Re: Co považujete za duševní blízkost a za důvěrnosti?

Kudlo, za sebe: nevyžaduju a neposkytuju duševní/informační/jak to nazvat monopol.
S matkou to bylo tak, že vyžadovala, že o ní nesmíme nikdy s nikým mluvit kriticky, stěžovat si, zajišťovala to tak, že nám řekla, že takové řeči jsou ta nejhorší zrada, za kterou pak člověka "trápí svědomí" na dítě to účinkovalo velmi dobře.
V manželství jsou věci, aspoň u nás, které neventilujeme s nikým, nemáme tu potřebu, něco asi očekávám automaticky, ale nekontroluji a nevymáhám, soudím, že manžel má dostatek vkusu a taktu a sama se stejně chovám a týká se to i dětí.
Na druhou stranu jsou věci, o kterých nemluvím s manželem - a převážně z důvodů, že o to nestojí- a mluvím o nich s jinými ženami a manželství se týkají. Jestli toto dělají i muži v mužské společnosti, to nevím, ale dost možná jo, protože jednou jsem se v podstatě nechtěně přichomýtla k mužskému kroužku diskutujícímu o plenách.
Soukromí v mysli je pro mě nedotknutelné. Vyžaduji, poskytuji, nevyptávám se, to taky dělala naše máma, musely jsme jí pořád říkat, na co myslíme.
Pro mě je duševní autonomie hodně důležitá, řekla bych, že i můj muž to tak má a na dětech to pozoruju taky. Podle mě je to základ všech tvůrčích procesů a růstu, nevrtat nikomu do hlavy.