Re: Hladomor v Súdánu

Co se týček politiky a charity, jsou v zásadě dva přístupy. Oba mají svý pro a proti.

Ten první vyznává absolutní apolitičnost, aby vlastní aktivita nemohla bejt znemožněná s odůvodněním, že pomáhají jedný z válčících stran. To je přístup, kterej od počátku prošlapává Červenej kříž (z novějších třeba ti Lékaři bez hranic, ale taky třeba ADRA), kterej za tím účelem taky neustále doplňuje definice toho, kdo je válčící strana, kdo je civilista a co je mezi tím a jak se k nim chovat.

Druhej přístup vychází ze zkušenosti hlavně z od druhý světový války dál, která říká, že třeba porušování mezinárodních pravidel vedení války přímo souvisí s politickou povahou toho, kdo tu válku vede. A současně, že válčící strana, která není v pořádku politicky, stejně humanitární pomoc omezuje i při striktním zachovávání apolitičnosti, protože pro ni prostě žádná apolitičnost neexistuje. Odradit ji od toho může zase jen politickej tlak ze zahraničí. Sem by se dal zařadit i Člověk v tísni. Ve skutečnosti ovšem se i organizace tohohle druhýho typu snažej zachovávat v terénu maximální apolitičnost, protože i ony se musej snažit vyhnout obvinění, že pomáhají jedný z válčících stran - poslední a dost ilustrativní příklad je ta mise ČvT v Doněcku.

Propaganda pod pláštíkem humanitární pomoci, to je věc, o který se dá plkat v hospodě, ale v reálu si ji představím dost těžko. Mám sice přímý zkušenosti jen z Balkánu, ale taky 25 let neustálý průběžný komunikace s významnějšíma českýma i některýma zahraničníma humanitárkama. Představitelná je určitá nepřímá náboženská propaganda, zažil jsem u Caritasu nebo Červenýho půlměsíce, že byli místama preferovaný věřící (přesněji: praktikující). Zahraniční humanitární organizace nedělaj politickou propagandu na místě a jejím účelem není ovlivnit místní; dělaj propagandu ve vlastní zemi a účelem je ovlivnit postoj vlastní vlády. Tam, kde zahraniční organizace působí politicky (např. podporou disidentů), zase nedělá humanitárku. To dělá ČvT třeba na Kubě a v Barmě. Kuba, Barma a Kambodža se do český zahraniční politiky na podporu lidských práv dostaly zprostředkovaně i díky ČvT, když byl bejvalej ředitel Tomáš Pojar prvním náměstkem, nebylo to ovšem tak, že by si Pojar nebo ČvT něco nadiktovali, na MZV se i bez toho vedla diskuse o lidskoprávní dimenzi rozvojový politiky a geografickejch prioritách, spíš to bylo tak, že hlediska, podle kterejch si ČvT vybíral svoje prioritní země, byly vyhodnocený jako nejbližší možnostem a tradicím český zahraniční politiky.

ČvT hodně peněz získává od českýho státu, ovšem vždycky ve veřejný soutěži a myslím, že výsledky mluvěj jednoznačně v jejich prospěch. Je navíc celkem snadný zavolat na příslušnej odbor na MZV a ptát se na konkrétní projekty, který ČvT realizoval. Celej odbor rozvojový a transformační pomoci je v podstatě od začátku složenej z mladších lidí, co často přišli odjinud nebo šli na odbor záměrně, protože jim je ta problematika blízká, nejsou to žádný úřednický matadoři, co by na to kašlali, jsou celkem přísný.

ČvT má většinu peněz ze zahraničí, úzce spolupracuje především s Oxfam Great Britain, což je pro mě samo o sobě potvrzením kvality (Oxfam financuje, ČvT realizuje), protože ať už jsou Britové v centrále sami obviňovaný třeba z vyvádění daní, svý peníze si směrem k východňárům dost hlídaj.