Re: Rozpravky na dobru noc

Já vyprávím dcerce pohádky bez upravování drastických scén - t.j. nezamlčuji, ze vlk sežral Karkulku i babičku, že ježibaba si chtěla děti upéct atd. Dcerka na to reaguje naprosto beze strachu, komentuje to třeba: "to je ale zlobivej vlk", ale problémy jí to nedělá. Pokud bych viděla, že ji to traumatizuje, samozřejmě bych se snažila pohádky trošku upravit. Píšu o tom také proto, že si ještě dobře pamatuju pocity, které jsem při pohádkách měla já jako malá holka, a strach k nim nepatřil - brala jsem to všechno jako pohádku a nepřišlo mi to jako něco strašidelného. Můžu říct, že na mě pohádky mnohem víc působí teď v dospělosti, kdy už člověk rozumí všem souvislostem - třeba taková situace, kdy macecha nakáže otci, aby vyhnal Jeníčka a Mařenku do lesa. Dřív jsem to brala jenom jako informaci, teď když si živě představím, jak by to u nich vypadalo (otec pod pantoflem, citově deprivované děti, zanedbání povinné výživy :-)) tak teprve teď mě z toho jímá hrůza. Nebo když jeskyňky říznou Smolíčka do prstu, jestli už je dost tlusťoučký - taky síla. Dcerka to přejde bez mrknutí oka, jako já kdysi. A mezi námi - já bych se jí spíš bála pustit televizní zprávy, kde se denně objevují daleko horší věci, které bohužel pohádka nejsou.