Výchova přes Pikaču

Tedy, Pikaču sám o sobě je katastrofa. Ale když už dědeček koupil asi 6 pokemonů z želé, musela jsem se s nimi smířit. Schovala jsem si z želé obaly, koupila sádru... Dítě spolupracovalo, vzorně - je to kluk, naohýbal si háčky na pověšení, namíchal hustou sádru, navlékl háčky na špejle, aby se do sádry nezabořily - odlitky z obalů dopadly dobře, jen jsme je museli olámat a zabrousit hrany nožem. Syn je pak natřel základovou barvou - každý Pokemon má jednu, nanejvýš dvě, a protože je dysgrafik, tak jsem čumáčky dodělala já. Dneska jich má nad postýlkou všech šest od dědy a příští týden doděláme ještě tři pro nás a dva pro Hanku - prý nějaká moc hezká spolužačka...Byla to první věc, kterou kdy dobrovolně vybarvoval. Takže - všechno zlé je na něco dobré. (Až na autorská práva...)