osobní.

A pokud je tu Filip, tak zdravím a kdyžtak prosím upřesni mou citaci Tebe :)


Vycházela jsem z toho, že se shodujeme v tom, že život sám o sobě má velikou hodnotu, že má smysl snažit se ho zachraňovat, že má stejnou hodnotu život člověka bez ohledu na jeho konkrétní zdravotní stav...

Ale každopádně to, co jsem Tobě i T. napsala minulý týden, nesouviselo s obezřetností a strachem, ale ohleduplností vůči životům jiných lidí.
A to nejen přímo vůči jeho ztrátě, u těch kdo přímo zemřou na covid nebo na jinou nemoc, která by se léčbou v nemocnici dala zachránit, ale i lidí, který to poškodí spoustou jiných způsobů - že se na ně nedostane místo na operaci, že přijdou o práci kvůli dlouho zavřeným podnikům, že budou mít psychický problémy z různých
důvodů, že přibude týraných dětí... Prostě celá tahle věc zasáhne hodně životů hodně lidí.

Ale to množství, kolik lidí to bude, je pořád ještě ovlivnitelný. A já se ho snažím ovlivnit směrem dolů.

Máš rád obrazný popisy, tak to zkusím.
Covid funguje v podstatě podle Paretova pravidla. Tj. 80 % událostí nemá téměř žádný dopad a 20 % událostí vede k dalekosáhlým důsledkům.
Zkus si to představit jako škrtání sirek. 80 % rozškrtnutých sirek jen blafne a zhasne, popř. zapálí klacík vedle sebe. 80 % nakažených nenakazí skoro nikoho a ten malej plamínek epidemie v tom místě zhasne.
No a pak je tu těch 20 %. Což jsou sirky, které zapálí stoh. To jsou ti superpřenašeči, co nakazí desítky lidí a vede to fakt ke krutejm důsledkům. A my nevíme, která událost patří do těch 20 a která do těch 80 %.
A protože to nevíme, snažíme se hasit ty malý rozškrtnutý sikry všechny, aby žádná stoh nezapálila.
I já sama se o to snažím. Způsoby, kterýma to dělám, jsou - no, většina toho není teď důležitá. Ale abys k tomu měl nějakej příklad, kterej by Ti moh bejt blízkej. Tak třeba když jsem potkala v metru toho Tvýho kamaráda L. a trochu klopotně se s ním seznámila, tak neměl ani roušku, ale jen nějakej kus látky. Tak jsem mu dala jedno balení respirátorů (který pro tenhle účel nosím pravidelně u sebe). Viděla jsem ho prvně, nemám k němu žádný osobní vztah, na rozdíl od Tebe (což, mám pocit, neustále považuješ za moji jedinou motivaci, proč se snažím udělat všechno pro to, aby ses Ty nenakazil - samozřejmě to je pro mě motivace důležitá, ale ne jediná). Takže to bylo zčásti kvůli němu samotnýmu (je milej:) ), ale zároveň i kvůli tomu, že on by moh být jednou z těch sirek, co by mohly něco zapálit. A tohle dělám i jindy, i jiný podobný věci, to můžem nechat na jindy.
Třeba to bylo zbytečný a zrovna se v tomhle případě s nikým nakaženým nepotká. A třeba to zbytečný nebylo.


A problém mám momentálně s tím, že dost lidí se naopak snaží těch sirek zapálit co nejvíc. Ne, že by neměly bejt zapalovaný žádný - jsou věci, bez kterých se nedá obejít, občas je potřeba zapálit kamna a sporák... ale spousta toho je prostě fakt jen hraní si se sirkama vedle stohu.
A to je zbytečný a bohužel to má větší důsledky, než že jednomu sedlákovi shoří stodola.
Nemůžu v tomhle ovlivňovat "lidstvo a svět", resp. v míře, v jaký můžu, to dělám, ale můj dosah je malej. Ale můžu a proto se snažím v tomhle vysvětlovat to lidem mně blízkým. Aby to chápali, ne, aby dělali věci "natruc" - ať už mně, nebo vládě, nebo čistě "proti většině"... ne proto, že se bojím
(k tomu, jak je to s mým strachem, se dostanu) - ale proto, že věřím v důležitost lidskýho života - jakýhokoli, i neznámýho.
A protože věřím v určitou komplexitu a provázanost světa a ve smysl lidský solidarity, pomoci a laskavosti.

A s tím strachem. S tím je to zajímavý a vlastně pro mě samotnou překvapivý. Ne, že bych strach neměla vůbec - to by bylo spíš patologický, určitej strach, kterej je konstruktivní, je v tomhle ten správnej instinkt. Můžeš mu říkat spíš pud sebezáchovy a pud obecný "lido-záchovy"🙂
Jenže jak říká Caleb ve Dvou divoších - "Odvaha neznamená nemít strach, ale jít dál, i když máš strach". A v tomhle je vlastně paradoxní, že v obrovský míře jsi to Ty, kdo mě v tomhle hrozně moc ovlivnil. Abych se nebála svýho strachu a dokázala jednat, i když určitej strach v sobě mám. Aby mě nedonutil k útěku, ale k tomu, ho prostě vzít jak je a jít a něco dělat s tím, s čím se něco dělat dá.

A o to je paradoxnější Tvůj momentální útěk. Resp. Tvůj i T. Útěk před tím, že "svět má problém, ale my se zavřem do svý bublinky a problém sem nepustíme, ať si ho řeší někdo jinej, my vylezem, až se TO vyřeší přičiněním někoho jiného". Vnější svět odstříháváte.
A teď je to myslím trochu i útěk přede mnou? Vyznívá to tak, i když samozřejmě tohle těžko odhadnout z psanýho textu. Řekla bych, že kvůli tomu, že já personifikuju určitej kus toho "svět má problém". Takže tak trochu odstříháváš i mě. Tím, cos mi v noci napsal - to byl hodně hlasitej šmik.

Víš, teď je - pokud se aspoň trochu potkáváme v myšlence, že je žádoucí, aby se co nejmenšího množství lidí dotklo nějaký velký trápení, smrt vlastní či smrt blízkejch, ekonomický a sociální problémy... - nutný naprosto minimalizovat fyzickej kontakt.
A zároveň - což už je otázka toho, čemu věřím já - maximalizovat určitý duševní a případně i praktický, jen nekontaktní, sepjetí s co nejvíc lidma.

Ty to v tuhle chvíli děláš tak nějak naopak. Fyzicky se stýkáš pořád s velkým množstvím lidí (a ne, nemyslím tím, že z technických důvodů je část z toho nutná, mluvím o tom ostatním), zatímco duševně se od "světa, lidí, jejich problémů...", a teď mám pocit i trochu ode mě, odstřiháváš.

Já samozřejmě nevím a nemůžu si bejt jista, že to, co dělám já, je správně. Možná je zapouzdření lepší řešení.
Ale fakt nevěřím tomu, že je lepší řešení k tomu zapouzdření přidávat ještě zapalování zbytečnejch sirek.

Mluvils často to tom, že "přijde velká změna světa a měli bychom ji očekávat..". No, svět se mění plynule tak trochu pořád, ale teď tu jednu tu velkou změnu máme. To, co bylo "před covidem" normální, teď normální být přestává.
Přestává fungovat záchranný lešení v podobě zdravotního systému, sociálního (kvůli tomu teď třeba tolik přibývá třeba těch týraných dětí), systému služeb...
Jistě, ono tohle skončí a potom bude zase svět "normální".

Ale bude to jiná normalita. Já nevím, jestli bude horší nebo lepší. Ale to můžem teď zčásti ovlivnit, i my stavíme část tý nový normality. Kolem sebe, ale i v sobě samotnejch. A já bych ráda, aby moje nová normalita v sobě zahrnovala prvek toho, že jsem v tý kritický fázi dělala občas chyby, ale celkově obstála se ctí.

Můj kamarád, kterej byl ve válce na Balkáně, říkal, že to, co se ukazovalo jako nejprospěšnější (myslím teď v těch oblastech, kde nebyla fronta - o válce jako boji tu fakt nemuvím, abys to tak nepojal), docházelo k něčemu podobnému - kolabovaly tam tyhle různé společné systémy. A podle něj to, co mělo opravdu smysl, bylo velký zvýšení mezilidský solidarity a vytváření určitejch mezilidskech pomáhajících sítí, v nichž každý poskytoval, co uměl, a tím zčásti nahradil výpadek toho "lešení" systémů.

Věřím, že tohle je to, co má smysl i tady a teď. Proto se takovou určitou síť snažím kolem sebe vytvořit. A to nejen čistě navázanou na mě. Využívám toho, čeho mám hodně - velký "sociální kapitál" a různě se snažím pomáhat propojování potřebných s těmi, kdo něco mají či umějí. Mimoto i poskytuju přímou pomoc v tom, co mám já sama za dovednosti a v tuhle chvíli začíná být čím dál víc
potřebný (aneb i mizernej ... lepší než žádnej ... :D)...
A tak. To není důležitý, to je moje pivo 🙂

Důležitý, co jsem Ti chtěla říct, že to dělám naopak - minimalizuju fyzickej kontakt a maximalizuju ten "duševní".
A nepokouším se Tě přimět k tomu, abys to dělal taky. To mi nepřísluší a opravdu není v mejch silách posoudit, jestli to, co dělám, jednou smysl mít bude nebo ne.
Každopádně "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."

Ale pokouším se o to, abys to, co Ti píšu, třeba zkusil vnímat a promýšlet bez toho nehezkýho onálepkovávání mě jako "té, co se moc bojí".
Možná to teď nepůjde, přijde mi, že jsi fakt dost za sklem, ale třeba časem k sobě něco z tohohle mýho textu pustíš. No, a když ne... tak s tím taky nic neudělám, no 🙂 Jste oba v pořádku? Už se Ti to zahojilo?