Re: Převzetí manželova příjmení po sňatku

Já jsem přijala jméno muže, je prostě neobvyklejší, hezčí, mé původní jméno mi příliš připomínalo původní rodinu a dětství, což není žádný důvod k nostalgii. Znám muže, co přijali po sňatku příjmení ženy, protože bylo prostě neutrálnější, pak mám kamarády - bratry, co po sňatku jeden přijal jméno nevěsty a druhý přijal jméno své matky za svobodna, protože jejich otec byl na baterky a kluků se po rozvodu zřekl, tak oni se takto zřekli jeho. Moje švagrová si nechala naopak svoje jméno a mé kolegyně si dávají jména obě, pokud už jsou se svým původním jménem zapsané např. v odborných publikacích. Každému, co jeho jest.

Trapná mi připadá honba za "světovostí" nepřechylováním českých ženských příjmení. V životě se mi nestalo, že by se někdo vyptával, prostě se nějak jmenuju a hotovo. Stejně tvorbě českých příjmení u žen rozumí zase jen Češi, aby se mohli pohoršovat nad genderismem a jiným -ismem. Někde ve světě příjmení ani nemají, jen patronyma, někde se jména tvoří ještě složitěji (Španělsko), u Litevek je v příjmení obsažen i stav (vdaná, svobodná) a pokud není člověk mluvčí toho jazyka, p.d tomu rozumí, aby se dotyčný mohl vymlouvat na zcela nepodloženou "ostudu" na mezinárodní scéně. Když rozřazujeme na letní škole přihlášené studenty do skupin, čekám, kdo z dané osoby nakonec vyleze, jestli muž, nebo žena. Třeba tam pohlaví je, ale jak to z toho mám poznat?

U těch Litevců, jednou jsem seděla v Kaunasu na náměstí u pamětní desky Adomase Mickevičiuse a za mnou se skvěla ve výkladu knihkupectví knížka Memento autora jménem Radekas Johnas. Jak pobuřující! Litevština je flektivní jazyk a potřebuje přechýlit i mužská jména, aby je mohla skloňovat.