Apolinář

Tak je to přesně týden, co se mi u Apolináře narodila dvojčátka - holčičky. Já už jsem doma, protože se musím starat ještě o starší dcerku (narodila se také u Apolináře v září 2001), miminka jsou ještě v porodnici na neonatologii a já za nimi denně docházím.
Takže jaké jsou mé nejčerstvější zkušenosti? Téměř tři týdny jsem pobývala na oddělení rizikového těhotenství, to je u Apolináře výborné, příjemní lékaři (tady především lékařky) i sestřičky. Minulý pátek jsem byla doma na propustce, jenže v noci mě přepadly horečky a tak jsem se v sobotu vrátila do porodnice. Horečky se nepodařilo srazit, zato v noci se objevily kontrakce, které se ještě pokusili zastavit kapačkou. Jenže v neděli ráno mi praskla voda a tak nás čekal předčasný porod. Lékaři byli rozhodnuti pro císařský řez, kontrolní ultrazvuk potvrdil velký váhový rozdíl mezi miminky, takže se vše začalo chystat a to na císaře v plné narkóze, i když jsem původně plánovala v epidurálu. Jenže horečky mě natolik vysílily, že jsem proti plné narkóze vůbec nebyla. Příprava k porodu vypadala tak, že mě vyholili (úplně, kvůli císaři, jinak holí opravdu jen minimálně), místo klystýru jsem dostala Yel a po vyprázdnění a sprše mi dali ještě kapačku antibiotik, aby srazili horečku. Mezitím nachystali operační sál. Když mě tam přivedli, prohlídnul mě lékař a s úsměvem prohlásil, že tohle už nestihnou a že si to odrodím sama. Jako potvrzení se jedna z holčiček začala vehementně tlačit ven, tak mě ještě sundali z operačního stolu a nechali doběhnout na porodní lůžko. To jsem skoro nestihla, hlavně vylézt na něj mi dalo dost zabrat, protože lůžko je celkem vysoké a já zrovna měla stah, jenže jsem to musela zvládnout, protože holčička už moc chtěla ven a ačkoliv jsem netlačila, narodila se těsně po ulehnutí - usednutí. Potom se porod na chvíli zastavil, začalo se mluvit o oxytocinu, ale asi na mě funguje jen to slovo, protože v tu chvíli se porod zase rozběhl. Akorát druhá holčička byla příliš vysoko a špatně nasměrovaná, tak mi lékař různě mačkal břicho, aby ji srovnal. Netlačil směrem dolů, rovnal ji různě ze stran a asi se mu to celkem podařilo, protože za chvíli mi praskla voda i u té druhé holčičky a ta šla pak velmi rychle ven zadečkem napřed. Nekonalo se žádné nastřižení, žádné natržení a tedy ani žádné šití. Ani nevím, jestli jsem měla nohy ve zvýšené poloze, myslím, že ne. Celou dobu se všichni tak nějak usmívali, jako by byli rádi, že nemusí dělat císaře. To jsem nakonec byla ráda i já, protože horečka zmizela, porod byl rychlý a hlavně nebyly žádné poporodní problémy jako třeba to šití. Protože jsem byla na sále sama, byla pohodička, pak všichni odešli a nechali mě odpočívat. Když mi nabízeli oběd, řekla jsem si o horký čaj a dostala jsem ho, dokonce dvakrát za sebou. Až sem jsem byla velmi spokojená.
Po převezení na pokoj to taky ještě bylo celkem fajn až na to, že už se sem tam objevil kyselejší obličej, že jsem nastydlá. A to mě překvapilo, těch kyselých obličejů jsem za ten týden viděla několik, nejen vůči mně, ale i k ostatním. To před rokem a půl, když se mi u Apolináře narodila první dcerka, nebylo. Proto jsem šla opět k Apolináři, protože jsem se tam setkávala jen s příjemnými a usměvavými lidmi, vždy ochotnými pomoci. Teď se vyskytly nejen jednotlivci, ale někdy i celé směny, u kterých měl člověk pocit, že je tam jenom proto, aby je obtěžoval. Neměla jsem u sebe miminka, neměla jsem žádné potíže, tak jsem měla čas a možnost sledovat. Také strava se oproti předchozí zkušenosti dost zhoršila. Porce byly celkem malé a hlavně jídlo chuťově ani vzhledově příliš nelákalo. K dispozici byl kdykoliv čaj, hořký i sladký, ale už nebylo mléko ani rohlíky, jak tomu bylo před tím rokem a půl. To také chybělo, nejvíc v noci, protože večeře byly kolem páté, snídaně až kolem osmé a mezitím nic. Bohužel se nic nezměnilo ani na měření teplot v půl šesté ráno. Co mi pak také nevyhovovalo, byl průběh vizit. Dětská probíhala tak, že do téměř všech pokojů naběhly sestřičky, zvážily rozbalená miminka a pak chtěly, aby je maminky nezabalovaly, dokud je neprohlédně doktorka. Ta byla ovšem jen jedna, takže některá miminka měla zůstat rozbalená i půl hodiny. Ženská vizita probíhala tak, že do pokoje vběhly sestřičky asi krok před lékařem, nahnaly maminky na postele, svlečené, s vložkou pod zadkem, s pokrčenýma nohama a takto počkat, až si doktor prohlédne šití (i když žádné nemáte). Pohodlné pro lékaře, ale dost ponižující pro maminku, když tam takhle musí ležet a čekat, než k ní doktor dojde. Na pokojích jsou maminky po třech, takže ta třetí si vždycky docela počkala.
Takže zatímco před rokem a půl jsem byla s Apolinářem maximálně spokojená (i když mi při porodu zatlačili na břicho a i když režim dne byl stejný jako teď), tentokrát se mi zejména na oddělení šestinedělí příliš nelíbilo. Možná to bylo tím, že se vytratily ty úsměvy a ochota, proto pak člověk nějak nedokázal přehlídnout ani ty ostatní nepohodlnosti (strava, průběh vizit), kterých by si jinak třeba ani nevšímal.
Ještě dodám, že oddělení neonatologie je výborné, sestřičky i lékaři jsou milí, ochotní, vstřícní. Tam chodím ráda.