Re: Víte, kdo byl Max Planck?

Libíku, omlouvám se, že to asi znělo jako odsuzování někoho. Ale ne – však to ani moc nevadí, dá se žít i bez toho.
A proč vlastně znát dějiny?!
Osobně myslím, že je to docela zapeklitá otázka. Ještě celkem donedávna byla historie v našich a podobných končinách koníčkem. Trochu zjednodušeně koníčkem lidí, co měli dost volnýho času a nebavily je furt hony na lišku, chlastání, zvelebování panství nebo rozšiřování rodinnýho podniku. A jako ke koníčku se k tomu taky většinou přistupovalo – kutilsky. S kritickým přístupem k údajům se babral málokdo, co napsal kdo dřív, bralo se jako hotovej fakt, beletristicky se to přibarvilo, kde údaje chyběly, přimyslely se podle asociace s nějakejma podobnejma dějinama.
Empirická, kritická historická věda v tom smyslu, jak ji známe, začíná v Evropě v 19. století. Trefilo se to do období, kdy v Evropě byla kolektivní poptávka po hledání „kořenů“, hledání „opravdovosti“, doba nacionalismů. Pro většinu z toho zůstalo to, že si tím mimoděk potvrzujou příslušnost ke skupině (Čech je ten, kdo mluví česky a zná poslední Přemyslovce), můžou sledovat moderní historický filmy a seriály a díky znalosti detailů si je můžou líp vychutnat (ještě před půl stoletím se filmaři s reáliema většinou moc nebabrali, dneska je naopak snaha dotahovat do těch detailů). A taky historický romány. Zábava je to víceméně i pro historiky. Jakou důležitost má vědecký zkoumání historie pro stát, pro společnost? Víceméně takovou, jakou mu připíšeme. A protože jsme se ve škole učili dějepis a učili jsme se, že je důležitý znát dějiny, připisujeme tomu relativně velkej význam. Některý ekonomové, sociologové a nejnověji taky biologové tam hledaj poučení pro vysvětlení aktuálních jevů.
Ale poučení z historie jako takový?
Často se cituje: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat“ – krásnej výrok George Santayany, filozofa, kterej to hluboce promejšlel a sám na vlastní kůži zažil různý dějinný zvraty. V pozadí stojí obrovskej balík studia, než k tomu dospěl.
Může to bejt úctyhodnej výsledek, ale nakonec je to pořád prostě něčí výrok, není to žádnej přírodní zákon. Je známej, díky internetu ještě známější, ale většinou jsem ho v praxi zažil používat hodně povrchně, s průvodním výkladem typu, že historie nás učí nevěřit Němcům (Rusům, Američanům atd.). Zkrátka používá se proti smyslu původního výroku, k promítání politický současnosti do minulosti, která se hezky tvárně vymodeluje podle aktuální poptávky. Však minulost je nehmotná, nenafackuje nám, můžeme si s ní dělat, co chceme.
Historie je hlavně zábava, a její povrchní znalost nebo neznalost kontextu ničemu neubližuje, pokud se nezačne používat jako politická zbraň proti někomu.