Re: Nešťastný ten, kdo něco čeká,

koa,

já jsem z toho na začátku už vyjmula případy životních průšvihů, kdy bych jako "nárokové" viděla, že rodiče u sebe to svoje dospělé dítě ( nechají nějakou dobu bydlet a budou ho živit. Tolik k té podpoře v těžkých časech.

Ale ruku na srdce, jak často takové těžké časy v životě jedince nastanou? U někoho nikdy, u jiného jednou, dvakrát, ale pravděpodobně na dobu omezenou, ne?

Nerozumím tomuto, co říkáš "Řeči, které si může dovolit ten, co od rodičů nebo rodiny nic nepotřebuje. Má to zařízeno jinak, třeba ho významně podporuje partner nebo kamarádi nebo si služby zaplatí."

tak už tohle je trochu protimluv - když to má zařízeno jinak, tak asi proto, že si to sám tak zařídil, ne?

Podporu partnera vnímám jako nárokovou, u kamarádů to naopak vnímám podobně jako u rodičů, ale s ještě menší nárokovostí - krom krizových stavů neočekávám, že mi budou pomáhat, a v krizích jen v nejnutnější míře, mají přece taky svůj život. Od kamarádky bych na rozdíl od rodičů nepředpokládala, že mě u sebe ubytuje a bude mě živit, když budu v průšvihu (pokud by to udělala, považovala bych to za příjemný bonus, ale neměla bych pocit, že má ke mně povinnost to udělat).


" promiň, že budu osobní" - klidně buď ,

" nic potřebovat ani nemůže, když rodiče ani sourozenci nejsou na světě."

Tak počkat, to ale skoro vypadá, že si člověk o tom, co potřebuje, rozhoduje sám? Protože pokud by to tak nebylo, tak by přece nešlo říct "můžeš-nemůžeš potřebovat", buďto to potřebuješ nebo ne bez ohledu na to, jestli Ti to má kdo poskytnout. Pokud se můžeš ROZHODNOUT, jestli to potřebuješ nebo ne, tak to znamená, že to ve skutečnosti NEPOTŘEBUJEŠ, ale jen CHCEŠ (a tam je pak samozřejmě možné rozhodnout se to nechtít).

"Ale co je špatného na podpoře v těžkých časech? "
Vůbec nic, o tom jsem už psala nahoře, jen že je na

"Může být finanční nebo hlídání dětí, úklid domácnosti... Jo, nárok na to nemám, to je pravda." Ano, přesně to jsem měla na mysli - nárok na to nemáš a pokud si budeš myslet, že jo, tak si zakládáš na frustraci, když Ti to, na co máš nárok, nebude dle Tvého názoru poskytnuto v dostatečné míře.

"Na koho bych se měla spolehnout, když ne na rodinu?"
No, ale to záleží na tom V ČEM spolehnout? V tom, co opravdu potřebuješ, nebo v tom, co jen CHCEŠ? A kde je ta hranice jejich povinnosti Ti pomáhat?

Myslím si (a proto jsem i založila toto téma), že právě v tom spočívá základ té frustrace - že Ty si myslíš v podstatě, že oni Ti něco takového dluží a máš na to od nich nárok, ale oni si mohou myslet, že nedluží nebo že ten nárok není v takové míře - a už je zaděláno na nedorozumění a problémy.